Už vím, že nejsi z cukru.

Ta věčná otázka - co dát jako vánoční dárek kamarádovi? To je otrava, nic mě nenapadá. Cédéčko? Knihu? Triko? A jakou má velikost? Pam, padam. Musím na něco přijít. Počkat, včera jsem přeci v časopise četla recept...nejčokoládovější cookies. Mňam. Už při tom názvu se mi sbíhají sliny. A on má rád sladké. Jo! Mám to! Už to tak bude, holt jsem geniální. Jako dárek ode mě dostane sušenky. Na tom se přeci nedá nic zkazit- každý přeci musí jíst. Grrr, ta čokoláda je úplně všude, lepí se mi na ruce. A od toho věčného ujídání i na rty. Akorát je nějak nemůžu odlepit od sebe. Ou. Vlasy mi padají do obličeje, jsem celá špinavá. No a co teprve ta kuchyň! Kdo tohle kdy uklidí, to teda nevím. Kolik gramů cukru? Tolik? To možná ani nemám. Snad se mi to povede, už zítra odjíždí na Vánoce do Ameriky a jiný dárek bych mu nesehnala. Taky bych si někam vyjela. Jsem vítěz, jsem král, měli by mi postavit chrám! A už začínám i rýmovat. Tak krásně se ty sušenky přes noc uležely, jsou nadýchané jak briošky a povrch se leskne, jak kdyby byl zalit pryskyřicí. Hned bych je ochutnala, ale jsou přesně do počtu- symbolizují, kolik měsíců se známe. Tak, teď už mi nezbývá než doufat, že budou chutnat tak skvěle sladce, jak vypadají. Jen je musím zabalit do alobalu, vložit do taštičky a je to. Jdu mu to své dílo dnes předat. ,,Tolik vřelého objímání a radosti a to jsi je ještě ani neochutnal, co uděláš, až se do nich zakousneš? Daruješ mi zámek?'' Musím se smát, když vidím, jak je z mého dárku nadšen. Očividně nic takového nečekal. ,,Ano, přísahám, že ode mě za tohle dostaneš zámek!" Planě slibuje hory doly, snad toho po ochutnání nebude litovat. „Vtipálku...užij si Vánoce, uvidíme se v novém roce!" No jo, my se vlastně uvidíme až v novém roce. Ale to nejdůležitější je, že mě teď čeká pár dní volno. (Snad se mi během toho podaří odklidit alespoň polovinu té spouště, která zbyla z kuchyně.) Klasické rozesílání smsek na Silvestra je už banální záležitostí. Nacpat do 150ti písmenek přání radosti a štěstí v životě může stěží vyznít osobně. Přemýšlím, kolik stojí taková zpráva do ciziny. Deset patnáct korun? Za tohle to stojí, chci se dozvědět, jestli od něj skutečně dostanu zámek a jak mé veledílo chutnalo, a tak své otázky přikládám k tomu kýčovitému blahopřání pro rok 2012 a poprvé v životě někomu posílám zprávu do USA. Abych pravdu řekla, není to nic zas až tak výjimečného. Už je to pár dní, vánoční prázdniny pomalu končí a pořád se neozývá nazpět. Začínám mít strach- buďto se mu něco stalo, nebo jsem ty sušenky zpackala. (Cha, ty ironický a posměvačný osude, kdybych tak tenkrát věděla, že obojí je pravdou.) Konečně mi zvoní telefon a na displeji bliká jeho jméno. Náš rozhovor trvá jen pár minut a já mám pocit, že se svět obrátil naruby a spolkl mě. Ne. Ne, ne, ne. Ha. Ne! Tohle přeci není fér, takhle to nemá být! Ta zpráva ode mě - přeji Ti pevné zdraví- musela vyznít neskonale směšně, když si jí četl v nemocnici a zároveň mu sdělovali, že má diabetes. Stejně tak směšně asi musím znít do telefonu já, protože nemám nejmenší ponětí o tom, co se říká, když vám někdo oznamuje, že se mu právě změnil život. „Jistěže ne, vůbec mě to neobtěžuje, samozřejmě že za tebou přijdu do nemocnice. Ano, hned zítra." Odpovídám na jeho nejistý dotaz, zda mu mohu přinést kopie poznámek ze školy. Štěstí, že už je alespoň zpět v Čechách. Celý večer strávím bojem se svým scannerem. Má hrubá síla nakonec vítězí, ovšem já také neodcházím nedotčená- svědčí o tom jizva na levém rameni, která vzniká během toho, jak se snažím spod stolu vytáhnout nějaké neidentifikovatelné kabely, které mi však s nefungujícím strojem vůbec, ale vůbec nepomáhají. Co se tak nosí do nemocnice? Kytky? Klukovi? To asi ne. Bonbóny? Kdyby to nebylo tak nemístné, zasmála bych se. Už je dost pozdě, venku leží na chodnících sněhová peřina a z oblohy se sypou její další a další vrstvy. Jako cukr když padá z těch malých otvůrků v cukřence. Pim, pam, pim, pokrývá křupavý vršek štrúdlu. Procházím se nočními ulicemi a koukám do výloh obchodů. Jak teď bude žít? Vždyť- no přeci- to nejde. Cukrovka! V hlavě prázdno a já mu