V každé situaci chci zůstat slušným člověkem

Jaká proč došlo k tomu, že jste sesterskou profesi opustila a rozhodla se pro práci organizační, řídicí, manažerskou?

Pokud bych považovala za manažerskou pozici už místo staniční sestry, pak musím říci, že mě motivovalo přesvědčení, že chci a mohu změnit to, co se na oddělení dělo, jak fungovalo. Ostatně myslím, že to byla současně moje první a poslední funkce, v níž jsem skutečně mohla prakticky vše měnit vlastním mozkem a vlastníma rukama. Od té doby již zažívám jen to, co znají všichni, kdo něco řídí. Totiž že nejtěžší na světě je pracovat a dělat změny prostřednictvím hlav a rukou jiných lidí, což jsem nevymyslela já, nýbrž kdosi moudrý, avšak já s tím stoprocentně souhlasím.

Pomohly vám ve výkonu organizačních a řídích funkcí tituly Ph.d. a mBA, respektive studium, s jehož pomocí jste na nedosáhla?

Rozhodně. během studia na filosofické fakultě jsem změnila názor na ošetřovatelství - namísto původního technokratického pojetí jsem začala chápat, že má mnohem více aspektů. A když jsem studovala MbA, znovu a znovu jsem si uvědomovala, jaké chyby jsem předtím dělala, jak vše mohlo být rychlejší a snazší, kdybych měla ony teoretické znalosti. Na druhé straně se mi ovšem studovalo poměrně snadno, neboť mnoho poznatků s mými zkušenostmi z praxe docela ladilo.

A pak jste najednou z pozice náměstkyně ředitele, a dokonce ředitelky velké fakultní nemocnice dostala nabídku stát se ministryní ve fischerově vládě. Jak dlouho jste se rozhodovala?

Já vám povím pravdu - jsou v životě nabídky, které se neodmítají, a byť jsem si byla vědoma, že to bude velmi těžké a složité, uvědomovala jsem si současně, že podobnou nabídku už nikdy v životě znovu nedostanu. A teprve poté, co jsem kývla, řekla jsem si také, že bych v této pozici mohla opět udělat něco i pro sestry.

Jak se ve vládě cítíte?

Samozřejmě že jsem tam přicházela s obrovským respektem, a proto mě velmi překvapilo, že premiér i ostatní členové vlády se chovají velmi přirozeně, lidsky a skromně. Každý z nás reprezentuje svůj resort a závisí jen na nás, na naší píli, aktivitě a argumentaci, zda a co dokážeme prosadit.

Já to mám relativně jednoduché, protože problematiku zdravotnictví znám, a navíc mám za sebou erudovaný tým. Na ostatní témata se samozřejmě musím připravovat mnohem složitěji, protože v nich předem stejně orientována nejsem.

Je výhodné, že jde nikoli o politickou, nýbrž o tzv. úřednickou vládu? Zvenku to alespoň vypadá tak, že oč méně se hádáte, o to více můžete pracovat...

Tak za prvé, já nevím, jak fungovaly a fungují vlády politické, takže těžko mohu srovnávat. A za druhé, já bych se v jiné vládě než této ani objevit nemohla.

Jak jste se cítila po příchodu mezi ministerské úředníky?

Já jsem už předtím většinu z nich znala; navíc pracovně, což pro některé z nich mohla být výhoda, pro jiné naopak. Jinak ovšem pro mne šlo o změnu naprosto zásadní. Dříve jsem chodila na ministerstvo poslouchat a žila v představě, že co řekne ministr či ministerstvo, je svaté. A teď jsem najednou do ministerského křesla usedla sama a - podobně jako dnes tady - jsem se cítila poněkud nepatřičně, jako že do toho křesla nepatřím.

Já bych řekl, že v tomto i onom křesle se jevíte naprosto patřičně. Co však pro vás znamená prodloužení mandátu poté, co padly předčasné volby?

