Unikátní komplexní posun v české diabetologii

• Výsledky klinické studie COMISAIR znamenají milník v léčbě diabetu 1. typu, jaký další vývoj v této oblasti, který by přinesl další zlepšení léčby tohoto onemocnění, lze očekávat?

U pacientů s diabetem 1. typu jsme i díky studii COMISAIR získali úhradu pro senzorové technologie. To je dobrá zpráva, ale nyní se musíme snažit rozšířit infrastrukturu tak, aby senzory byly dostupné nejen ve velkých diabetologických centrech, ale i na lokální úrovni u většiny diabetologů.

Česká diabetologická společnost v tomto ohledu uspořádala mnoho desítek školení, jichž se do současné doby zúčastnilo ke čtyřem stům diabetologů, kteří získali certifi kát, na jehož základě mohou tyto moderní senzory předepisovat i ve svých ambulancích.

• Nakolik se tento vývoj odráží v odborných doporučeních?

Důležité je, že jsme vydali doporučení České diabetologické společnosti – klinické guidelines, jež jasně říkají, že senzor by měl být nabídnut každému pacientovi s diabetem 1. typu. Pak již záleží pouze na samotném pacientovi, zda je ochoten senzor používat, či nikoli. Víme, že takováto léčba funguje, pokud je pacient ochoten senzor používat po většinu času. Minimum je zde 70 procent času, kdy z daného časového období musí být senzor aktivní, aby se to projevilo na pozitivních výsledcích léčby. Jsou‑li tedy pacienti ochotni senzor používat více než 70 procent času, a my dnes máme pacienty, kteří jej používají téměř nepřetržitě, mají pak naději na ty nejlepší výsledky. Právě rozhodnutí pacienta přejít na senzorové technologie je rozdíl mezi starším přístupem založeným na glukometrech a novým moderním trendem využívání senzorů. To, jestli pacient používá v tu chvíli inzulinovou pumpu, nebo zůstane na inzulinových perech, již tak podstatné není.

• Důležitou roli zde tedy hraje edukace nejen lékaře, ale i pacienta…

Prostřednictvím nových guidelines jsme kolegům v terénu poskytli jasná vodítka, jakým způsobem má probíhat hlavní linie léčby. Nicméně edukace pacientů je nesmírně důležitá a zde zatím máme určité mezery. Pacienti, kteří se účastnili klinické studie COMISAIR, podstoupili čtyřdenní edukační kurs, což je v některých zemích pro pacienty s diabetem 1. typu standardem. V České republice bohužel tyto vícedenní pobyty nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění, takže na ně musíme získávat sponzorské peníze a investujeme do nich vlastní zdroje, abychom pacientům poskytli veškeré důležité informace pro maximální využití nových technologií. Edukaci považuji za nesmírně důležitou a je to jeden z kroků, na které se jako klinické pracoviště, které chce jít příkladem ostatním kolegům v terénu, soustřeďujeme. Jde o základní potřebu pacientů, pro kterou chceme získat systémové řešení.

• Počet diabetiků 1. typu je v České republice odhadován na padesát až šedesát tisíc. Jak velká část z nich je léčena tímto moderním způsobem? Lze dosáhnout toho, že takto budou léčeni všichni?

Nemůžeme očekávat, že všichni pacienti budou léčeni cestou senzorů. Řada z nich to bude z různých důvodů odmítat. Pro část pacientů je nepřijatelné, aby museli často reagovat na problémy s hodnotou cukru, které musejí řešit. Tito pacienti nechtějí být obtěžováni. Když je alarmů a upozornění moc, vyvine se u nich určitá nechuť až odpor. Dále někteří nebudou chtít na sobě nosit nalepený senzor, část pacientů to vnímá jako určitou stigmatizaci. Zde může být řešením podkožní implantovaný senzor. Pak také máme pacienty, kteří nebudou schopni mentálně využít možnosti, které jim senzor nabízí, a nebudou schopni adekvátně reagovat. Určité limitace tedy tato technologie má, nicméně byli bychom rádi, aby ji používalo skutečně maximum pacientů – a v této chvíli nedokážu odhadnout, jestli nakonec bude senzor používat 50, nebo 80 procent z nich. Řekl bych, že v budoucnu se jejich počet bude blížit k 80 procentům, protože půjde o metodu monitorace, která bude pro pacienty volena již od časného dětství, takže si na tuto metodu zvyknou.

• Lze tento způsob léčby využívat i v případě diabetu 2. typu?

Pacienti s diabetem 2. typu mají v současné době široké možnosti monitorace pomocí glukometrů. V naprosté většině případů je to dostačující. Pokud by takový pacient uvažoval o senzoru, asi bych se zamyslel nad tím, je‑li léčen inzulinem, případně intenzifi kovaným režimem, kde je riziko glykémie nejvyšší a kde je také šance dávkou inzulinu upravit výsledek glykémie. Pro většinu ostatních pacientů ale máme dnes řešení založená spíše na moderní farmakoterapii. Nicméně senzor si může pacient zakoupit a používat jej, pokud si jej sám uhradí. Domnívám se, že do budoucna, ale nejde o nejbližší budoucnost, budou senzorové technologie pronikat i do diabetu 2. typu. Stejně tak, jako se kdysi myslelo, že běžné glukometry nejsou pro pacienty s diabetem 2. typu třeba a že jsou doménou pouze diabetiků 1. typu, během dvaceti let se vše změnilo a staly se běžným prostředkem monitorace i u diabetiků 2. typu. U senzorů očekávám něco podobného.

Zdroj: MT