Úsměv je jako cukr, smích jako bonboniéra. A až dojdou sladkosti…

Bylo mi sedmnáct let. Je to už dávno, až se skoro stydím přiznat jak hodně dávno. A tak to řeknu jinak: v té době ještě byly ulice plné lidí. Nikdo neseděl doma u počítače, všichni „chatovali" venku. Neexistoval ani Facebook. Není divu, Mark Zuckerberger chodil teprve na základku a o miliardách si mohl nechat jen zdát. Jo, kdyby tenkrát věděl...

Člověk má skoro zvláštní vnitřní vzpírající se pocit, zdali vůbec tahle doba existovala. Před Facebookem a po Facebooku, před Kristem a po Kristovi, před Ančou a po Anče...

Těžko se to vysvětluje dnešním dětem: „Jo, zlatíčko, tenkrát jsme netušili, co je to mobil. Stále nám hrálo v pokojíčku dvojče s tisícekrát přehranou kazetou. Lacině nahrané písničky šuměly a televizní obrazovka v noci zrněla. Zírali jsme na cédéčka jako na něco z mimozemského světa. Byly tak nadčasové a drahé! Klepala jsem si na čelo: Proboha! Kdo by tohle kupoval! Čtyři CD stály více, než byla mamčina celoměsíční výplata"

K smíchu? Bylo toho více. A snad naivitou doby, mládí, nebo se možná zlomil čas a všechno od té doby se prostě vyvíjí jinak. Neznali jsme internet, pizzu, budík na mobilu, DVD přehrávač, 3D kino a další rozmary. Jedli jsme pořád knedlíky s omáčkami, v lepších rodinách se pouštěly video kazety, do kina se chodilo za pár kaček do míst, která dnes už neexistují. V našem oblíbeném kině je dnes zaplivaná putika. Nedávno jsem tam ze sentimentu zašla, nebyla to náhoda. Ono vlastně nic není náhoda.

Na bílých kachličkách na záchodě schla krev. Rozrazila jsem dveřmi hustý šedý dým, abych se prodrala k barmanovi.

„Ježíši, vy všichni naděláte s kapkou krve!" Spílal a klel rukama. „To se všichni bojíte AIDS nebo co?" Vzal smradlavé slepené stočené mokré klubo, které kdysi dávno bylo hadrem, a jal se tím fackovat bílé kachličky. Možná, že se rozhodly samy dobrovolně vykrvácet. Dávná sláva celé budovy jako 70 mm kina byla brutálně zneuctěna. Na ona místa kromě diváků totiž kdysi vstoupily i filmové a televizní celebrity, ježto přišly na premiéry trháků.

Všechno je pryč. Mé oblíbené kino, můj údiv nad cédéčky, zachrchlaný tuberácký mono kazeťák po té, co spolykal už pátou kazetu (originálku za 150 Kčs!), mých 60 cm v pase oproti dnešním dvaaosmdesáti, skřípající gramofon (jen ty desky mi zůstaly), budík na klíček, který jsem si musela pokládat na porcelánový talířek - drčel, řval, skákal po talíři, vzbudil lidi o tři patra níž a jedno výš, pak už bylo jen nebe. Ale která rozumná duše by se byla schopna vzbudit obyčejným zvonkem po čtvrté ráno, když do jedenácti večer randila?

Nechci vypadat jako člověk, který zabředl do sentimentu a už nevidí nic veselého. To jen, že jsem si vzpomněla. Stírám dlaní prach z fotoalba. Stálo totiž až nahoře na skříni spolu s několika dalšími zapomenutými „nepotřebnými" věcmi přitisknutými ke zdi. Musela jsem si vzít dřevěnou rozvrzanou židli z komory, abych se tam dostala. A přesto jsem se musela ještě postavit na špičky a pořádně natáhnout paži. Konečky prstů jsem sic dosáhla na obal, ale pořád to bylo spíše neúmyslné protahování mých nepoužívaných svalů. Pomohla až vařečka. Poslepu jsem šťouchala. Věděla jsem, že tam nahoře někde musí být. Před mnoha lety jsem ho tam vzteky zahodila.

