V jaké zemi chceme žít?
Před dvaceti lety jsme se, po pětačtyřicetileté pauze, vrátili k financování zdravotnictví prostřednictvím pluralitního veřejného pojištění. Ve chvíli zásadních systémových změn se zdálo praktické budovat je pouze pro zdravotnictví a neobnovovat bismarckovský model v jeho plné kráse.
Jinak by si nově vznikající pojišťovny musely přibrat ještě správu nemocenské, invalidních důchodů a dalších sociálních dávek kompenzujících následky nepříznivého zdravotního stavu občanů, a to by bylo sousto k zahlcení. I toto rozhodnutí přispělo k tomu, že transformace zdravotnictví proběhla ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi relativně hladce.
Jinou kapitolou je, že po úspěšném vykročení od přídělového systému k regulovanému trhu jsme se „zakecali“ a už dlouho vězíme v mezifázi kumulující nedostatky obou modelů. Bez elementární shody nad základními rysy, které bychom rádi viděli u zdravotního a sociálního systému za pět, deset či patnáct let, se jednotlivé nápady na jejich vylepšení vzájemně nedoplňují, či dokonce potírají.
A tak zavádíme a rušíme poplatky, zvyšujeme efektivitu a bráníme nadbytečné kapacity, posíláme peníze za pacientem a uplatňujeme historické paušály, dlouhodobě investujeme a každým rokem měníme úhradová pravidla, chceme více peněz ve zdravotnictví a nechceme nechat rozhodovat občany, nejsme spokojeni s návazností zdravotních a sociálních služeb a posilujeme resortismus… Kuchaření pejska s kočičkou po zásluze odskákal zlý pes, ale my jsme přece až tak nezlobili.
Celá společnost prochází obdobím deziluze, pochybností a tápání, všechno vypadá šedě a bezvýchodně, ale jistotně se už někde rodí její nová dynamika. Právě teď je ta správná chvíle podívat se kriticky na zdravotní a sociální systém, zkusit vystoupit z trepek všední reality a popustit uzdu smělým úvahám. Před dvaceti lety jsme z rybí polévky obnovovali akvárium, teď nastal čas se podívat, co v něm ještě chybí.
Měli bychom si znovu zkusit odpovědět na otázky, jak správně nastavit poměr mezi solidaritou a osobní odpovědností ve zdravotnictví a v sociální sféře, jaká je odpovědnost společnosti, komunity a rodiny a za co, jak řešit konflikt mezi uniformitou a individualitou, jaké jsou role jednotlivých subjektů, co má být regulováno a jak, co udělat pro lepší funkční propojení zdravotního a sociálního systému. Nalezení shody nad základním nastavením zdravotního a sociálního systému, a tím jejich stabilizace, se zdá utopií, ale bylo by hříchem se o to nepokoušet.
Převzato z Elektronického měsíčníku Občan v síti
Zdroj: Medical Tribune