Úrazy v olympijských filmech. Olympijské hry – oslava krásy lidského těla nebo nespočet způsobů jeho likvidace

Dva úrazy přinesl hned první den letních olympijských her v brazilském Riu de Janeiru. Nejdřív si Andreas Toba při kvalifikaci víceboje přetrhl při doskoku v prostných přední zkřížený vaz v pravém koleni (se zraněním pak ještě dokončil sestavu na koni) a krátce potom si Samir Ait Said po přeskoku v přímém přenosu zlomil holenní kost. Atypické ohnutí levé nohy pod kolenem a hlasité křupnutí bylo syrovější a surovější než umělecky dokonalý výsledek práce filmových trikařů. Hned druhý den rozšířila seznam zranění oboustranná dvojitá fraktura klíční kosti Vincenza Nibaliho při pádu v posledních kilometrech cyklistického sjezdu, kde ukončil závod i Sergio Henao (fraktura pánve) a Richie Porte (fraktura lopatky). A po pádu ve stejném sjezdu přidala ke zraněním ze závodu mužů frakturu tří obratlů a těžký otřes mozku také Annemiek van Vleutenová. Přímý přenos jejího pádu byl ještě mnohem děsivější než výše popsaná gymnastická tragédie zaznamenaná o dva dny dříve.

Tolik zatím (psáno třetí den olympiády) úrazy v přímém přenosu z her v Riu. Ale co zranění, úrazy a jiné změny zdravotního stavu ve filmech s olympijskou tematikou natočených podle skutečných událostí? Lékařů, pravda, v nich mnoho nenajdete, zato o úrazy, případně jejich terapie (nemocniční nebo alternativní), v nich nouze není.

Úplně prvním filmem o olympiádě (Mnichov 1936) byla v roce 1938 dvoudílná Olympia Leni Riefenstahlové. Přestože jde o film propagandistický, není v něm ani zmínka o tom, že sportovci (tedy alespoň muži) měli v olympijské vesnici vybudovánu vlastní nemocnici. Jediným mužem v bílém plášti je tak startér běžeckých disciplín v prvním dílu dokumentu nazvaném Přehlídka národů (111 minut). V druhé části dokumentu Oslava krásy (90 minut) najdeme jedno vykloubené rameno, přestože náročné jezdecké „cross country“ na 36 km s řadou překážek nedokončilo 27 z 50 startujících a mnoho z nich utrpělo krvavá zranění. V Česko‑Slovenské filmové databázi (ČSFD, www.csfd.cz) je film hodnocen vysoko – 86, respektive 85 procent.

O stejné olympiádě (a tak trochu i filmem o filmu Olympia) je i snímek z roku 2016 natočený v koprodukci Kanada/ Německo. Režíroval jej Stephen Hopkins a v distribuci je například pod dvojznačným názvem Race, což v překladu může znamenat stejně tak závod jako rasu (je jedno, jestli má jít o kontroverzi z německého, antisemitského pohledu nebo z pohledu americké segregace). Na ČSFD je 134 minut životopisného sportovního i ideologického dramatu ohodnoceno 76 procenty.

James Cleveland „Jesse“ Owens (fototyp 6) v roce 1935 ve čtyřech atletických disciplínách během 45 minut překonal hned tři světové rekordy (skok daleký, běh 200 m a 200 m překážek) a jeden další vyrovnal (běh 100 yardů). To všechno pouhé tři dny potom, co si narazil záda ve skoku přes bambusovou kládu před vchodem do ubytovací koleje (filmový úraz číslo jedna). Ve filmu najdete i ukázku léčby zranění generickou variantou metody Vincenta Priessnitze. Zraněním číslo dvě je pak výron kotníku ve skoku dalekém zapříčiněný (a následně léčený) zvýšenou konzumací koncentrovanější sladové lihoviny. A pak už následuje jen Jesseho hrdinské tažení Mnichovem (v tretrách začínající firmy Adidas), kde (a ve kterých) získal pro USA čtyři zlaté medaile (běh na 100 i 200 metrů, skok daleký a štafeta 4 × 100 metrů). V New Yorku vítal Jesseho při návratu milion lidí, kteří lemovali ulice podél jeho trasy z přístavu. Pro léta nezaměstnaného otce čtyřnásobného medailisty se po Mnichovu najednou našla práce¹, ale ani čtyři zlaté olympijské medaile nic nezměnily na tom, že Jesse musel i na slavnostní recepce pořádané na jeho počest chodit, stejně jako ostatní „barevní“, vchodem pro personál. Kongres Spojených států jej v roce 1990 (deset let po smrti) vyznamenal zlatou medailí za to, že byl olympijským hrdinou a americkým hrdinou každým dnem svého života. To, že se v životě potýkal s chudobou a na živobytí si vydělával účastí v estrádních závodech proti koním a jiným zvířatům, už ve filmu nenajdete. A nenajdete tam ani informaci o zrození tradice, která trvá dodnes. Při přípravě XI. olympijských her se totiž v hlavě dr. Carla Diema zrodila myšlenka štafetového běhu s olympijskou pochodní.

