Švédský stůl českého zdravotnictví – dobře už bylo
Dopady ekonomické krize se v minulých letech dařilo eliminovat mimo jiné díky mobilizaci rezerv na účtech zdravotních pojišťoven, jejichž přerozdělení pomohlo vyrovnat finanční bilanci tak, že po většinu roku 2012 nebyla žádná zdravotní pojišťovna v platební neschopnosti vůči poskytovatelům zdravotní péče. Při pohledu na možnosti zajistit budoucí finanční stabilitu systému však stále častěji zaznívají obavy, které lze shrnout do vyjádření „dobře už bylo“.
Z grafů vývoje příjmů a výdajů největší zdravotní pojišťovny vyplývá, že celkové výdaje již od roku 2008 převyšují celkové příjmy a jediná jistota, na níž se všichni shodnou, je, že náklady na zdravotní péči do budoucna ještě porostou. Naplno se tak projevuje fakt, že pacienti mají zákonem garantovaný relativně široký nárok na zdravotní péči hrazenou ze zdravotního pojištění, ale na tento relativně velkorysý balík základní zdravotní péče je alokované nedostatečné množství financí.
Není se co divit, že za této situace rostou tlaky na efektivní využívání vybraných finančních zdrojů, včetně tlaků na skryté či veřejně přiznané zvyšování spoluúčasti pacientů. Do budoucna lze očekávat i změny ve struktuře poskytované zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění.
Křivky nárůstu nákladů na zdravotní péči v jednotlivých segmentech za posledních 10 let hovoří jasně. Největší nárůst je patrný v oblasti lůžkové péče, zvýšené náklady zaznamenal i ambulantní sektor, i když ne tak výrazně jako nemocniční péče. Naopak často kritizované výdaje za léky v posledních několika letech stagnují. Tlaku zdravotních pojišťoven a MZ na restrukturalizaci lůžkové péče se proto nelze divit. Poměrně rázná vyjádření o uzavírání neefektivních nemocničních oddělení či celých nemocnic z úst politiků a zástupců plátců péče v předchozích měsících však v posledních dnech vystřídala snaha o zachování statu quo a odložení politicky nepříjemného rozhodnutí na pozdější dobu.
Bohužel odkládána je realizace i dalších opatření, která by přispěla k zefektivnění vynakládaných prostředků, např. hodnocení zdravotnických technologií, posílení revizní činnosti zdravotních pojišťoven, zavedení větší transparentnosti při výběrových řízeních, včetně zveřejňování smluv na internetu a zvažování všech investic či zavedení cenové konkurence mezi zdravotními pojišťovnami. Rezervy jsou také na straně regulace poptávky. Úsporu by jistě přineslo omezení duplikované péče a efektivní sdílení informací o poskytované péči pacientovi.
A opomenout nelze ani úvahy o zvýšení plateb za tzv. státní pojištěnce, která je v porovnání s platbami jiných plátců výrazně nižší (při srovnání s průměrným odvodem u zaměstnanců dokonce čtyřikrát). Přitom stát platí zdravotní pojištění za 58 % pojištěnců, kteří ovšem čerpají 80 % veškeré péče.
I kdyby však všechna zmiňovaná opatření vedoucí k posílení efektivity systému začala platit a našly se i dodatečné zdroje, v situaci kdy je zákonný nárok na zdravotní péči téměř neomezený, dříve nebo později opět výdaje začnou převyšovat příjmy. Nejpodstatnějším opatřením se proto jeví stanovení hranice, nad kterou už systém veřejného zdravotního pojištění nebude schopen a ochoten pacientovu péči hradit. Toto rozhodnutí je však v rukou politiků a podle jejich dosavadních reakcí je v dohledné době nelze očekávat.
Zdroj: Medical Tribune