Říkala jsem si - sejde z očí, sejde z mysli.

A povedlo se. Spadl na zem. Naštěstí jen to fotoalbum a ne zbytek krámů, které nechci do konce svého života vidět. A nechtěla jsem ani ty fotky.

Byly ještě z klasického kinofilmu. Tehdy mi bylo sedmnáct let. To už jsem říkala. Chodila jsem poslední rok na učiliště. Mohla být ze mě úžasná dámská krejčová, protože mamka vždycky říkala, že řemeslo má zlaté dno. Jenže ono mělo jen to dno. Firma, kam jsme chodily na praxi, zkrachovala. Škola pro nezájem musela z ekonomických důvodů opustit své prostory a spojit se s dalšími učilišti.

S Ančou jsme měly společnou skříňku. Řada těch plechovek stála vedle sebe a v nich se tlačily naše věci. Zacvakly jsme zámek.

„Koupila jsem výborný zámek!" Chválila se Anča. „Když chceš zamknout, jen to zacvakneš a nemusíš vůbec otáčet klíčkem!"

„Super! A kde je klíček?" Zeptala jsem se s nadšením.

Byl uvnitř ve skříňce. V kapse zimní bundy. V nedobytný plechovce.

Úžasná věc! Údržbáři z nás měli opravdu legraci. Dopili slivovici a jali se odštípnout nový zámek. Ohýbat dveře skříněk bylo přísně zakázáno.

Anča byla fakt bezva. Koukám na ty neumělé fotografie. Focení na kinofilm skýtalo mnoho překvapení. Na rozdíl od digitálu člověk nikdy dopředu nevěděl, jak snímek dopadne. A také než došlo k vyvolání, neboť se často odcházelo s tajemnou ruličkou do obchodu jednou za dlouhou dobu, už se docela zapomnělo, co se dělo před objektivem.

A navíc v sedmnácti letech! To se člověk smál absolutně všemu.

„To je děsný! To zahoď!" Smála se Anča. Měla na snímku useknuté čelo a vlasy jí lezly přes oči. Neudělala jsem to, a proto mohu teď držet tu fotku mezi palcem a ukazovákem pravé ruky, protože tou levou si otírám slzy od smíchu. Vidím vše, jako by to bylo včera. Sedíme v mém dětském pokoji, který taky už dávno neexistuje. Anča má nohy v tureckém sedu. Smějeme se tak nahlas, až vydáváme ne zrovna lichotivé chrochtající zvuky. Tenkrát mnohé emoce utíkaly i nosem.

Do kina jsme spolu chodily i dvakrát za týden. Vstupné stálo patnáct korun. Bylo to po zdražení, vzpomínaly jsme na korunové a šestikorunové lístky. Ale přesto patnáct ještě šlo. Měsíčně jsme si v praxi přivydělaly někdy devadesát a jednou dokonce skoro sto osmdesát korun! To když se šily kaliobky do Německa. Na rozdíl od kabátů do bývalého Sovětského svazu to byly skutečně zajímavé peníze. Ani nechtějte vědět, kolik si v rámci školy vydělal můj přítel. Automechanik. Naší almužně se jen smál.

Chodily jsme do kina, a ani nevěděly na co. Zaplatily jsme vstupné a nechaly se překvapit až na místě. Občas to byl skutečně přehmat. Ale i tak jsme se tomu dokázaly smát ještě několik dní. Lámaly jsme se v pase a parafrázovaly naše vyjevené tváře, když jsme zjistily, co to vůbec dávají.

„Taková blbost! To jsme radši mohli šmírovat kluky z elektrotechnický!"

Všechny do jednoho a každého zvlášť.

Byla hvězda. Vždycky jsem jí trošku záviděla, že je tak štíhlá. Vypadala jako modelka. O hlavu vyšší než já, uzounké boky, malý zadek a na krátko střižené černé vlasy. Zvýraznil se tak její krásný obličej a velké hnědé oči. Není divu, že kamkoliv přišla, vzbudila hned pozdvižení. Kluci se za ní otáčeli a hvízdali. Všechny by je mohla strčit do kapsy.