My jsme nepředpokládali, že by vláda skončila okamžitě dnem voleb a počítali jsme s jakýmsi jedno- až dvouměsíčním přesahem do sestavení vlády nové, nicméně na zásadní prodloužení naší mise nikdo z nás nepomýšlel. Takže - v první chvíli jsem cítila spíše zklamání, že se nebudu moci tak rychle, jak jsem počítala a slíbila, vrátit na své místo ve Fakultní všeobecné nemocnici, a nedokázala jsem si představit, jak to budu vysvětlovat. Ono se ale vše nakonec vyřešilo tak nějak samo, neboť mnozí byli předvídavější než já a trochu s tím dopředu počítali.

Cítím teď určitou příležitost, i když těch několik měsíců v rozbouřené politické atmosféře k prosazování jakýchkoli zásadních změn stejně nestačí. Na druhé straně jsou zcela namístě i jisté obavy, neboť čísla dostupná již dnes řadu problémů avizují. Jinak řečeno, aktivity přímo v gesci ministerstva by mělo být možné dotáhnout: například byť z našeho protikrizového balíčku ze začátku roku zbylo dnes již pouhé torzo, je naprosto zřejmé, že při omezených zdrojích budeme muset hledat zdroje uvnitř. A čekají mě také některá rozhodnutí, která budou pro české zdravotnictví zásadní, nebudou jednoduchá a myslela jsem si, že už je nebudu muset dělat.

Která to jsou?

Vydání sazebníku výkonů a hlavně úhradová vyhláška, což znamená nastavení, jak potečou příští rok ve zdravotnictví peníze. Je to o to důležitější, že jich bude docela určitě méně.

Máte v šuplíku také nějaký plán, jak zlepšit činnost a zejména výsledky Státního ústavu pro kontrolu léčiv, a prozradíte nám ho?

Mám, ale neprozradím.

Cítíte ve své práci dostatečnou oporu ze strany odborných společností, Člk, jednotlivých odborů ministerstva, hlavních politických stran? Pomáhají vám ve vaší práci, nebo ji spíše komplikují?

Rozhodně cítím dostatečnou podporu odborné veřejnosti; současně si ale uvědomuji, že není nikdy a v silách nikoho vyřešit všechny problémy tak, aby byli úplně všichni spokojeni. Proto je třeba hledat rozumné kompromisy. Co se týče ministerstva samotného, podporu cítím, neboť tam zůstali převážně lidé, kteří vnímají, že mise nějakým způsobem pokračuje.

Ovšem MUDr. Hroboň jako jeden z hlavních architektů reformy z ministerstva odešel...

Ale to bylo zcela logické, protože my jsme v našich krátkodobých plánech museli zcela rezignovat na reformní zákony, a pro něj jako jejich hlavního autora tedy jeho úkol skončil. My jsme tak byli dohodnuti v podstatě ve chvíli, kdy jsem na ministerstvo přišla, a vůbec mu to nezazlívám.

Takže na pokračování v Julínkových reformách máme zapomenout?

Zapomenout nikoli, nicméně pokračovat v nich dnes prostě nelze, protože je naprosto jiná situace. A pokud bude některý z reformních zákonů třeba dát znovu na stůl, bude to možné až po důkladné revizi. Tím nechci říci, že z nich chceme udělat bezzubé normy, ale je prostě třeba respektovat současnou situaci v Poslanecké sněmovně a to, co může či nemůže projít.

A jak tedy vidíte podporu politiků a politických stran?

Zde naopak bude legitimní říci - a vy to jistě pochopíte - že si nejsem jista vůbec ničím. Víc k tomu říci neumím...

Nemyslíte, že českému zdravotnictví chybějí více vize než peníze?

Já myslím, že ze všeho nejvíce chybí českému zdravotnictví čas.

Čas? Ale vždyť jsme, proboha, měli k dispozici dvacet let!

