Státní špionáž v domácí lékárničce
Ministerstvo zdravotnictví spolu se Státním ústavem pro kontrolu léčiv připravuje vlastní variantu Opencard, jen mnohem nebezpečnější. Ukrývá se v zákonu o léčivech, který projednává v těchto dnech Poslanecká sněmovna. Pokud bude návrh přijat, dojde bez většího zájmu veřejnosti k zásadnímu zásahu do práv českého pacienta. Bez jeho souhlasu při Státním ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL) totiž vzniká databáze, jež bude obhospodařovat veškeré údaje o tom, které léčivé přípravky mu byly předepsány a vydány kdykoliv a kdekoliv na území České republiky.
Člověk by očekával, že s vizí takového nebezpečného státního dohledu přichází výrazně levicová strana, přesvědčená o blahodárném vlivu dohledu státu nad každým krokem lidského života. Omyl. Největším propagátorem vzniku a provozu nové databáze není nikdo jiný než pravicí vedené ministerstvo zdravotnictví.
Zestátníme informace, pak zestátníme lidi?
Pokud se vůbec o vzniku této megadatabáze mluvilo, její význam byl zastřen způsobem, jakým o ní referovaly sdělovací prostředky. Ke zmatení veřejnosti však chutě přispívaly i oba státní orgány, Státní ústav pro kontrolu léčiv a ministerstvo zdravotnictví. O vznikajícím projektu se hovořilo jako o bohulibém opatření, které zabrání narkomanům zneužívat léčiva obsahující pseudoefedrin.
Co na tom, že evidence takových léčiv představuje nepatrný zlomeček pořizovaných dat? Co na tom, že pro jejich evidenci určitě není zapotřebí pořizovat a skladovat údaje o předpisech léčivých přípravků? Co na tom, že zneužívání těchto léčiv se může čelit úplně jednoduše - jejich převedením z volného výdeje na výdej vázaný na lékařský předpis, a to aniž by utrpěl pacient, který tyto přípravky snadno nahradí jinými, stejně účinnými a bez možnosti zneužití.
Když Úřad pro ochranu osobních údajů nelegální špiclování ústavu v loňském roce zakázal, v mediích se jevil spíše jako padouch bránící svaté válce s narkomany. Dokonce i právníci Legislativní rady vlády vyčetli předkladateli, jakkoli toto nemají ve zvyku, že při zpracování právní normy nebyly brány dostatečně v potaz všechny varianty.
Vůbec není zřejmé, proč se tak najednou a ve spěchu nesystematicky vyjímá jediná součást zdravotní dokumentace pacienta, postátňuje se a nevratně vyděluje z ostatních údajů bez ohledu na mínění a názor pacientů i odborníků, často i proti jejich vůli.
Když pravice pilně naplňuje Orwelovu vizi
Vše budí dojem, že cílem nové právní úpravy je především alespoň dodatečně legalizovat sběr dat, který si SÚKL v minulosti již vyzkoušel, než mu takové protizákonné kroky zakázal Úřad na ochranu osobních údajů. Vůbec se nepochybuje o tom, že bez souhlasu pacienta lze zřídit a provozovat databázi špiclující průběžně, nejlépe však ihned, které léky pacient užívá, anebo alespoň užívat může.
Nikdo se nezamýšlí nad tím, že je především soukromou věcí pacienta, jak, kdy a čím se léčí. Neprobíhá bouřlivá diskuse (vlastně neprobíhá žádná) o tom, že eviduje-li stát něčí spis obsahující nejcitlivější údaje, měl by ten někdo o tom vědět a měl by mít možnost do toho mluvit.
Nevzniká vlna odporu proti faktu, že pacient bude v českých luzích a hájích permanentně fízlován bdělým státem, aniž by byl patrný naprosto neprůstřelný důvod, proč tak stát činit musí. Asi jsme již všichni rezignovali a zdá se nám, že svět neustálého dohledu a státní opatery už je neodvratitelný.
Podřídili jsme se soustavnému dohledu tisíců kamer, smiřujeme se s představou, že nám pověřený úředník bude štrachat v kamnech našeho obýváku, jiný bude pečlivě zapisovat léky a zase jiný nám do budoucna sdělí, kde a jak máme správně sedět na lopatě.
V projekci této mezinárodní šikany, to dlužno říci, je naše ministerstvo zdravotnictví i Státní ústav pro kontrolu léčiv naprosto na špici. Drtivé většině evropských zemí se o takové olbřímí databázi ani nezdá.
Lidé, kteří trpívají jako já staromódními názory, se domnívají, že úhelným kamenem zdravotní péče by - zvláště v podání pravicového ministerstva - měla být svobodná vůle pacienta. Nebo snad pravice už zapomněla na své základní principy?
Pochopit by se to však dalo, pokud by ve skutečnosti nešlo o žádnou ideu a už vůbec ne o lidi, ale jen o kšeft. Tedy, pokud má být účelem zřízení nové databáze (tak jako u mnoha podobných projektů státní nebo veřejné správy) prostě jenom zadání a zaplacení velké zakázky, v tomto případě pro výrobce hardware a software.
HN, Pavel Šroub, Autor je lékárník
Zdroj: HN