Ptala jsem se jí, jak to dělá, že je tak strašně hubená. Já jsem pořád držela jednu dietu za druhou a připadala jsem si vedle ní jak cvalík. Když se dneska dívám na ty staré fotografie, tak si říkám, na co žehrám. Byla jsem přece kus - alespoň dnešníma očima! Na co si stěžuju! Po dvou dětech mám 85 kilo, 82 cm v pase, raději nekomentovat.

„Občas vynechám injekci."

Řekla. Anča byla cukrářka. Občas o přestávce jen tak stáhla kalhoty po kolena, vytáhla z tašky nářadíčko a píchla si do stehna inzulín. Když jsem to viděla poprvé, docela mne to vyděsilo. Bráchův spolužák totiž zrovna procházel experimentálním obdobím a spolu se svými dalšími kamarády si píchali od Krpaty koupený, doma uvařený svinstvo. Seděli všichni společně v obýváku a na tři si bodli injekci k pupku. To proto, aby neměli nikde viditelné vpichy a nepřišla na to mamka. Už předtím vyhrožovala Jirkovi, že ho vyhodí z bytu, že se neučí, propadá a tahá domů podivná individua.

Zbytek tekutiny, co by se za nehet vešel, píchl pak do svého psa. Dělali i horší věci, a tak jsem měla tu injekci spojenou jen s partou Jirky Balabána a kuchařským uměním, podpořeným místní lékárnou Arnošta Krpaty.

A pak si Anča stáhla kalhoty. Na ten první zážitek nikdy nezapomenu. Bylo to divný.

Ale jinak byla Anča úplně v pohodě. Tehdy jsem měla pocit, že lidé, kteří mají cukrovku, žijí jakýsi druhořadý život. Tahle holka se pořád smála, flámovaly jsme, bylo to bezvadný.

Vdala se ve 25 letech. Byla těhotná. Ale ona to chtěla. S Mirkem chodila už pět let a řekli si, že když to přijde, tak se vezmou. Jenže to nebyla žádná legrace. Cukrovka není žádná legrace. Nebrala rady lékařů vážně. Mám pocit, že vůbec byla velmi lehkovážná, jenže jsme si to nijak nepřipouštěly. Užívaly jsme si báječný život, cestovaly a pak se tak těšila na miminko.

Nevím, proč jsme neměly víc rozumu. Proč Anča neměla víc rozumu, vždyť přece měla diagnostikovaný diabetes od pěti let! V den její smrti jsem zahodila album nahoru na skříň. Z žádného úhlu nebylo vidět. Stejně mi to bylo málo. Odjela jsem na půl roku do Anglie. Říká se, že by člověk neměl prchat před skutečností, jenže já jsem to nedokázala. S Ančou jsme byly spolu skoro každý den po mnoho let. Seděly jsme spolu v lavici, zapíjely jsme maturitu, plakaly si na rameno, když nás opustil kluk, jásaly, když jsem se dostala na vysokou. Byly jsme spolu a s dalšími přáteli na dovolené v Krkonoších, byla jsem jí na svatbě, kupovala jsem dupačky pro Honzíka a byla jsem jí na pohřbu.

Dnes jsem si na ni vzpomněla. Není to náhodou. Dneska by oslavila 38. narozeniny. To je člověk přece ještě mladý, ne? Honzíkovi je dvanáct let. Žije u Mikuláše, staršího Ančina bratra, spolu s jeho dvěma syny, Matějem a Filipem. Brouzdám Facebookem: Honzík vyvěsil novou fotku, vyhrál druhé místo v krajském kole hře na kytaru. Anča by na něho byla pyšná. Taky ho baví kino, jenže dneska mládež chodí do multikina s kornoutem popcornu. Představila jsem si, že bych mu ukázala „naše" Bio. Asi by padnul a nevěřil by, že tohle zaplivaný zakouřený špinavý místo mohlo být někdy místem kulturního dění.

Asi to necháme vzpomínkám. Možná se tím nic nezkazí.

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/usmev-je-jako-cukr-smich-jako-bonboniera-a-az-dojdou-sladkosti-52/