Tekuté písky aneb P. F. 2010
Úvahy v médiích k dvacetinám listopadového převratu zkřížené se zprávami z našeho veřejného života (včetně zdravotnictví) mě přiměly k malé úvaze. Na jejím počátku jsem si postavil dvě základní premisy o fungování (české) politiky.
První zní: „(Česká) Politika je druh podnikání spočívající v investování státních prostředků do nákupu voličských hlasů,“ což znamená, že stát politiky zajímá asi tak jako prostitutka pasáka, občan pro ně představuje toliko zisku (hlasu), nikoli lidskou bytost. Politik přitom moc dobře ví, že čím hloupější volič, tím snáze se nechá opít rohlíkem. Proto vyvíjí omezující tlak na školství, vědu, média, občanskou společnost, současně s tím na vše strany halasně rozdává almužny z peněz našich dětí.
Pokud investice politika coby správců společného majetku do nákupu hlasů nevyjdou (ještě drzejší soupeř s ještě barnumštějším volebním marketingem může hlupákům naslibovat ještě lákavější nesmysly), nastupuje premisa číslo dvě (parafráze výroku pruského vojenského teoretika Carla von Clausewitze): „(Česká) Politika je pokračování podnikání jinými prostředky.“ Lapidárně shrnuto: „Vyšvihni se a hrab, dokud můžeš, u koryta nemusíš být věčně!“
Zdá se, že pod vládou naší politické galerky má slušný člověk nejsnáze na vybranou jednu ze tří možností, které trefně zformuloval Tomáš Halík: „Tento svět, v němž platí zákon silnějšího, bezohlednost a ostré lokty, se ty, kterým se to nelíbí, snaží vtáhnout do jedné ze tří alternativ: Zoufej si a rezignuj - Přizpůsob se a vyj s vlky - Zkolébávej, ohlušuj, utišuj a ohlupuj se nějakým typem drogy.“
Jak se tedy pohybovat ve zcela bezideových, bezideálových poměrech udržovaných zločinnými spolčeními politiků (všimněte si, že o ideálech už se raději ani nemluví)? O kategorickém imperativu darmo mluvit, jak však alespoň žít tak, abych se sám před sebou nemusel stydět (tedy pokud to ještě umím) a zároveň abych neskončil zasutý v hlubinách mezi kostrami svých čestnějších a obětavějších předchůdců?
Přiznávám: Nevím, co dělat. Snad soustředit své působení na rozsah, který ještě dokážu osobně ovlivnit, ať je to ordinace, laboratoř, katedra, nemocniční oddělení, ale i rodina, bydliště či spolek, a tam pěstovat rovné, hodnotné vztahy. Snad také korigovat svá očekávání - proč chtít mocí mermo zbohatnout (tato passe činí člověka ovladatelnějším), když stačí přiměřeně se uživit? Koneckonců, která na vzdělání a humanitě založená profese je na tom dneska u nás dobře? Politici, kteří sebe odměňují nade všechny meze slušnosti, jsou zřejmě přesvědčeni, že hlavní odměnou lékařů, učitelů, vědců je už sama jejich nesporná užitečnost... Současnost však preferuje jinačí lidské vlastnosti nežli vzdělání či humanismus... Mimochodem - připadá-li u nás nějakých 1 700 pacientů na jednoho praktického lékaře, kolik asi lidí připadá na jednu prodejnu alkoholu a kuřiva?
Nuže, pokud se s tím vůbec dá něco dělat, tak jedině při volbách. A to jen tehdy, pokud si výše uvedené skutečnosti uvědomí a správné závěry z nich vyvodí dostatečný počet lidí. A bude je uplatňovat tak dlouho, dokud bude potřeba. Obávám se však, že v zemi, kde volby rozhodují třicetikoruny na ještě víc špatného salámu v supermarketech, mnoho osvícených voličů nežije...
Tak to vidíte - trochu jsem si zapřemýšlel a je tu balada o očích voličových.
Omlouvám se všem volajícím na českomoravské poušti z tekutých písků. A posílám jim citát z článku Pavla Kosatíka o filosofu Josefu Ludvíku Fischerovi (Respekt 48/2009): „Bývá truchlivou satisfakcí dějinných pesimistů tvrdit, že člověk je špatný; události skoro každého dne o tom přinášejí nějaký důkaz. Přitom však i ten nejponuřejší myslitel sní o světě, ve kterém by se nemusel bát vystrčit nos z domu, klást lidem otázky s důvěrou, že dostane zpět pravdivé odpovědi, a spolehnout se na systém, i když ho tvoří lidé pro něho neviditelní. Takový lepší svět nemůže přijít, pokud se na přemýšlení o něm rezignuje. Vydržet posměch a nepochopení lidí, kteří si přitom tajně přejí totéž, to bývá údělem idealistů.“
František Houdek
Zdroj: www.tribune.cz