Všechny naše touhy

„Toho autobusu se už asi nedočkám," řekl  rezignovaně inženýr Karol Hobík, „Člověk nemůže mít všechno," usmál se, jako by se omlouval a zavřel unaveně oči. Neměl jsem odvahu k jakékoliv slovní útěše a povzbuzení. Vyznělo by to falešně. Jeho oteklé, vodnatelné břicho se selhávajícími ledvinami se vzdouvalo pod přikrývkou, jako by se chystal každým okamžikem porodit svou vlastní smrt. Střídavě ze sebe dostával se sisyfovským úsilím tiché  věty, aby se vzápětí řítil zpět do polovědomí. Jeho žena Hanka mu otírala potící se obličej mokrým ručníkem. Zbaběle jsem přesunul pohled na otevřené okno, za kterým se zelenal červnový nemocniční park a odkud sem zaléhal skřípot písku pod nohama návštěv a chodících pacientů.

Karolův povzdech, ta trpká vyrovnanost mi vybavila okamžik před deseti lety.

x x x x x x x

Jsem čerstvý člen místní pobočky spolku invalidů, invošů, jak zjemněle a žertovně Karol říkával. Jsem mladé ucho, když se potkám s Karolem asi po druhé nebo potřetí v suterénní místnosti starého domu, kde je klubovna. Už starší pan Kadlec, krajský sekretář, zakladatel spolku, který bydlí v patře a šplhá každodenně na podpažních berlích po krkolomných pavlačových schodech, jako vždycky sedí, mlčky poslouchá a jen někdy něco příhodně poznamená. Mám předváděcí náladu, asi taky proto, že tam sedí děvčata, o kterých vím, že jsou ještě svobodná a já poprvé přijel po svých na koženkou potažené tříkolce Velo-Rex. Ano, cítím se králem kol. Karol se vrátil nedávno ze studijního zájezdu do Dánska. „Světovej kořeň je tady," smějí se Majka s křivou rukou i Radka s berličkami. „Tak nám něco řekni, jak jste se měli v tom kapitalismu." Dozvím se o chráněných provozech, do kterých stát vyčlenil monopolní výrobu součástek pro opravy jízdních kol, kolektivhausu v Kodani, kde je všechno přístupný pro invoše na kolečkách, o autobusu se zdviží pro kočárky a vozíky. Trochu mi pohasne nálada, když si uvědomím, že zítra pojedu zase do práce, kde náš vedoucí Vlk Kulhavson, jak mu tajně říkáme s  kolegyní, přebudovává starou dílnu, aby v ni mohli dělat různě zmrzačení a nemocní lidi přidělení odborem pracovních sil.

Řeč přejde na to, kdo s kým chodí, kdo se bude ženit, kdo popíjí a sebrali mu řidičák, takže se teď pro šmatlavý nohy nedostane do práce a bude úředně příživník. Sekretář Kadlec sedící u starého, plynového radiátoru, který teď v letě nehučí, jen poznamená, že spolková právnička už má odvolání na dobré cestě a pokud se Bébar zase nenapije, bude moc jezdit mopedem na lesní správu dělat dál hlídače, protože široko daleko od Blanska není pro něho vhodná práce.

Přijde hlučná a veselá paní Lavinková, hlásí, kolik s „přítelkou" paní Vanickou obešli nechodících členů, ležáků a že je potřeba beznohému Prajskému zařídit sluchadlo, protože už sotva slyší. Pak přeskočí ke zprávě, že svobodná Lucie s jednou rukou ze spolkové ubytovny naproti kasárnám, ta co se spustila s vojákem, bude za měsíc rodit a ten kluk v zeleném, je pyšný, že bude otcem a že si ji vezme domů do Košic.

„Když se stane člověk otcem,"  neudržím se a zafilosofuji, „je to jako by byl stvořitel, přímo bůh." básním asi proto, že jsem právě dočetl Čapkova Adama stvořitele.

„Někdo být stvořitelem nemůže, nebo by ani neměl být" poznamená Majka, „protože má dědičnou nemoc, jako třeba Varadyová. Tá má všechny tři děcky hluchoněmý."

„,Jo, stvořitel, „ usměje se trpce Karol. „Člověk nemůže mít všecko." slyším od něho poprvé tuto větu. Řekne to sice klidně, ale přece jsem z tónu jeho hlasu nesvůj a vzpomenu si, že prý má rozepře s manželkou, která dítě nechce, protože se bojí, že by mělo po něm těžkou cukrovku. Je mi trapně až se mi zpotí čelo. Bez rozmyslu kecám a  dotknu se zrovna jeho, příjemného a vstřícného člověka.

Převedu honem řeč na to, jak zvládám s velorexem rozjezd do kopce a brzy z klubu vypadnu.

Karol obavy manželky přijal a k dítěti ji nenutil, ale na pozdějších   společných cestách pro automotoklub  jsem vídal, jak za volantem wartburgu rozněžněle sleduje  malé špunty s maminkami, rodinky na procházkách. Nikdy si slovem neposteskl a když zachytil můj pohled, začal o autech, o konstrukcích  podvozků, což byl jeho vědecký úkol na fakultě technického učení, kde přednášel. Vzali jsme si do hlavy, vlastně nejdřív on, že přesvědčíme výrobce autobusů upravit aspoň jeden, aby jím mohli cestovat i vozíčkáři, aby jak říkal, těžký šmatloš lábočka (maďarsky šmatlavá tlapka) mohla ze čtyř stěn ven, na výlet. „Budeme mít v Brně první takový autobus v ervéhápé, podobný jako jsem viděl v Kodani!" rozpaloval se. Byl perfektní v technických překladech z maďarštiny, protože jako rodák z Lučence, vyrůstal v obou jazycích. Poprvé, když se zastaví u mne doma, odloží čagánek pomáhající jeho noze po dětské obrně, chytí se prsty za vnější oční koutky a nozdry a roztáhne je. Rázem vyhlíží jako Číňan se širokým chřípím a mňoukavě se představí: moje jméno být Lu-čen-čan!

