Svou těžší sádru si potáhnou dál…

Inspirující zpráva z médií (15. 9. 2011) sděluje: „Ministr zdravotnictví Leoš Heger (TOP 09) odhaduje, že příští rok se od pacientů vybere za nadstandard zhruba 200 milionů korun. Připláceli by si na lehčí sádru, lepší čočky a klouby a zřejmě i na část operací robotem. Zdravotnictví spotřebuje za rok 290 miliard, z nich 40 miliard platí pacienti.“

Po legislativním zakotvení blaha novely zákona 48 zde tedy máme první čtyři konkrétní položky, první průkopníky nadstandardu, který přidá ke 290 miliardám spotřeby zdravotnictví ještě 200 milionů korun, tedy asi 0,7 promile.

Takto „vysoká“ úleva pro financování systému zadarmo nebude. Promilový zisk zaplatíme vyšší daní z rozumu. A čím vyšší daň z rozumu, tím menší zájem rozum zachovávat a dále provozovat. To je ostatně pravidlo ekonomiky a cesta k výbrusu Homo sapiens v Homo economicus.

Nedá mi nekomentovat, byť už jen pro radost z bytí, ony kandidátní signální komodity jako příklady a nástroje promilové ekonomizace systému, ať už blaha volby nadstandardu využiji či nikoli.

Tycho de Brahe jako postava z filmů Pekařův císař a Císařův pekař žádal vrchnost pro pokračování odborné práce o lepší čočku optickou. Vyhověno mu bylo čočkou luštěninou, a tak si stěžoval císaři, aniž tušil, že císař není císař a jde shodou okolností o pekaře. Císařův pekař, nesmrtelně ztělesněný Janem Werichem, stav vládnutí znal a s úsměvem dodal: „Tak toto je, milý pane profesore, byrokracie.“ Pekařův císař by nechápal a nechápe stále. Stran vědy o vládnutí už není po tomto geniálním dvoudílném filmu národu co nového sdělit. Snad se jednou objeví strana, která bude místo předvolebního programu na náměstích pouze promítat tento film, nebude už nic říkat ani nákladně billboardovat.

Bude to strana pro rozumné, svobodné, a tudíž i veselé lidi, kteří ji budou nepochybně volit. Jen aby jich nebylo málo, a pod trvalou mediální masáží dokonce postupně nevymírali. Aby to jednou nebyla třeba jen malá pronásledovaná tlupa…

Doba vymknutá z kloubů zavádí lepší klouby nadstandardní. Tímto pak postupně zavede náhradními díly i lépe opravené lidi, občany nadstandardní. Standardním typem bude třeba kulhající a dokola reoperovaný mužik, nadstandardní bude krásný a svižný typ, třeba jako Alain Delon zamlada. Nebo jako stárnoucí Brad Pitt, který, jak známo, mezi hvězdnými hereckými výkony zaujal i vítězstvím v hollywoodské soutěži o nejhezčí pánské hýždě.

Přesnější než „operace robotem“ je označení „operace chirurgem vybaveným robotickým zařízením“. Neboť v rukou chirurga, který to s robotem umí hůře než standardně ručně, může nadstandardem přilákaný jedinec dosti utrpět a v nadšení k nadstandardu ochladnout. A tak je tomu i ve všem lidském konání, ať již robotem, skalpelem, pazourkem či oštěpem. Nebozí tvůrci pravidel pořád ještě nepochopili, že lesk i bída medicíny není v rukou legislativce, právníka, účtaře či prodejce, nýbrž v rukou kvalifikovaného lékaře, respektive zdravotníka.

A možno‑li, pak nejlépe lékaře, jemuž stát v kvalifikaci ani v páchání dobra nebrání, a v dovednosti i myšlení přiměřeně svobodného. Jako ve starém Římě, kde byl výkonný lékař sice také otrokem, ale doufajícím, že se třeba jednou respektu, či dokonce svobody od patriciů dočká, byť v limitech hradeb věčného města.

Mladý, majetný, sportovní týpek, neupracovaný, leč posilovnou vypracovaný, si na lehčí sádru končetiny nepochybně bez problému připlatí, aby ji nevláčel a netížila ho při dalším cvičení zdravých končetin během čekání na zhojení zlomeniny ve fitcentru. Než zase znovu naskočí na kurt, rogalo, motorku nebo zasněžený svah.

Naopak churavá důchodkyně si nepochybně na lehkou sádru spíše nepřiplatí a potáhne si svou standardně těžkou sádru životem sama dál. Nebude aspoň zbytečně nikam trajdat a dá prodlouženému hojení osteoporotické kosti potřebný klid, pomyslí si humanista pragmatik.

Lehčí sádra však nyní povýší nejen na vytoužený materiál, ale také na symbol nadstandardu a memento proměn zdravotnictví pro všechny voliče, kteří z těch či oněch důvodů dále potáhnou své těžké sádry. Za trest, že nejsou zdravější. Že nerestituovali, že lépe nespekulovali, nebyli obratní v privatizačních vlnách, v investování nebo v čerpání fondů. Že výhodněji nepodnikali, nejlépe s veřejnými prostředky.

Nicméně jaké a jak těžké sádry či nadsádry i jiné pomocné a náhradní díly pro tělo (a tiše nezmiňované léky a nadléky) budou občané našeho státu ekvity a prosperity vláčet a užívat, prý určí, až to stihnou, „ti profesoři z Purkyňky“.

Čili odborníci odborných společností, jak jsem nedávno popsal v MT v článečku s dělným názvem Bramborová brigáda. Tedy nikoli naši vítězní reformní poslanci, ekonomové ani právníci, dokonce ani zdravotní pojišťovny našeho zdánlivě pojišťovenského zdravotního systému a ani ministerští úředníci, úřadující úhradové vyhlášky našeho jakéhosi zjevně nepojišťovenského systému.

Zdá se to divné? Není. Vždyť právě a jenom lékaři mají z povahy své práce stále ruce od tělesných tekutin, sekretů a exkretů, od hlenu, žluči, moči či stolice. Takže opět právě oni čelem také k těmto novým exkretům trápeného zdravotnictví.

Opět budou sami rozhodovat o amputacích a bolestivých výkonech, samozřejmě se souhlasem informovaných pacientů. Ale hlavně, aby tak činili v rukavicích, usměvavě a s pravidelným mytím rukou, jak velí protokoly kontroly kvality, výrazně zkvalitňující českou medicínu.

Kdyby to určování standardů a nadstandardů lékaři sami nezvládali, firmy jistě pomohou. A kdyby to snad dokonce zvládali, pomoc pečovatelů se naopak vnutí.

autor:Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.

Medical Tribune

Zdroj: Medical Tribune