kupuji kapesníky s obrázky- nic hloupějšího už neměli. Doma k nim přidávám knížku Antoine de Saint-Exupéryho, kterou mi, jako malé holce, přinesl do nemocnice děda, a která mě tenkrát velice potěšila. Snad bude mít na něho stejný účinek. Když se na to divám s odstupem, musím uznat, že jsem byla tenkrát trochu melodramatická. A? Strávila jsem dvacet minut před vchodem na oddělení a zvažovala, zda to zvládnu. Kdybych věděla, jak bude vypadat, asi bych tam tenkrát ani nevlezla. Jen bílá kostra. A to teprve následovaly ty nejtěžší dvě hodiny, kdy jsem jen napůl poslouchala jeho sarkastické a depresivní řeči o "originálním vánočním dárku- cukrovce"; o konci života bez omezení; o uvědomění si toho, co máme, až poté, co je nám to vzato; o tom, že brzy umře, že oslepne, že umře. Že umře. Jeho monolog vystřídal můj, během něhož jsem vyslovovala neskutečně tristní a nicotné řeči o "moderních lékařských metodách" (o kterých jsem neměla ani zdání), o miliónech lidí, kteří jsou na tom podobně, a pak myslím, že ještě něco o zelenině. Pár týdnů na to se mi na lavici objevila taštička. Byl v ní zámek. Vtipně dostál svého slibu a já mám od té doby na skříňce nejkrásnější zámek ze všech. Vypadal zase jako dřív- zdravě. Trapností jsem se až propadala, když jsem si uvědomila, že jsem mu dala něco tak bizardně sladkého k Vánocům. Říkal, že se vůbec nemám za co omlouvat, prý to byla nejlepší sladká strava, kterou mohl bez omezení naposledy jíst. Zjistila jsem, že mě musí mít skutečně rád... Místo cukru, jak jsem o pár dní později zjistila, když jsem si udělala neskutečně odporný čaj, jsem mu totiž do sušenek dala sůl. Následně jsem zjistila, že v některých kavárnách dělají kávu se zvláštními sladidly pro diabetiky- a tak jsem ho do jedné z nich pozvala. Naše kamarádka se rozhodla, já jsem na to byla moc velký strašpytel, že se naučí píchat mu inzulin. Po několika pokusech se jí to stále nedařilo a tak s tím, k jeho smůle, ještě dlouho pokračovala. Dodnes má a ještě dlouho mít bude můj velký obdiv za to, jak to tenkrát všechno skvěle zvládl. Zjistila jsem, že i cukrovkáři mohou sportovat a že skutečně "nejsou z cukru". Zjistila jsem si velikost jeho oblečení. A k dalším vánocům mu dám triko. Zjistila jsem, že nic není tak horké, jak se zpočátku může zdát. Zjistila jsem, že cukrovka není konec světa. Jen musí diabetici na rozdíl od ostatních projevit mnohem větší snahu, aby si ho mohli užívat. Je nezbytné tuto nemoc nepodcenit. Ať už ji člověk má či ne. Nebolí. Alespoň zezačátku. Já mám stále v hlavě obrázek mého strýce, který trpěl cukrovkou - celý život pil a skončil bez nohy. Vím, jak je důležité se o sebe starat a to nejen kvůli diabetu, který sice nemusíme, ale můžeme ovlivnit. Je tady a týká se nás všech, ať už přímo či přes rodinu, přátele nebo někoho, koho milujeme. Je důležité se smířit, ale nevzdat se. Bojovat a rvát se o život. Ano, cukrovka ho ovlivní a změní, ale stále stojí za to ho žít. Neboť s cukrovkou (i bez ní) můžete dělat ledacos a všelicos. Smát se a plakat, smát se až plakat, chytat motýli a pozorovat malinkaté berušky, hrát na klavír, brnkat na kytaru, poslouchat strašidelné historky, bát se bubáků, sedět u ohně, snít a plánovat, těšit se a tancovat, procestovat svět- na kole, po svých, na lodi i na parníku, vlakem, ve vrtulníku i v balóně, za osmdesát dní i za celý život. Líbat se, nadchnout se a jančit, objímat se, houpat se na houpačkách, luštit křížovky, spát pod stanem, chodit v písku, chodit bos, přečkat bouřku, mluvit Italsky, mýt se v potoce, koukat na telenovely i na hlubokomyslné filmy, nosit teplé ponožky, vít věnce, nemuset nic dělat, mít plno plánů, nosit papuče, lechtat se, milovat až k zbláznění, červenat se, radovat se, psát plnícím perem, psát básně, trhat potají v sadu třešně, v lese sbírat borůvky, ležet v trávě a dívat se na mraky, ležet v trávě a pozorovat hvězdy, procházet se spadaným listím, procházet se padajícím deštěm, prostě se procházet, jezdit na koni, hrát scrabble, žít. A za to Ti děkuji. Děkuji Ti, že jsem měla šanci si tohle všechno uvědomit.

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/uz-vim-ze-nejsi-z-cukru-37/