Vždy mám pochybnosti, jak to tentokrát zvládnu

Co konkrétně jste v Libérii dělal?

Měl jsem na starosti především výjezdový tým, mezi jehož úkoly patřilo zajistit převoz pacientů do center. Také jsme se zabývali bezpečnými pohřby. Školili jsme i místní lidi, kteří se pokoušeli s epidemií něco dělat na odlehlých místech. To z mého pohledu bylo mimořádně důležité, byli tam bez pomůcek, nevěděli, jak se chránit. Vozili jsme jim tedy ochranné prostředky a ukazovali, jak s nimi pracovat. Kromě toho jsem se samozřejmě podílel i na práci izolačního centra. Když v noci vypadl agregát, byl to můj problém.

Kdy vám naplno došlo, čemu čelíte?

To asi hned první den po příjezdu, kdy nás vzali na i hřbitov vytvořený za městem jen kvůli ebole. Byly tam řady čerstvých hrobů za sebou. U každého bylo kromě jména i datum úmrtí. Bylo tedy na první pohled vidět, jak se epidemie vyvíjí a jak reálné to je. První týden jeden mrtvý, druhý týden dva, pak dvacet, čtyřicet… Celkem tam v tu dobu bylo pohřbeno kolem čtyř set lidí… Na ulici to riziko vidět není.

Jak se do izolačního centra nemocní dostávají?

Někteří přicházejí sami, takových pacientů ale je menšina. Základní prvek je call centrum, kam mohou lidé z vesnic telefonovat. Mobilní pokrytí je dnes téměř všude. Dorazíme na místo a podle několika jednoduchých pravidel prověříme, zda u pacienta je nákaza ebolou pravděpodobná. Pokud ano, tak jej bezpečně převážíme do centra. Izolační centrum je strukturované tak, aby byli odděleni pacienti podle pravděpodobnosti nákazy. Snadno se stane, že přivezeme někoho, kdo má třeba malárii, v terénu není jak jej odlišit od pacienta s ebolou. Nemocný se posunuje centrem podle toho, jak se vyvíjely laboratorní výsledky, vždy je ale v izolaci. Nezavádíme tam vysoce extra sofistikované postupy, nestavíme nějaké podtlakové prostory. Není to o špičkové medicíně, ale spíše o důslednosti a pečlivosti. Silnou stránkou Lékařů bez hranic je právě ta propracovaná logistická stránka. Bez takové podpory se to dělat nedá. Pokud je pomoc v nějaké krizi založená jen na práci zdravotníků, tak velice rychle narazí.

Za jak dlouho jste měli první laboratorní výsledky?

Obrovskou pomoc znamenalo, že laboratoř byla na místě a výsledek jsme měli do čtyř hodin. Při mé předchozí misi v Kongu zaměřené na ebolu se vzorky posílaly letecky do Atlanty, což trvalo vždycky několik dní.

Co bylo pro vás nejtěžší?

Asi vyrovnávat se s tím, jak epidemie zasahuje děti. Několikrát se nám stalo, že jsme přivezli celou rodinu, rodiče během dvou tří dnů zemřeli a my jsme řešili, co dělat s malými osiřelými dětmi.

S jakým vybavením jste vstupovali do izolačních prostor?

Při styku s nemocnými, u kterých bylo i jen podezření na ebolu, musel mít každý ochranný oblek, gumovou zástěru, holiny, dvoje rukavice, dvě ústenky, pokrývku hlavy překrývající i ramena a brýle – cílem bylo, aby ani kousek tělesného povrchu nezůstal nezakrytý ochrannou vrstvou. Do budoucna pracujeme na nějakém kompaktnějším řešení, které by nesestávalo z tolika dílů. Pobyt v izolační jednotce byl časově omezen. Než si člověk zvykl, úplně stačilo patnáct minut, ale později se počítalo se 45 minutami. Pod oblekem teplota běžně překračovala 50 stupňů, pot se z každého jen lil. Pracovalo se vždy ve dvou, kdyby se jednomu udělalo nevolno, mohl druhý zareagovat. Stejně tak jeden druhého hlídal, zda skutečně nedochází k uvolnění bezpečnostních pomůcek.

Jak dlouho to oblékání trvalo?

Tak pět až deset minut, složitější bylo svlékání, protože při něm mohlo dojít ke kontaminaci. I to probíhalo s asistencí. Kdo z izolační jednotky vycházel, byl zákonitě unavený. Dva, tři metry před ním tedy stál zkušený kolega a krok po kroku mu říkal, co má dělat.

Kolikrát za den pracovník tento cyklus absolvoval?

Ve větších centrech tak čtyřikrát. Potřeba lidí byla obrovská. Když jsme měli osmdesát lůžek, tak jsme potřebovali šest set zaměstnanců. Ze zahraničí nás přitom bylo maximálně třicet.

Měl jste stále dostatek ochranných pomůcek, nebo jste museli uvažovat o nějaké improvizaci?

