V Africe bojovala s nemocí „požírající“ dětské obličeje

6 minut čtení 22. 7. 2019 nam Vyšlo v titulu Medical Tribune

Jako členka chirurgického týmu působila v nemocnici v Sokotu, specializované na léčbu nomy. Hovořili jsme s ní o zkušenostech z misí a léčení nemoci „požírající“ ročně obličeje 140 000 dětí.

Co vás vedlo k tomu, že jste se zapojila do práce Lékařů bez hranic?

Těžko to popsat jedním důvodem, většinou to bývá mix důvodů. Možná člověk hledá, kam by se v životě posunul, kde by využil zkušenosti, které v pracovním životě má. Já jsem si z mnoha možností vybrala humanitární práci a velmi mě to naplňuje. A velmi mě baví, že vzděláváme místní lidi, že dokážu naučit anesteziologa nebo anesteziologického technika v Africe to, co jsem se naučila v Evropě. Když jsem se na stejné místo vrátila na další misi, viděla jsem, že to opravdu dělají tak, jak jsem je to naučila, a to mě velmi těší.

S jakými očekáváními jste na misi vyrazila a co jste si z mise přinesla?

Byla to na prvním místě osobní výzva, zda to zvládnu. Anesteziologové to znají, když pracujeme v Evropě, jsme obklopeni množstvím drahých přístrojů, spoléháme na ně, všechno víme z laboratorních výsledků, křivek a čísel na monitoru. Chtěla jsem se od toho trochu vzdálit a zkusit si, zda svoji práci zvládnu bez vší té techniky, jen svýma rukama a svým zrakem. Bylo to úžasné, takové osvobozující, bez přístrojů jsem se více soustředila na pacienta.

Asi je to trochu návrat k základům medicíny?

Určitě, je to návrat ke kořenům. Naučila jsem se tam velmi improvizovat, mnoho si udělat sama, a to i s přístrojovou technikou – umím si sama sestavit přístroj a nevolám technikovi, co mám dělat, základní problémy umím vyřešit sama.

Byla jste v Africe třikrát a věnovala se tam dětem s nemocí noma. Jela jste cíleně na misi zaměřenou na tuto nemoc, nebo jste věděla jen to, že jedete do Afriky?

Měla jsem všechny informace předem, věděla jsem přesně, že to bude Nigérie, město Sokoto a mise cílená na rekonstrukční operace dětí s defektními tvary obličeje. Když mi tuto nabídku dali, nejprve jsem netušila, o čem je řeč, tak jsem si všechno nastudovala a kývla na misi, protože se mi její zaměření líbilo a její ideály mě velmi naplňovaly.

Můžete přiblížit nemoc noma, koho postihuje, v čem je léčba specifická?

Noma je krutá choroba, která požírá a deformuje tváře dětí v nejchudších regionech Afriky. Světová zdravotnická organizace uvádí, že jí trpí ročně 140 000 dětí, 90 procent nepřežije akutní stadium. Ti, co přežijí, mají rozsáhlé defekty a jizvy na tváři, často musejí podstoupit sérii operací. V místech, kde jim chybějí kosti, zuby, měkké tkáně a zbytek je zjizvený, se jim chirurgové snaží – s využitím tkání z jiných částí těla – vytvořit znovu tvář. Operace trvá tři až čtyři hodiny a vrátí jim základní funkce, o něž kvůli nemoci přišli – mohou opět otevřít a zavřít ústa, najíst se, dýchat nosem. Nová tvář jim dává novou šanci na život v komunitě, ze které byli vyloučeni. S chirurgickým týmem jsme za dva týdny mise pomohli vrátit úsměv na tvář a naději do života 40 dětem.

Co pro vás na této operaci bylo nejnáročnější?

Během operace musím zabezpečit dýchání pacientů, což je často velká výzva, protože kvůli nomě mají zdeformované tváře a často i dýchací cesty. Obtížné bylo zvyknout si co nejrychleji na nový tým lidí. Nebyl čas se dlouho seznamovat. Od prvního dne jsme museli spolupracovat jako tým, abychom pomohli co nejvíce pacientům, jelikož naše mise jsou jen několikatýdenní.

A co bylo nejnáročnější pro pacienty?

Pacienti musejí být po operaci krmeni i deset dní přes hadičku do žaludku, aby se rány v ústech mohly v klidu zahojit, což nesou těžce. Náročný je pro ně i pro jejich doprovod také dlouhodobý pobyt v nemocnici. Musejí se vypořádat s tím, že každý pacient je jedinečný a podstupuje léčbu a operaci, která je mu připravena na míru. Oni se někdy mezi sebou porovnávají, takže jim vysvětlujeme, že každý nebude mít stejný nos nebo rty, jaké má soused na vedlejším lůžku.

Zmiňovala jste se o odlišném přístrojovém vybavení v Africe a v Evropě. V čem jsou jiní tamní pacienti, jaká je s nimi komunikace?

Samozřejmě komunikace s pacientem je velmi ztížená. Jsem dětská anestezioložka, mám už své triky, hmaty a postupy, jak zabavit dítě, odpoutat od toho, co se kolem něj děje. A velmi těžko to aplikovat v Africe, kde je kontakt přes tlumočníka. Je to složitější, na druhou stranu musím říct, že nigerijští pacienti jsou velmi trpěliví, velmi hrdí, nedá se to porovnat s našimi – tam žádný pacient nemá po operaci bolesti, když se jich ptáme, nikoho nic nebolí, nikomu nic není. Musíme cíleně pátrat a tahat z nich, zda je náhodou něco nebolí. Nevím, zda tak dobře snášejí bolest, tak hrdinsky, protože u nás v Evropě už by se dožadovali dalších a dalších léků proti bolesti. Možná to Nigerijci vnímají tak, že bolest k tomu patří a oni to musejí přetrpět.

Setkáváte se s tím, že by vám pacienti poděkovali – je v tom rozdíl mezi Evropany a Afričany, zda jsou vděční za péči?

Je to neporovnatelné. Nehovoříme sice jazykem našich nigerijských pacientů, ale oni dokáží tak vyjádřit svoji radost a vděčnost, tancují, zpívají, objímají nás. Každý den, když nás vidí přicházet do nemocnice, se radují, mávají nám. Oni velmi dobře vědí, co musíme obětovat, co opustit doma, nechat tam rodinu, práci a jet do jiné země pomáhat, a velmi si toho váží.

Za péči pacienti platí, nebo ji poskytují Lékaři bez hranic bezplatně? Mluvím o léčení následků nemoci noma.

Tato léčba je zadarmo. Nemocnici provozuje ministerstvo zdravotnictví Nigérie a Lékaři bez hranic jsou tam jen jako podpora, provádějí čistě jen tyto chirurgické výkony. O akutní pacienty, ty kritické, se starají nigerijští lékaři, v tom jsou špičkoví. Nemocnice Noma childrens hospital je zaměřená pouze na léčbu nomy, je to specializované pracoviště pro celou Nigérii.

Když jste se z africké mise vrátila, pozorovala jste u sebe posun pohledu na medicínu, pacienty, život poté, co jste viděla realitu méně rozvinutých zemí?

Těžko hodnotit, zdravotnictví je organizované v každé zemi jinak, systém je jiný. Možná mě po zkušenosti z misí některé věci u nás tolik nerozčilují, když nejde o systém, řešíme tu velmi nepodstatné věci.