To ano, jenže skutečně dobré vize na svou realizaci prostě čas potřebují. A jde o to, kolik času se jim poskytne nebo kolik si ony samy vyhradí či vybojují.

Ale máme tedy takovou vizi? můžeme ji skutečně čekat od politiků, anebo se na nějaké shodnout a žádat pak od politiků, aby ji posvětili?

Já si myslím, že taková vize existuje, její obrysy jsou poměrně zřetelné, a není třeba příliš mnoho dalšího vymýšlet. A odborná veřejnost se na tom tak či onak podílela, protože já neznám ministra, který by něco takového vytvářel sám.

Nu, minimálně s odbornou veřejností některý komunikoval více, jiný méně.

To jistě ano, nicméně kdyby došlo na realizaci, tak či tak by se bez její podpory a spolupráce neobešli, a k tomu je dostatek času naprosto nezbytný. Když procházíte na ministerstvu chodbou s portréty porevolučních ministrů zdravotnictví, napočítáte jich sedmnáct. Žádný z nich neměl dostatek času, aby něco dokončil. S každým z nich přišly nové představy, nové plány, nové cíle a nové priority, a systém se v důsledku toho choval jako lyžař na slalomové dráze. Podle mne tedy vize nechybí. Co chybí, je pokora a ochota slyšet i jiný názor a vůle dojít k dohodě bez bezvýsledné zákopové války.

Máte pocit, že i během tohoto krátkého období, kdy na ministerstvu působíte vy, bude možno alespoň některé z oněch rozdílných zájmů harmonizovat?

Moje pověření mi nedává stejné šance, jaké má ministr politické vlády jmenované na celé volební období. Řeším proto tedy především jednak věci, které již byly zahájeny a bylo je třeba vyřídit, jednak ty, kde bylo třeba vytvořit nový předpis nebo zahájit novou aktivitu. S odstupem času ovšem musím říci, že byla do určité míry škoda, když jsem hned od počátku neznala délku svého působení na ministerstvu. bylo by bývalo možné více se zamyslet, co je a co není možné a nutné, na některé věci bych předem nerezignovala atd. To je opět ztracený čas, který českému zdravotnictví tolik chybí.

Dříve či později ovšem vaše mise na MZ skončí a vy se - jak jste se vyjádřila - hodláte vrátit na svůj post ředitelky VFN. Jak vidíte budoucnost Všeobecné fakultní nemocnice a fakultních nemocnic, respektive univerzitní nemocnice obecně?

Budoucnost Všeobecné fakultní nemocnice vidím pochopitelně optimisticky, což je zakotveno v tom, co umí a dělá, protože je v kontextu českého zdravotnictví zcela unikátní a nenahraditelná. Proto se také práce na projektech její budoucnosti nezastavily ani po dobu mého působení na ministerstvu, neboť v tomto případě čas ztrácet nechceme. Pokud jde o fakultní nemocnice obecně, je to opět jediná a těžko nahraditelná síť superspecializovaných pracovišť, která ovládá a řídí stát spolu se specializovanými centry, výzkumnými ústavy a ostatními přímo řízenými institucemi.

Ovšem o jejich budoucnosti, respektive o tom, jak se transformují v nemocnice univerzitní, musejí společně uvažovat dva subjekty - jejich současní ředitelé a současní představitelé lékařských fakult. Pokud vím, ti nyní společně sedí za jedním stolem a snaží se najít společný názor. Pokud se jim to nepovede, pak - obávám se - už nikomu. Naopak dojde-li mezi nimi k dohodě, ráda ji podpořím a zákon předložím ke schválení.

Máte nějaké životní krédo a chcete nám je prozradit?

Bude to možná znít prostě až naivně, nebo naopak namyšleně, nevím... Ale já se chci držet zásady, že přes všechny problémy i pokušení by člověk neměl nikdy přestat být slušným člověkem. A to když se mi podaří, budu to považovat za docela slušný úspěch.

Zdroj: Medical Tribune