Bylo jich dostatek, tady na nějaké kompromisy není prostor. Pokud by pomůcky nebyly, tak tam prostě nepůjdeme – bezpečnost zaměstnanců je absolutní prioritou. Lékaři bez hranic mají několik zásobovacích center, a to i v Africe. Když jsem byl na místě, tak s dodávkou materiálu nebyl problém.

Co jste dělali proto, aby vás místní přijali?

Především jsme se snažili poučit ze zkušeností. Dříve se podobná centra budovala jako uzavřené areály, což budilo nejrůznější dohady. Nyní se už stavěly jen nízké ploty, přes které je vidět, co se děje uvnitř. Jsou vytvořené zóny, kde pacienti mohli komunikovat s rodinou, byl vyhrazen i prostor s trojitým plotem, přes který jim mohli příbuzní i něco podat. To šlo ale samozřejmě jen jednosměrně – zvenku do centra. Podobně preventivně jsme postupovali i při výjezdech. V minulosti kolegové podcenili, jak cize může působit člověk vybavený všemi ochrannými pomůckami na okolí, a došlo i k napadení. Dávali jsme si tedy pozor, abychom nikoho nevyděsili. Celý tým zůstal mimo vesnici, dál jsme šli jen já s kolegou, který má na starosti psychologii. Kontaktovali jsme místní autoritu, někoho, komu komunita důvěřuje. Domluvili jsme se, co se bude dít. Když nás takto přijali, dorazil i tým a teprve pak jsme se začali převlékat, veřejně, aby místní za tím skafandrem viděli konkrétní osobu a ne někoho z Marsu. V případě úmrtí bylo nutné zabránit kontaktu lidí s tělem. Nabízeli jsme členům rodiny, aby se také převlékli do obleku a byli u všeho, co se zemřelým děláme – i tím se minimalizovaly různé fámy.

Jak velký problém byla jazyková bariéra?

Naštěstí Libérie je anglofonní země, tím to bylo snazší. Problém spíše byl v tom, že dvě třetiny našich místních spolupracovníků se s bídou dokázaly podepsat, nešlo tedy jim předat nějaké písemné pokyny a čekat, že se jimi budou řídit. Všechno se muselo neustále názorně předvádět. Není přitom cílem, abychom přijeli a většinu práce udělali sami, to by ani nebylo možné. Ale samozřejmě nejde jen stát a říkat ostatním, co mají dělat. Člověk musí jít příkladem, bez toho lze respekt týmu získat jen těžko. Když jsme přijeli k úmrtí, bylo nutné mrtvému odebrat vzorek z dásní pro další vyšetření a potvrzení diagnózy. To jsem dělal vždycky já, nepřenechával jsem to místním kolegům. Jako i na jiných misích, i tady je naším úkolem vyškolit lokální personál, který tam zůstane a v ideálním případě bude v programu pokračovat. Pokud za dva roky dojde k něčemu podobnému, budou připravenější.

Setkal jste se s odmítavou reakcí po návratu? Nebáli se vám třeba lidé podat ruku?

Já osobně ne, v tomto směru je moje zkušenost jen pozitivní. Někteří kolegové z jiných zemí, především z USA, Kanady a Austrálie, ale ten problém měli. Když viděli, co všechno by při návratu museli podstupovat, raději zůstali v Ženevě po dobu jednadvaceti dnů, než proběhla případná inkubační doba. Vytvořili jsme i speciální materiál, kde okolí vysvětlujeme ty základní informace. Nejdůležitější věc je, že pokud nemáte symptomy, tak nejste nakažlivý. Každý z nás se minimálně dvakrát denně kontroloval, včetně změření tělesné teploty. Nejde ale jen o zdravotníky. Vrátit do své komunity se někdy nemohli ani pacienti, kteří buď měli negativní výsledky, nebo se vyléčili. Vraceli se k nám, že nemají kam jít, a ptali se, co mají dělat. Psychologické týmy pak jezdily do vesnic a snažily se tuto stigmatizaci mírnit. Řada místních zaměstnanců tajila, že pracuje pro nás.

Jaké jsou vaše další plány?

Ještě v prosinci se vracím zpátky na misi, zatím ale nevím kam. To bude jasné třeba tři dny před odletem. Může to být Libérie nebo Sierra Leone, ale také mohu skončit v centrální Africe nebo na Ukrajině.

S jakými pocity takové rozhodnutí přijímáte?

Samozřejmě, že s léty přibývá jistoty. Vždycky mám pochybnosti sám o sobě, jestli to tentokrát zvládnu.

Jak by podle vás měla mezinárodní pomoc ebolou zasaženým zemím pokračovat?

Když jsem z Libérie odjížděl, mluvilo se o otevření sedmnácti center, to v tuto chvíli už začíná být zbytečné, na místě nebudou zaměstnanci, kteří by v nich mohli působit. Co chybí, jsou operativní flexibilní skupiny, které se budou mimo jiné věnovat osvětě. Během několika posledních měsíců byly zavřeny školy a trhy. To se nyní mění a pravděpodobnost šíření viru se zase zvýší.

Zdroj: Medical Tribune