Poslední část etapy pro XXXI. ročník her měl absolvovat Edison Arantes do Nascimenta. Možná jej znáte spíš pod jeho (původně nevítanou) přezdívkou Pelé. Olympijský oheň v Riu nakonec zapálil někdo jiný, ale Pelé zůstává i tak brazilskou ikonou a národním pokladem. Na „Národní poklad Brazílie“ jej totiž v roce 1961 pasoval sám brazilský prezident, nástupce po populárním lékaři a potomku třeboňských emigrantů Juscelitu Kubitschekovi (Kubíčkovi) de Oliveira, který zastával prezidentský úřad v začátcích Pelého kariéry.

S olympiádou sice souvisí pouze v okrajovém kontextu, ale o Pelého začátcích je americký film Pelé – zrození legendy. Režie Jeff a Michael Zimbalistovi, 107 minut, premiéra 3. dubna 2016 a na ČSFD 74 procent.

V dětství mu kamarádi říkali Dico a jeho maminka nechtěla, aby hrál fotbal. Bála se, že skončí jako jeho otec Donhinho do Nascimento, který taky hrál fotbal, a protože tenkrát ještě nemohl nic vědět o chronické traumatické encefalopatii z filmu Diagnóza: Šampion, dokonce dal pět gólů hlavou v den, kdy se seznámil se svou budoucí ženou. Ani ta nic nevěděla o rizicích kontuze, ale o důsledcích sportovního úrazu ve fotbale měla reálné poznatky. Věděla, že fotbalový klub platí hráče, jen když hraje, a plat nezahrnuje pojištění. Otec Donhinho tak byl po úrazu kolene rád, že jakž takž chodí a má alespoň práci sanitáře² v nemocnici³, do které chodil malý Dico tatínkovi pomáhat, a kromě toho se od něj učil i fotbalová kouzla s přezrálými plody manga místo míče.

Nakonec se zranění kolene nevyhnul ani hlavní hrdina. Prognózu uzdravení stanovil jediný lékař ve filmu, dr. Goaliag (hraje Charles Myara), a o uzdravení se nemalou měrou zasloužil také masér a zároveň šaman Mario Americo (Sergio Menezes), který používal horkou variantu Priessnitzova obkladu s bylinami. Množství zranění u spoluhráčů mimo jiné vedlo k tomu, že se sedmnáctiletý Pelé dostal na trávník mistrovství světa v roce 1958⁴. Společně s ním se na hřiště vrátila i „džinga“, brazilské kouzlo, které dělá z jejich fotbalu ten nejhezčí a nejhravější na světě.

Kromě nemocnice, lékaře, maséra/šamana, sanitáře, několika úrazů dolních končetin a jedné smrti je ve filmu citován i zobrazen výčet anatomických a fyzických defektů brazilského mužstva:

Obránce Santos měl přelámanou a zdeformovanou ruku z práce v továrně, záložník Castilho byl barvoslepý a chyběl mu ukazováček, pravý křídelní útočník Garincha se narodil s deformací páteře a jednou nohou kratší. I tak se ale dá vyhrát mistrovství světa. A nejenom to.

S kratší nohou a špatnou koordinací očí a rukou se můžete vypracovat na výborného běžce, jakým byl Steve Prefontaine. Přestože snil o zlatě, na olympijských hrách v Mnichově 1972 skončil, možná i kvůli dozvukům teroristického útoku proti izraelské výpravě, na trati 5 000 metrů „až“ čtvrtý, předtím ani potom nebyl nikdy poražen. O čtyři roky později na olympiádě v Montrealu, přestože se na ní kvalifikoval, už svůj výjimečný talent a formu prokázat nestihl. Tragicky zahynul při autonehodě ve věku 24 let.

Prefontainův příběh (a zrození sportovní obuvi Nike na domácím waflovači) vyprávějí hned dva filmy, oba americké: Zázračný běžec (Prefontain) režiséra Steva Jamese z roku 1997 (106 minut a ČSFD 76 procent) a Hranice možností (Without Limits) z roku 1998 od režiséra Roberta Townea (117 minut a 77 procent na ČSFD). Lékař v žádném z obou filmů není, Zázračný běžec dokonce kritizuje Americký atletický svaz, protože nezajišťuje sportovcům sportovní lékaře, a v obou filmech je jenom jeden „sportovní úraz“. Jenže když dva dělají totéž, není to totéž. Steve Prefontain sice pokaždé běží (a vyhraje) 3 míle s čerstvě zašitým nártem, ovšem liší se nejenom geneze vzniku úrazu, ale i počet stehů (10 vs. 12).

