Vyřešený single

Při nákupech dáváme přednost získat 2 nebo 3 za 1 cenu, bydlíme obvykle ve 1+1 nebo 2+1, kávu pijeme s nebo bez, 2 nebo 3 v jednom... Zažíváme dobu extra balení s dárkem a výprodejů a slev. Ale žijeme obvykle velice, velice single.

Kamarádka se mi svěřila, že i s jedním dítětem, které vychovává sama, si připadá jako single. Klučinu si co chvíli vyzvedne některá z babiček, není problém si zajít na delší nákupy nebo po práci posedět s kolegy, takže rozhodně nesedí doma zavřená. "Tak co ti vadí?" opřela jsem se do ní. "Tak nějak mě nikdo nezaujal..". Z legrace jsme zkoušeli sestavit "tabulku zajímavosti", jak by měl vypadat pan "ON". Ale kupodivu tam nakonec nebylo nic extra, zásadního nebo úplně fuj. Vyšel nám normální obrázek chlapíka po třicítce, trochu říznutého svobodou ("Chci, aby měl nějaký koníček, třeba aby jezdil na vodu nebo na hory, prostě aby netrčel pořád doma.") a trochu padlého na hlavu ("Já občas mám svoje úlety...tak aby měl taky něco a byli jsme si kvit"). "A ještě něco..." dodala nakonec, "mám cukrovku, to je na celý život, navždycky si už budu píchat inzulín. Napiš tam, tedy ne aby byl nutně nějak nemocný, ale když bude to bude něco takového, jako mám já, s čím se dá žít, tak to bude akorát."

Popsaný list papíru jsme obřadně spálily na popel, rozmíchaly s vodou, květinami a - vylily do záchoda, protože blízko není žádná řeka ani potok. A šly jsme si po svých. Ona pro kluka k babičce, já do horoucích pekel (cvičím hot jógu při 42°C).

Za pár týdnů jsme se potkaly a co nevidím - ona a pan "ON". Jen co zašel do železářství (prý pro sekyrku...pch, na co asi tak, v paneláku?), vrhla jsem se na ni: "Tak co, to je TEN?"

"Jaký ten?" divila se.

"No přece TEN, z toho papíru, co jsme spálily!"

"Jo, ty myslíš tohle?" podívala se směrem k železářství. "Tak to fakt nevím." trochu jsme poklábosily a zase se rozešly.

Když jsme se sešly za nějaký čas v kavárně, nedalo mi to se nezeptat: "Tak co, je to ten z toho papíru?" byla jsem celá natěšená se dozvědět, jestli naše babské čáry měly úspěch. Zkoukla mě odborným pohledem a jelikož jsem v otázce důvěryhodnosti obstála, spustila: "Jestli je to ten papírový? Tak to je docela dobře možné.. Chtěla jsem chlapa, aby netrčel pořád doma, on tedy rozhodně doma netrčí, protože vede kroužek skautů a obvykle zmizí oba, jak on, tak malej."

"No? A dááál?" povzbuzovala jsem ji netrpělivě, "Co třeba on a inzulín?"

"To je trochu problém. On se strašně bojí - injekcí. Když jde třeba jen na odběr krve, jednoduše se složí jak fusekle do šuplíku." povzdechla si. "A tak máme problém. Když si píchám, musím se zavřít v koupelně a málem vyvěsit ceduli: pozor, vraždím se, nevstupovat! Připadám si jako idiot..."

Tak to máte fakt problém, pomyslela jsem si. Cukrovkáři, to není volba jako třeba fotbalisti, kde se člověk nejdřív rozhodne a pak tomu přizpůsobuje svůj život. I když finančně to vychází pomalu nastejno (vzpomínám na první fotbalovou výbavu mého syna - jen tu první!). Cukrovku si člověk nevybral, způsob života změnit prostě MUSEL, protože NENÍ na vybranou.

"Poslyš, jak jsme tam tenkrát psaly, aby, když ty máš cukrovku, on měl taky něco, s čím se dá žít, jak vyšlo tohle?"

"No, asi nijak. Je zdravý jak řípa."

Pan "řípa" vzápětí přisedl k nám, na nose okuláry tloušťky popelníku. Ale pozor, jinak sympaťák a co bylo nepřehlédnutelné, ve společnosti dvou žen se vůbec necítil nesvůj. Naopak, vesele konverzoval a absolutně to nevypadalo, že by s tím měl potíže. Kdyby chudák věděl, co na něj chystám....

Sešly jsme se všichni na konci léta na chalupě, kde se slavily její narozeniny. Bylo nás tam víc než dost, ostatně Martičku nemohl člověk nemít rád - byla vysloveně ten typ, který dá za kamarádku ruku do ohně a pokud se něco pokazí, první vyvěsí bílý prapor a hledá cestu, jak to urovnat. A tak jakmile jsem zahlídla, že on je u grilu sám, riskla jsem to.

"Máte docela pěkné brýle," pochvávila jsem mu výběr. Přitakal. "Jen jsem si musel při výběru nechat poradit. Ty moje "lupy" by asi ve všech obroučkách nevydržely."

"Můj kolega měl podobný problém, ale šel na operaci laserem, tam mu dioptrie docela ubraly." čekala jsem, až to rozdýchá.

"Nejsem zrovna přítel operací, radši to nechávám tak, jak to prostě je."

Přihodila jsem polínko: "A kdyby jste neměl na vybranou? Kdyby jste musel?"

"No tak bych asi na takovou operaci šel, to dá rozum! Neumím si představit, kdo by nešel, když prostě musí."

A mám tě, chlape: "Já bych taky asi šla. Vlastně bych šla hned, kdyby to bylo možný. Víte, léčím se už pár let, mám deprese. Pěkně otravný spolubydlící na zbytek života, ale to nic není nic proti tomu, co vydrží Marti." Podíval se na mě.

"Opravdu, věřte mi. Já si nemusím denně píchat inzulín a tvářit se, že to je v pohodě." dodala jsem.

Znovu se na mě podíval: "Myslíte, že se tak jenom tváři?"

"No, myslím, že dnes už to pro ni doopravdy je v pohodě, protože si zvykla, ale vždycky to tak nebylo, víte?" promiň Marti, že tě zrazuju, ale je to pro dobrou věc. "Možná byste to měl radši probrat s ní." dodala jsem a po zbytek večera se nenápadně rozptýlila po zahradě.

Měla jsem o čem přemýšlet. Mohla jsem mu vyprávět o letech, kdy jsme s Marťou vyrůstaly. Jak se z Marti stala během jediného vyšetření diabetička. Jak tvrdě protestovala a snažila se ignorovat fakt, že cukrovka nejde ze života zahnat, zahodit ani před ní nejde utéct. Její dnešní podoba, Marti, jak ji teď všichni znali, to bylo olympijské vítězství, ve které nedoufali někdy už ani její rodiče...

Měla jsem možnost je po čase znovu vidět. Vězte, že když pan ON se na chvilku otočil, Marti si bleskově přejela hřbetem ruky přes krk, jakože mi uřízne hlavu. Ale ve tváři měla docela, řekněme, šťastný výraz.

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/vyreseny-single-27/