Tato vláda chce liberalizovat téměř vše. Proč jsou porody výjimkou?
Po roce 89 se začalo hodně diskutovat o „humanizaci“ porodnictví. Z porodnic socialistických mělo velké množství žen traumatické zážitky. V kostce je lze shrnout tak, že byly jen jakýmsi anonymním strojem na výrobu dětí a o jejich individuální potřeby se nikdo v nejmenším nezajímal. Všichni – a především všechny – jsme po Listopadu věřily, že takový přístup se už v porodnictví opakovat nebude, že situace se pomalu a postupně, leč nezadržitelně, zlepší. Že porod bude považován za něco velmi intimního a zároveň přirozeného, nikoli za nemoc, a personál v porodnicích se podle toho začne chovat. A jestli se nějaká matka rozhodne rodit doma, že s ní příslušná porodnice bude samozřejmě spolupracovat.
Z těchto nadějí se naplnily jen některé, a ještě jen někde či jen částečně. Čeští lékaři i lékařky jsou mimořádně rigidní, což se ostatně ukazuje i v jiných medicínských oborech. V Praze si například v současné době nevyberete malou přátelskou porodnici, vybíráte si mezi nemocničními ústavy, z nichž jeden je větší než druhý. (Projekt alternativní porodnice v rámci nemocnice Na Bulovce fungoval jen krátce a skončil na údajné nekomunikaci mezi tamními porodními asistentkami a lékaři – druh této komunikace ilustrovala tehdejší televizní debata, kdy diskutující lékař referoval o zúčastněných porodních asistentkách výhradně jako o „děvčatech“ a nazýval je křestními jmény.)
Ano, výše zmíněné nemocnice jsou nepochybně na špičkové úrovni, co se týče pomoci dětem narozeným s nejrůznějšími komplikacemi, a Česká republika vykazuje jednu z nejnižších novorozeneckých a kojeneckých úmrtností. Nicméně pokrok v jednání s lidmi velmi zaostává za pokrokem technickým. V jedné z pražských porodnic ještě v letošním roce na podrobné dotazy o způsobu vedení porodu mojí těhotné kamarádce odpověděli slovy „a proč chcete rodit u nás, když máte tolik otázek?“. Také sterilizace romských žen vykonané bez jejich vědomí se prováděly ještě kolem roku 2000 a řada rodiček zažívá i dnes v porodnicích příšerné zážitky nikoli nepodobné těm ze socialismu.
Není tedy divu, že se některé ženy rozhodnou pro porod doma. A to přesto, že zdravotnický personál jim místo poskytnutí požadované součinnosti aktivně hází klacky pod nohy. Nicméně žen rodících doma z vlastního rozhodnutí je u nás velmi málo, dle statistik méně než v řadě vyspělých zemí. I to málo ale představuje pro někoho takový trn v oku, že zde máme návrh zákona, který chce domácí porody znemožnit úplně.
Tato vláda se ohání liberalizací všeho možného i nemožného, stejně jako tvrzením, že jí je svatá svoboda jednotlivce. Jsme vyzýváni k tomu, abychom si sami vybírali svoje lékaře a lékařky a dali tak svobodně najevo, kteří jsou ti nejlepší. Diskutuje se i o tom, že se pacienti mají podílet na rozhodování o vlastní léčbě. Na porody to ovšem neplatí. Ačkoli trend civilizovaných zemí a doporučení mezinárodních organizací, že rodící žena má mít právo si vybrat, mluví jednoznačně, tato vláda těhotným ženám žádné právo na svobodné rozhodování přiznat nehodlá. Zato jim vzkazuje: roďte a mlčte.
blog.aktuálně.cz
Michaela Marksová-Tominová (dlouhodobě se zabývá postavením žen a mužů ve společnosti, otázkami ženských práv a rodinnou politikou. V letech 1997-2004 pracovala jako ředitelka pro styk s veřejností v obecně prospěšné společnosti Gender Studies, 2004-2006 vedla odbor rodinné politiky na Ministerstvu práce a sociálních věcí a duben 2009-září 2010 odbor rovných příležitostí ve školství na Ministerstvu školství. Od srpna 2010 je stínovou ministryní pro lidská práva a rovné příležitosti ve stínové vládě ČSSD)
Zdroj: blog.aktuálně.cz