Olympijské heslo Citius, Altius, Fortius (Rychleji, Výše, Silněji) naplnil Steve „Pre“ Prefontain bezezbytku, ve filmovém zpracování i v životě. A jiní další také. A když to nešlo na letní, zkusili to na zimní olympiádě.

Třeba jamajský bobový tým na olympiádě v Calgary v roce 1988. Trnitá cesta „letních“ sprinterů z Karibiku na ledovou dráhu kanadského severu byla v roce 1993 zpracována v americké komedii Kokosy na sněhu (Cool Runnings) režiséra Jona Turteltuba (98 minut a 77 procent na ČSFD). Ve filmu sice není žádná role lékaře (ani jiného zdravotníka) a dokonce ani žádný úraz, skutečnost ale byla trochu jiná. Pro zranění byl ještě před olympiádou vystřídán Caswell Allen a i řidič Dudley Stokes nastupoval do třetí jízdy se zraněným ramenem, které možná částečně přispělo k hrozivému karambolu (taky v přímém přenosu z olympiády). Na rozdíl od filmu ve skutečnosti nebyli Jamajčani vystaveni žádným animozitám ze strany soupeřících týmů, spíš naopak, olympijská sounáležitost a vzájemná pomoc byly plně v duchu Coubertinova „…důležitější je se zúčastnit“. Největší problémy dělali jamajskému týmu paradoxně činovníci národní atletické organizace. To je spojuje nejenom s předchozím příběhem Steva Prefontaina, ale i s dalším kuriózním startem na zimní olympiádě 1988.

Přes odpor činovníků anglické asociace alpského lyžování totiž v Calgary létal na lyžích Orel Eddie (Eddie the Eagle). V komedii britsko‑americko‑německé koprodukce z letošního roku je pod režijní taktovkou Dextera Fletchera olympijská myšlenka ztvárněna dokonale. Michael Edwards má totiž od raného dětství obtížně splnitelný sen: stát se olympionikem v nějakém sportu, lhostejno jakém, a reprezentovat Velkou Británii na některých, lhostejno jakých, olympijských hrách. Metodou pokus – omyl se bolestivou cestou nakonec na olympiádu dostane. Jediný lékař (hraje Dickon Tolson) se ve čtvrté minutě filmu mihne ambulancí (na 30 vteřin), když dohlíží na ukončení dvouletého léčení fraktury kolenní chrupavky, kterou si malý Michael přivodil na fotbale.

Natlučený obličej pomáhá v roli amatérské ošetřovatelky ledovat udržovaná fanynka skokanů a zároveň majitelka horského podniku Petra (Iris Berben), k léčení zhmožděných (nebo zlomených či vykloubených) prstů na ruce přistoupil Michael svépomocí a léčení pohmožděné krční páteře z tvrdého přistání při prvním skoku ze sedmdesátimetrového můstku už zvládne bez jakéhokoli zdravotnického personálu naznačit necelá minuta záběrů z makety nemocničního pokoje⁵.

Na rozdíl od filmu se ani Michael ve svém životním příběhu nesetkal s antipatií ostatních skokanských týmů, naopak. Skákal na vyřazených lyžích z týmů svých soupeřů a v botách o několik čísel větších, což vynahrazoval až osmi páry ponožek. Jednou, ve Finsku, nějakou dobu strávil v ústavu pro duševně choré, ne jako pacient, jen si nemohl lepší ubytování dovolit. Nebyl ani takovým sportovním klaunem, jak naznačuje film, ve skutečnosti byl velmi dobrým sjezdařem i sportovcem. Před dvěma roky ve svých padesáti letech dokonce vyhrál potápěčskou reality show Splash!, ačkoli se nikdy předtím nepotápěl. A ve skoku na lyžích si za deset let skokanské kariéry (necelé dva roky před a osm let po Calgary) ve snaze kvalifikovat se na další tři olympiády přivodil spoustu zlomenin: lebky (2×), čelisti, obou klíčních kostí, mnoha žeber, prstů na nohou i na rukou, několika obratlů včetně krčních. Sám nedávno o svém skákání pronesl: „Rád bych říkal, že jsem létal jako orel, ale ve skutečnosti jsem vypadal spíš jako pštros.“

Orel Eddie ve filmovém happy endu bezpečně přistál i z devadesátimetrového obřího můstku. Na ČSFD si drží vysoké hodnocení 82 procent.

