V pralese bez inzulinu
Prolog
Vladimír se pozvolna probíral ze svého snu. Zdálo se mu, že je ještě v klukovských letech, má na sobě dres Dukly Praha a hraje fotbalový zápas. Právě v okamžiku, kdy si připravoval balon ke střele na branku soupeře, procitl. Na tváři ho šimraly ranní paprsky slunce, prodírající se hustou zelení tropického pralesa. Změna prostředí ze sna do reality, ho na chvilku zaskočila. „Kde to jsem, zdá se mi to? Ne, žádná Dukla Praha, jsem v peruánských Andách a skutečně již několik dní bloudím v pralese... A inzulin?"
Pěkně od začátku
Vraťme se však na začátek vyprávění příběhu Vladimíra. Není to žádná smyšlená povídka, ale skutečný příběh muže, který od svých desátých narozenin již celkem 39 let žije s cukrovkou. V mládí hrál doopravdy závodně fotbal za Duklu Praha, za Bohemians a dokonce byl dorosteneckým reprezentantem. Sportu nakonec zanechal. Nebylo to ze zdravotních důvodů, i když mu lékaři od jeho deseti let tvrdili, že má před sebou už sotva jeden rok života. Nad fotbalem zvítězily jeho výtvarné zájmy. Odmala vnímal barvy okolo lidí i úžasné barvy kosmických těles v pohybu, včetně souvislostí, které vidí jinýma očima než většina z nás. Není divu, že své vize přenášel na plátno a absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze. Následovala řada let bohémských tažení s přáteli, nekonečné noční diskuse o umění, lásce a vesmíru. Ve třicetisedmi letech však ukončil vztah se svoji manželkou a jeho další cesta vedla hodně daleko, až do Jižní Ameriky, do peruánských And.
Projížďka na koni
V Peru se Vladimírovi velmi líbilo. Nebyla to náhoda, že se vydal právě tam. Podle jeho názoru existovala jednotná architektura vytvořená jednou civilizací, a to právě v Peru, Egyptě a v Mexiku. Nechával se unášet tajuplnou atmosférou pro nás tak vzdálené a exotické země. Dostal se i mezi místní indiány a navázal s nimi přátelství. Fascinovaly ho tvary, mohutnost i pestrá škála barev bujné pralesní vegetace. Počet dní, vymezených k pobytu v Peru, rychle ubýval. A než se nadál, byl tu poslední den před odletem. Chtěl si ještě dosyta užít krásy pralesa. Měl plnou důvěru indiánů, kteří mu také chtěli udělat radost, a tak mu půjčili koně, aby se projel po pralese. Bylo to úžasné, plnil se mu jeden z jeho chlapeckých snů - kterýpak kluk by se nechtěl prohánět na koni skutečných indiánů! V opojení jízdou a nádherou přírody přestával sledovat odkud vyjel a kam jeho kůň cválá. Když nastal čas k návratu do indiánské osady, zjistil, že neví, kterým směrem má jet zpátky. Několikrát se pokoušel dojet na povědomé místo, které by mu umožnilo najít cestu do osady. To, co by pro každého místního indiána bylo naprosto jednoduchou záležitostí, bylo pro Vladimíra neřešitelným úkolem. Byl na tom asi o něco hůře než indián, který neumí číst a psát, a má dojet automobilem podle dopravních ukazatelů z Prahy do Pardubic. Hůře proto, že indián by se v Čechách ještě mohl nějakým způsobem domluvit se spoustou lidí, kteří by byli okolo něho, ale Vladimír v pralese nepotkal ani človíčka.
Bloudění pralesem
Už nebylo pochyb - zabloudil. Bylo jasné, že odlet letadla již nestihne. Pomalu se stmívalo a Vladimír pochopil, že ho čeká noc v osamocení, uprostřed neznámého pralesa plného číhajícího nebezpečí a zvuků dravé zvěře. Vladimíra objal strach a jeho sevření bylo čím dál těsnější a tíživější. První noc ve zdraví přečkal. Ale nebyla to poslední noc v pralese. Bylo jich ještě mnoho. Celé týdny bloudil Vladimír po pralese. Zpočátku neměl vůbec co jíst. Později zjistil, že jsou jedlé některé bobule a neznámé plody. Zdroj pitné vody naštěstí našel. Co však bylo nejhorší - potřeboval inzulin, vždyť měl cukrovku! A inzulin byl spakovaný v kufru na hotelovém pokoji. Hlavou se mu honilo všechno možné. „Má snad tohle být můj konec? Vždyť jsem toho chtěl ještě tolik namalovat!" Ale jak šel den za dnem, tak úplně odlišný od všeho jiného, než to, co doposud poznal, zjistil, že svoji situaci začíná vnímat jinak. Byl stále sám a přistihl se, že mluví nahlas sám se sebou. Překvapilo ho, že si říká: „Nebyla by to vlastně pohoda, zemřít uprostřed nádherných pralesů?" Žádný konec však nepřicházel. Vladimír zjistil, že svůj zdravotní stav může ovládat myslí i ve velmi těžkých podmínkách. Nakonec se do osady k indiánům dostal. Byli to potomci Inků, tzv. horského národa Kečua, a přijali Vladimíra velmi vřele. Zůstal s nimi celkem tři měsíce. Maloval tam a setkal se s několika šamany. Po celou tu dobu neměl inzulin, přestože si ho dříve od deseti let den co den píchal. Způsob života indiánů ho natolik okouzlil, že byl rozhodnut se k nim ještě někdy vrátit Tady by mohl příběh o životě cukrovkáře v pralese bez inzulinu skončit. Ale Vladimíra čekala ještě jedna významná cesta.
Léčitel a výtvarník
V roce 1992 navštívil Vladimír Egypt a v rozvalinách posvátného Karnaku zažil během několika minut něco jako smísení realit v čase. To mu naprosto změnilo způsob života. A tento prožitek v něm probudil nečekanou schopnost léčit lidi. Zaměřuje se na všechny nemoci způsobené nerovnováhou mezi myslí a tělem, především choroby zhoubného a nádorového původu. Léčí odezíráním a diagnostikou z aury, duchovním vedením zaměřeným na samostatný tvůrčí způsob života. Zároveň pokračuje ve své tvorbě malíře. Sám k tomu říká: „Já od sebe výtvarné umění a léčení lidí neodděluji. Jedno vychází z druhého a navzájem se obohacují. Krása je východiskem z každé svízelné situace, zejména tehdy, kdy si vůbec nevěříme, nevíme kudy kam, domníváme se, že jsme obklopeni jenom temnotou, a kdy nic nemá smysl. To bolí. Povahou života je však radost!"
Epilog
Rozhodně nechci tímto příběhem nikoho odrazovat od dodržování správných principů životosprávy diabetiků. Naopak - to je velmi důležité a naprosto na místě. Chci jen upozornit na důležitost neuzavírat se před ničím novým, věřit, že možné je všechno a hlavně za všech okolností žít tvořivý a radostí naplněný život. Konec konců ani Vladimír vyléčit sebe samotného z cukrovky zcela nedokázal, dál již třicetdevět let s touto nemocí žije. Ale jak žije! Kolik je zcela zdravých lidí, kteří prožili alespoň zlomek tak bohatého a tvořivého života? A to jsem vám o něm ještě zdaleka neprozradil všechno. Je nádherné, jak přistupuje k životu a obohacuje svými obrazy i léčením ostatní lidi. A tak vyprávění o něm zakončím opakováním jeho slov, která jsou pro naše zdraví mnohem důležitější, než si mnozí uvědomují:„Povahou života je radost!"
Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/v-pralese-bez-inzulinu-36/