Velká neznámá

Poslední dny mám trápení. Maminka si myslí, že si vymýšlím, ale nemohu si pomoct. Stále mám žízeň. I v noci se budím a běžím se do kuchyně napít. Je to nepříjemné, protože taky musím chodit hodně na záchod, a tak se ani pořádně nevyspím. I ve škole na mě učitelky divně koukají, když je už podruhé za hodinu prosím, aby mě pustili na záchod. Určitě si začínají myslet, že jsme lajdák a snažím se ulévat. Ale to není vůbec pravda! Ze všeho nejhorší je, když máme tělocvik. Tak rychle unavený jsem nikdy nebyl. Jak je to možné? Co se to se mnou děje? Po pár cvicích se cítím úplně vyčerpaný a sotva se po hodině doklopýtám do šatny, abych se převlékl. Zbytek dne jsem už jako mátoha a nejhorší na tom je, že to nikoho nezajímá! Maminka si myslí, že musím být za každou cenu zajímavý a táta na mě věčně nemá čas. Je to začarovaný kruh a mně se chce brečet.

Zlom ale přeci jen nastal. Dnes máme ve škole prázdniny a já jsme celý den s maminkou doma. Venku vládne hrozný nečas, je zataženo a prší a prší. Šel bych s kamarády ven, ale počasí mi celý den nepřeje. A tak koukám na televizi a kolem mě kmitá maminka s vysavačem a prachovkou. Taky si mohla ten úklid nechat na jiný den a ne, když mám prázdniny a nemusím do školy. K obědu upekla kuře a já ho ani nedojed. Přitom zrovna kuře mám strašně rád! Snědl jsem půlku a už jsme zase unavený. Hodil jsem sebou do postele a doufal, že naberu pár sil, ale to by mě nesměla vzbudit ta prokletá nutkavá potřeba jít se vyčůrat. Neměl jsem vypít k obědu tolik vody! No nic, jak mátoha jsem se dovlekl na záchod a ani si nevšiml, že mě maminka nenápadně pozoruje. Přestala uklízet a zpozorněla. Když vcházím do pokojíčku, jde pár kroků za mnou a ptá se, jak mi je. Říkám jako už poněkolikáté, že se mi chce stále čůrat a jsem strašně unavený. Až mě to překvapilo, jak náhle se rozhodla. „Oblékat a jdeme k doktorovi," zavelela tak rázně, že jsem se nezmohl ani na slovo.

V čekárně nikdo není a sestřička nás s milým úsměvem pouští do ordinace. Pan doktor je zahleděn do lejster, ale když se posadím na židličku vedle něj, i na jeho tváři se objeví úsměv a vesele mě zdraví. Oslovení „Nazdar, prcku" si mohl nechat od cesty, ale budiž. Maminka mu začíná líčit mé trápení s neustálou žízní a únavou. Musím se vyčůrat do kalíšku a pak mi bere krev. Nesnáším jehly, ale pokud to znamená konec mého trápení, zatnu zuby a vydržím to. Dneska budu hodný pacient. Pak mě sestřička ještě změří a zváží. Světe div se, já jsem zhubnul! Jak je to možné? Lékař při zapisování kroutí nevěřícně hlavou a něco zamyšleně zapisuje do mé karty. Sestřička nás mezi tím vyprovodila do čekárny, ať chvilku počkáme a že nás pak zavolá. To je ale otrava! Nesnáším čekání v čekárnách. Teda nesnáším jakékoli čekání! Na mamince je také vidět nervozita a neustále kouká střídavě na hodinky a dveře od ordinace.

Když se konečně otevřou dveře, sestřička se vůbec neusmívá. Co jsem provedl? Vcházíme s maminkou do ordinace. Zasmušilý pohled pana doktora mě děsí! Co se děje? Usedám na židličku a maminka mě drží za ruku. Ani ona se neusmívá. Doslova visím na doktorových rtech a s hrůzou čekám, co řekne. Jenže on nemluví se mnou, ale s maminkou. „Vás syn má diabetes 1. typu," oznamuje mamince, která je ještě bledší než doposud. Nemohu to vydržet a vstupuju jim do řeči jasnou otázkou: „Co je to ten diabetes?" Pan doktor se otočí na židli ke mně a začíná mi vysvětlovat něco o cukru, o jeho nezbytnosti pro mé tělo a o tom, že cukr je pro mé tělo něco jako benzin pro auto. Moc to nechápu. Sladké mám přeci rád a s cukrem při slazení čaje rozhodně nešetřím. Lékař v přednášce pokračuje, ale já už ho moc nevnímám a v myšlenkách řeším, jak to vlastně myslel. Povídá něco o inzulínu a dokonce dietě. Maminka pláče. Sestřička ji marně uklidňuje a podává ji papírový ubrousek. Co se to tady děje? Dostáváme do rukou různé brožurky, recepty a taky nějaké podivně barevné pero. Na psaní je docela tlusté, ale kdo ví. Asi odměna za to, že jsem nezlobil.

Od návštěvy lékaře uběhl týden a my jsme mezi tím navštívili ještě jednoho pana doktora. U něj jsem ještě nikdy nebyl, ale byl hodný a zase mi vyprávěl o tom podivném inzulínu a brali mi znovu krev. Doufám, že mi ještě nějaká zůstala! Všichni jsou na mě teď strašně hodní, dokonce i ve škole se ke mně chovají učitelky jinak. Už se nemračí, když potřebuji na záchod a začaly se o mě více zajímat. Můj život jde dál, ale tak trošku jinak. Teď u sebe musím nosit takový deníček a to barevné pero. Maminka mi několikrát zdůraznila, že ho nesmím ztratit. Bohužel se s ním nedá psát. Je v něm místo inkoustu ten tajemný inzulín, který mi prý pomůže, abych se měl dobře. Maminka a učitelky ve škole mě s ním několikrát denně píchají. V tom peru taková malá jehlička - ani to nebolí. Přestal jsem chodit na obědy do školní jídelny a obědy mi teď vaří maminka. Vaří nějak jinak, než dřív a vždy pečlivě kontroluje ten deníček, co jsem dostal, a měří mě takovým přístrojem s displejem. I tenhle přístroj má malou jehličku. Za chvilinku budu jako cedník!

Uběhlo dalších několik týdnů a já se konečně cítím mnohem více v pohodě. Pero musím nosit pořád u sebe a nemohu jíst, na co mám zrovna chuť, ale zvykl jsem si. Už nejsem unavený při tělocviku a dokonce jsem začal chodit hrát po škole s klukama fotbal...

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/velka-neznama-24/