Poslední z výčtu velkých olympijských úrazů minulého století je shodou okolností také ze skoků na olympiádě 1988, tentokrát ale z letní v korejském Soulu. Greg Louganis (historicky nejúspěšnější skokan do vody) si v kvalifikaci rozbil hlavu o skokanské prkno. Když mu v soulské nemocnici hlavu zašili, vrátil se do soutěže skokanů a obhájil obě zlaté medaile (skok ze tří i deseti metrů) z předchozí olympiády v Los Angeles v roce 1984. Tak to alespoň podává 91 minut amerického dramatu Rozrážení hladiny (Breaking the Surface) režírovaného Stevenem Hilliardem Sternem v roce 1997 na základě autobiografické knihy Grega Louganise z roku 1995. Epizodní roličku lékaře ve filmu ztvárnil prakticky neznámý Kanaďan Dale Wilson. Film je na ČSFD hodnocen 70 procenty, ale jakožto televizní snímek jej budete jen těžko shánět. Záznam kritického skoku je naproti tomu snadno dostupný na Youtube.

Ze zdravotní problematiky nešlo ve filmu ani ve skutečnosti jen o tu rozbitou hlavu ani o spoustu krve v bazénu, do kterého skákali další závodníci, zatímco Grega v šatně bazénu zašíval doktor James Puffer, chvatně a bez rukavic, jen aby Greg stihl další dva kvalifikační skoky (se stejnou zpětnou rotací). Šlo o to, že Louganis (a stejně tak jeho trenér O’Brien) už v té době věděl, že je HIV pozitivní, a nijak nevaroval ani doktora Puffera, ani šéfa zdravotního výboru doktora Rubina, který při šití asistoval. Velkou akademickou debatu na téma, co by kdyby, spustilo až vydání Louganisovy knihy o sedm let později.

V roce 1988 se o HIV vědělo málo. Kdo ví, jakou hysterii by veřejné přiznání vyvolalo, jestli by se vypouštěl a čistil celý bazén a kolik účastníků soutěže by k dalším skokům nenastoupilo.

V Soulu bylo Gregu Louganisovi 28 let a nedoufal ani, že se dožije třiceti, dnes je mu 56 a v Riu působí jako mentor a poradce v týmu amerických skokanů. O svém zdravotním stavu říká, že ve srovnání s většinou vrstevníků je v mnohem lepší kondici. Samozřejmě s nemocí bojuje, s pomocí léků stejně jako s pomocí sportu.

A o tom by snad mělo být to původní olympijské heslo, které baron Pierre de Coubertin převzal od dominikánského mnicha Didona. Nejde o to zúčastnit se, ani o to zvítězit a porazit soupeře. Jde o to bojovat a posouvat své vlastní limity a hranice. Vyhrát nad všemi příkořími, zraněními a nemocemi, co jich jen život s sebou přináší, abychom se za ním nemuseli na konci ohlížet s lítostí. A taky si přitom užít radost, jak o tom vyprávějí životní příběhy olympijských hrdinů Jesseho Owena, Pelého, Steva Prefontaina, Michaela Edwardse i Grega Louganise.

Leni Riefenstahlová zase před devadesáti lety položila základy sportovní dokumentaristiky a třeba gymnastika je v jejím vidění (alespoň podle mě) hezčí a bezpečnější než ta současná, blíž původnímu záměru řeckých olympioniků a kalokaghatii.

Až vstřebáte všechny živé aktuální informace z Ria (kéž je v nich co možná nejméně úrazů a zdravotníků v akci), klidně si pusťte kterýkoli z výše uvedených příběhů. Všechny stojí za to.

1. Janitor na univerzitě je sice pravděpodobně údržbář nebo správce, ale může jím být i sanitář, jak je patrné z dalšího hodnoceného filmu.

2. Janitor v nemocnici zahrnuje kromě prací údržbáře i povinnosti sanitáře.

3. Použití filmové stylizace zdravotní péče raných padesátých let v Brazílii by možná mohlo pomoci akcelerovat českou kampaň „Zdravotnictví volá o pomoc“.

4. V roce 1958, mezi olympiádou v Melbourne a v Římě, se oficiálního uznání dočkala i Samarasova olympijská hymna. To už do toho Coubertin, který za hymnu považoval Beethovenovu Devátou symfonii, nemohl mluvit.

5. Také možno využít pro kampaň „Zdravotnictví volá o pomoc“.

Zdroj: Medical Tribune