Únor který nám změnil život
Jmenuji se Dagmar a ráda bych se podělila o náš příběh.
V roce 1986 se nám narodila dcera Petra. Postavili jsme rodinný dům a já toužila po dalším dítěti. Následoval první potrat potom druhý. Už jsme nedoufali v další dítě. Díky jednomu dobrému doktorovi jsem po deseti letech znova otěhotněla. Bylo to krásné a radostné překvapení, když na ultrazvuku nám řekl doktor, že čekáme dvojčátka. Zůstala jsem ve svých 33ti letech na neschopence. Ve druhém měsíci těhotenství jsem začala mít zdravotní problémy a já myslela, že opět potratím. V těhotenství jsem se stále hlídala a těšila se na příchod dětí. Na dalším ultrazvuku jsem se dozvěděla, že čekám 2 děvčátka. Od šestého měsíce jsem musela zůstat ležet v nemocnici.
Přišel den porodu 5. 7. 1996 a k mému překvapení jsem první porodila chlapce a jako druhá přišla na svět holka. Tak šel život dál, děti vyrůstaly, chlapec se dostal na Obchodní Akademii a děvče si vybralo Hotelovou školu.
V polovině letošního února nám dcera sdělila, že má ve škole stále žízeň. Nepřikládali jsme tomu velkou pozornost. V sobotu jsme navštívili ples, kde si Dáša začala stěžovat, že jí pobolívá v krku a to ještě vyhrála v tombole dort. V pondělí jsem navštívila dětskou lékařku, která ji naordinovala antibiotika s podezřením na angínu. Naše dcera byla málokdy nemocná, zato náš syn trpí atopickým ekzémem a léčí se na alergologii.
V úterý se její zdravotní stav zhoršil, začala zvracet, nejedla, byla malátná a stále měla žízeň. O půl noci jsme s ní dojely do nemocnice. Lékařka po vyšetření nám sdělila, že dcera je dehydrovaná a dá jí na pokoj na kapačky. Na moje přání, že dcera stále pije a usíná vyčerpaná na lavičce v čekárně nařídila, aby ji na pokoji změřily glykemii. Do dnes na to nezapomenu, seděla jsem u lékařky a vypisovala papíry k přijetí, když zazvonil telefon a doktorka po chvíli odpoví: „Ihned na Jipku!". Přestala psát a dívala se jenom do monitoru. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mluví o mé dceři, která měla nezměřitelný cukr. Stále nám to nedocházelo, až druhý den mi lékařka na jipce sdělila, že jsme ji dovezly v diabetickém komatu, že Dáša má diabetes prvního typu s těžkou ketacidózou a celý život si už musí píchat inzulín čtyřikrát denně. Na jipce začala ztrácet zrak, ale ten se jí naštěstí brzy vrátil. Denně jsem za ní dojížděla na jipku a psychicky podporovala na stálé její otázky, co a jak bude. Snažila jsem se být silná, ale doma jsem jen v noci brečela.
Po čtyřech dnech na jipce jsem přešla na dětské oddělení, kde jsme učily měřit cukr, píchat pravidelně inzulín a učit se jíst podle výměnných jednotek sacharidů.
Po propuštění domů, jsem byla ráda, že na škole nám třídní vyšla vstříc. A to, že si prostudovala, jak se žije s cukrovkou, proškolila celý pedagogický sbor a studenty, jaká je první pomoc při hypoglykemii. Denně chystáme podle výměnných jednotek jídlo a škola nám umožnila ohřívání jídla v kabinetu a píchání inzulínu. Dceru máme stále pod dozorem a naštěstí už pozná, že jde do hypoglykemie, protože se jí třesou ruce a musí ihned reagovat.
S otázkou proč my? Z mé strany rodičů nikdo cukrovkou nebyl nemocen. Ze strany rodičů manžela jsme se až teď dozvěděli, že rodiče babičky měli cukrovku, ale teď je otázka, pomohlo by nám to, kdybychom to věděli dříve? Určitě bychom dříve reagovali. Celá rodina jsme se museli naučit žít s cukrovkou a přizpůsobit celý chod rodiny.
S pozdravem rodina Kleinova.
Zdroj: Medical Tribune