x x x x x

Karol sedí po přednáškách doma, rýsuje, propočítává a vzdoruje manželčiným výčitkám, že ji nikam nezaveze, jen brejlí do papírů, které stejně nikdo neschválí. Předloží základní výkresy ústřední komisi automotoklubu se žádostí o podporu v n.p. Karosa. Čas plyne a přijde odpověď z fabriky, že návrh vítají, ale že pro letošní rok už není kapacita na úseku technického rozvoje a věc si vyžaduje také schválení konstrukčních změn u navrhovaného typu autobusu, také se musí vyjádřit automobilový ústav atd. atd.

Jedeme spolu do Prahy orodovat na ministerstva. Schody k výtahu mi dávají zabrat. Konečně kancelář náměstka a vytoužené, byť na vstávání nízké křesílko. Ano, ano, upravený autobus, zajímavé. Výborný nápad! Záslužná iniciativa, podpoříme, ale bude třeba uvolnit potřebné prostředky. Letos jsou už kvóty vyčerpané. Poprvé vidím Karola tvářit se sveřepě, nepřátelsky a neobvykle vyčerpaně. To nevím, že diabetes mellitus uvnitř jeho cév intenzivně útočí.

Jedeme zpátky, povídáme, když najednou vidím, že Karol začíná odpovídat pomalu, jako by se pečlivě rozmýšlel. Také jeho pohyby v řazení a brzdění se mi zdají stále pomalejší. Na křižovatce máme dát přednost, zvolní ale pokračuje. Křiknu: „Zprava auto, stůj!" Šlápne na brzdu. „Nechceš si vzít cukr?"

Neurčitě kývne a zajede stranou. Vyloví tatranku a zchroupe ji. Pak otevře pouzdro s injekční stříkačkou, natáhne inzulín, aplikuje do levého předloktí. Za několik minut je zase čilý a pohotový, jak ho znám. Až do Brna se však cítím nejistě a po očku sleduju jeho reakce.

x x x x

Konečně se rozloučím s velorexem. Karol mě zaveze do Mototechny a přebírá se mnou novoučce vonící trabant-kombi. Předávajícího technika vůbec nepustí ke slovu a ten jen ohromeně sleduje, jak odborně a podrobně všechno Karol kontroluje. Nakonec se ho zeptá, jestli by nechtěl jít k nim dělat. Karol se jen pobaveně usměje za brejličkami v drátěných obroučkách. „Až mě přestane bavit přednášet, tak se zastavím," směje se.

„Musíme to nový bakelitový fáro oslavit," těším se. „Přijdeš na  chlebíčky a nealko?" „Jasnačka!"

Přijedou v bublavém wartburgu a když s ním Hanka vyjde z pološera naší předsíně, sotva je dokážu pozdravit, slova mi drhnou v krku. Ten hubený, šlachovitý kamarád je najednou nafouklý jako gumový reklamní panák na benzinové pumpě. Sedíme u konferenčáku a on si zatlačí bezděčně palcem na čelo. Zůstane mu hluboký důlek. Já a moje žena  Judita se zhrozíme. Všimne si mého pohledu a pokusí se zažertovat:

„Spravil jsem se, co ? Už nejsem takový sušinka. Lu-čen-čan si brát příklad z Budha," paroduje opět Číňana. Hana sedící vedle na gauči jen odevzdaně zakroutí hlavou. „Do nemocnice nechce, je to hrozný člověk." Karel ji uklidní, že zítra jde  na dialýzu, bude to zase dobré, aspoň na dva, tři dny. Už na vysoké neučí, odpočívá doma a překládá technické návody z němčiny a maďarštiny.

x x x x x x

Vrátím se zrakem od nemocničního okna a odhodlávám se zeptat Hany, jak to s manželem vypadá.

Karol se probere. „Mám žízeň," hlesne.

Hana mu drží hlavu a podává bobule hroznů. Sní pár zrnek a odpočívá. Najednou se přes svou slabost vymrští sám do sedu a dávivě zvrací. Hana ho podpírá, drží bílou smaltovanou misku.  Uleví se mu. Pak křičí, ale je to spíš rozhořčený, zoufalý šepot:

„Tak se mnou něco udělejte! Já nechci.....!" Ochabne a znovu ztrácí vědomí. Chce se mi utéct, nervózně se otáčím a přejíždím zrakem po pokoji. Návštěvy u ostatních lůžek na chvíli ztichnou a pak se o to intenzivněji  baví. Povzbudivými hlasy povídají svým pacientům novinky zvenčí.

x x x x x

Ne, na jeho pohřeb jsem nedokázal jít. Judita mi to vyčítá dodnes. Jen jsem v duchu i nahlas zuřil, proč zrovna on... Jeden z mála tak ohleduplných, inteligentních a přes svoje nadání a znalosti se nepovyšujících lidí, musel předčasně podlehnout.

Tohle všechno mi onehdy proběhlo hlavou, když jsem na zvedací plošině na svém električáku stoupal vzhůru do autobusu pro vozíčkáře.

Karolko, vidíš to odněkud ?  Je v tom i kus tvého úsilí, byť muselo čekat

na velké změny.

Zdroj: Medical Tribune