Svoboda v hlouposti

Písemnou formou jsem dostala nesouhlasnou reakci na můj názor o potřebě zvyšování účasti českých žen ve screeningu nádorů prsu zveřejněný v Medical Tribune 22.3.2010. Podepsaná pisatelka neuvedla svoji adresu a já se současně domnívám, že její reakce zaslouží moji odpověď, obojí k veřejnému posouzení.

Pisatelka, která se identifikuje jako žena vysokoškolsky vzdělaná, starší 50 let, svéprávná, samostatná a nezávislá vnímá negativně můj názor, když doporučuji volit direktivnější přístup k ženám její věkové kategorie a starším, v případě jejich účasti ve screeningovém programu při vyhledávání časných stadií nádorů prsu.

Argumentuje Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, kde je zaručena osobní nedotknutelnost a blaho lidské bytosti a že k jakémukoliv zákroku je nutno poskytnout informovaný souhlas. Připomíná, že byly v roce 1996 zákonem zrušeny donucovací prostředky ve zdravotnictví.

Dále cituji z jejího dopisu: „O komunistickém myšlení českých žen po padesátce, být Vámi, bych raději pomlčela. Já osobně jsem přesvědčena, že komunistické myšlení u řady lékařů, včetně Vás, zapustilo hluboké kořeny ve Vašich myslích. 20 let po pádu bolševika se nemůžete vyrovnat s tím, že už nikdy nebude účast na „různých akcích pořádaných státem“ stoprocentní. Zřejmě si ani neuvědomujete, že lékař není náš nadřízený, ale partner, že o našem zdraví nerozhoduje stát, zdravotnické zařízení, kosmetická firma nebo nějaký jiný úřad, ale že si o svém zdraví rozhoduje každý občan EU tedy i ČR sám. Neplatí – lékař rozhodne, pacient vykoná, ale lékař navrhuje a pacient se svobodně rozhoduje sám.“, potud konec citace.

Reakce pisatelky vyjadřuje jakousi obecnou nespokojenost, možná na základě nepříjemných osobních zkušeností. Zdravotníci a především zdravotnice, neboť české zdravotnictví stojí na špatně zaplacené práci žen, nemohou provést a neprovádějí pacientům zákroky, se kterými pacienti nesouhlasí, tzv. informovaný souhlas je zcela běžnou praxí. Zmíněné právní normy jsou přirozenou součástí kulturního zdravotnictví, není však dobré svobody, které tyto zákony přinášejí, zneužívat či zaměňovat za svévolný výklad.

Zcela svobodně by se mohl každý občan této země rozhodovat o přístupu ke svému zdraví, pokud by se každý z nás zcela svobodně rozhodoval o ceně svého zdraví a tedy o výši měsíčních příspěvků do zdravotního pojištění. Zdravotnictví v této zemi je financováno ze společné daně, kterou povinně ve výši 6,5% odvádí každý občan této republiky ze svých přiznaných příjmů nebo je za něj hradí z našich daní stát. I v bytovém družstvu, kde si spolumajitelé vkládají pravidelně peníze do společného fondu oprav, platí, že se ze společného nehradí škody, které si některý z nájemníků způsobil lajdáckým přístupem.

Jsem více než 15 let propagátorkou preventivní mamografie. Díky auditovanému screeningovému celoplošnému programu, který se nám společně s kolegy z profese podařilo v České republice prosadit, významně přibývá žen, kterým je nádor nalezen v minimálním nehmatném stadiu, nepřijdou o prs, dokonce velmi často nejsou léčeny nákladnou chemoterapií.

Úmrtnost českých žen na rakovinu prsu se zásluhou screeningu zastavila. Veškeré společné úsilí českých odborníků je vedeno vidinou snižování úmrtnosti na rakovinu prsu, které se podařilo dosáhnout například ve švédském již 30 let probíhajícím screeningu.

Bez vysoké účasti žen, v konkrétním švédském případě je to téměř 90%, nikdy významného snížení úmrtnosti nedosáhneme. Vysoká účast švédských žen je podmíněna zvacími dopisy, což navrhuji společně profesorem Danešem, jde tedy o onen direktivnější přístup, o které se zmiňuji ve svém původním příspěvku.

Z každodenní zkušenosti jednoho z největších screeningových center, které jsem založila a kde pracuji, vím, že ženy v nižší věkové kategorii, než je ona screeningová (od 45 let), přicházejí ve stále větším počtu. Dokonce i s tím, že si vyšetření, na které dosud nemají nárok ze společného pojištění, samy uhradí.

Naší chloubou může být, že Česká republika má nejdelší screeningový interval ze zemí EU : od 45 let až do konce života, bez omezení horní věkové hranice.

Přeji si, aby z mých odvedených 6,5% platu, které pro svou osobu ani pro svou rodinu prakticky nečerpám zpět, byly mé peníze poskytnuty především na léčbu lidí, kteří onemocněli vážnou a včas nezjistitelnou chorobou. Jmenuji například nádory mozku, dětské leukemie, vrozené vady atd.

Chci, aby z mých peněz byli léčeni lidé, kteří onemocněli nepreventabilní chorobou. Tedy ne chroničtí kuřáci, obézní z přejídání a také ne ti, kteří ignorují nabídky prevence jen z pocitu, že se chtějí cítit svobodní ve svém rozhodování.

Jaká je to svoboda pro ostatní při nesvobodných odvodech do společné kasy? Rozdíly v ceně léčby včas zachyceného nádoru prsu oproti pozdní diagnostice se pohybují ve statisících až miliónech. Kvalita lidského života je navíc nevyčíslitelná.

Protože jsem zdravotník, nutně musím mít altruistické a sociální myšlení, jinak bych toto povolání už dávno nemohla vykonávat. Nežehrám na způsob financování našeho zdravotnictví, celosvětově neexistuje zcela uspokojivý model, svobodomyslnost v čerpání ze společného však ani ve svém altruismu podporovat nemohu.

Tam směřoval můj názor o negativním bonusu u těch z vyšší věkové kategorie, kteří preventivní myšlení v péči o vlastní zdraví ještě nepřijali za své. Padesát let mi bylo již před třemi lety, i proto si troufám říci, že uvažování této mojí věkové kategorie žen znám.

MUDr. Miroslava Skovajsová, PhD

článek s původním příspěvkem MUDr. Skovajsové ZDE

Zdroj: www.tribune.cz