Souznění a duch zlínských kongresů přetrvávají dál
Ne náhodou se velká část oficiálních oslav odehrávala během samotného kongresu, kam profesora Rybku přijelo pozdravit ať už v roli přednášejících nebo posluchačů mnoho jeho přátel a spolupracovníků. K dlouhé řadě gratulantů se připojuje také redakce Medical Tribune.
Po oficiálních oslavách jsme s profesorem Rybkou ještě v krátkosti hovořili nejen o jeho medicínských začátcích, o tom, jak se dostal k diabetologii a posléze ji u nás rozvíjel, ale také o pořádání tradičních zlínských kongresů.
Když zazní vaše jméno, každý si je automaticky spojí s Interní klinikou ve Zlíně a diabetologií. Co vás přivedlo k interně a k diabetologii?
K interně jsem se dostal jakousi vylučovací metodou. Ze všeho nejdříve mě zaujala farmakologie, kterou jsem však brzy opustil vzhledem k tomu, že jako milovník zvířat jsem nebyl schopen provádět experimenty.
Zalíbila se mi neurologie a také moje žena, která tehdy na neurologii pracovala, ale postupně jsem dospěl k závěru, že je to obor na můj vkus příliš smutný – bylo možno spoustu věcí diagnostikovat, ale prakticky nic léčit.
A tak jsem definitivně skončil na interně, kde jsem nejprve zaváděl hematologické vyšetřovací metody, a poté se začal zajímat o endokrinologii. Při té příležitosti jsem se setkal i s prof. Josefem Charvátem a ten mi někdy na začátku šedesátých let minulého století doporučil, abych se zajímal o aspirantské místo u prof. Jiřího Syllaby.
K pohovorům ve Vinohradské nemocnici se nás sjelo skoro dvacet, já měl to štěstí, že si prof. Syllaba ze všech uchazečů vybral mě. Při pohovoru jsem dostal patofyziologickou otázku z diabetologie, a protože to byla moje parketa, mluvil jsem skoro tři čtvrtě hodiny, a nejspíš také proto si mě prof. Syllaba vybral. A tak se už v roce 1960 stala diabetologie mým celoživotním osudem a láskou.
Během následujícího půlstoletí jste ve své profesní kariéře zažil většinu podstatných změn, jimiž diabetologie prošla. Jak byste zhodnotil pokrok, jaký diabetologie během více než 50 let zaznamenala?
Nelze říci nic jiného, než že rozdíl je nebetyčný. Zažil jsem zavedení perorálních antidiabetik, objev struktury inzulinu, všechny nové aplikační techniky, zavedení selfmonitoringu, publikaci studií prokazujících, že diabetické komplikace způsobuje především hyperglykémie, a že těmto komplikacím lze předcházet podáním lidského inzulinu a inzulinových analog atd.
Když se ve světě začalo prosazovat programové řešení chronických onemocnění včetně diabetu, měl jsem možnost se s tímto novým směrem seznámit v USA a začít ho prosazovat i u nás, byl jsem jedním z aktivních účastníků Saintvincentské deklarace a propagátorem edukace diabetiků atd.
A jak byste hodnotil českou diabetologii ve srovnání s Evropou a světem?
Vždy zdůrazňuji, že česká diabetologie byla v posledních 50 letech na vynikající úrovni a vždy srovnatelná s ostatní Evropou, ne‑li dokonce před ní. Nedaří se nám však mít dostatek prostředků pro péči o diabetiky, což souvisí i s tím, že nemáme stejně silné partnerství mezi odbornou společností a pacientskými organizacemi, i když Svaz diabetiků i Společnost rodičů a přátel dětí s diabetem dělají obrovskou práci.
Díky tomu jsme také např. v péči o dětské diabetiky hned za severskými státy nejlepší na světě. Měli bychom mít však daleko větší váhu a být daleko více slyšet u těch, kdo rozhodují o alokaci finančních prostředků ve zdravotnictví. To platí nejen pro samotnou péči o diabetiky, ale týká se to i prostředků na výzkum v diabetologii.
Prakticky celá vaše dosavadní odborná i organizační práce je spjata se Zlínem. Podařilo se vám zde vybudovat Interní kliniku, jejímž přednostou jste byl neuvěřitelných pětatřicet let, později se vaše pracoviště stalo i spolupracujícím centrem WHO pro studium diabetu, byl jste duší zlínských kongresů zaměřených na farmakoterapii v interní medicíně a později i v geriatrii atd. Je ve Zlíně nějaké mimořádně příznivé podnebí pro všechny tyto aktivity?
Zlín je po stránce medicínské pouze jedním z mnoha provinciálních měst a nemá žádné specifické přednosti. Myslím však, že jsme se vždy snažili dělat medicínu orientovanou na pacienta, a já jako šéf vždy vyžadoval preciznost, důslednost a vytrvalost.
Stejně důležité pro nás bylo snažit se vždy a za všech okolností udržovat a rozvíjet styky s předními pracovišti různých oborů doma i ve světě. To, že se nám zde daří dělat dobrou medicínu, i to, že jsme zorganizovali kolem stovky mezinárodních kongresů, proto považujeme opravdu za úspěch.
A úspěšný byl i letošní Celostátní lékařský kongres – setkání lékařů Zlínského kraje, který byl po několika letech opět jakýmsi připomenutím zdejší kongresové historie. Nové kongresové centrum k pořádání významných lékařských akcí vybízí. Bude Zlín zapsán v dalších letech v kalendáři kongresů a konferencí podobně často jako v minulosti?
Nechceme konkurovat velkým kongresovým i medicínským centrům, ale s potěšením nabídneme své zkušenosti a spolupráci odborným společnostem i dalším, jež by možnost pořádání kongresů zaujala. První velký kongres se v našem novém kongresovém centru konal před 14 dny, kdy Zlín hostil výroční sjezd praktických lékařů, který se dosud střídavě odehrával v Brně a Karlových Varech. Zdá se, že napříště Brno vystřídá Zlín, takže za dva roky bychom mohli výroční sjezd Společnosti všeobecného lékařství opět přivítat.
Forma postgraduálních přednášek zaměřených na současné novinky ve farmakoterapii s určitým výhledem do budoucnosti v daných oblastech medicíny, jakou jste zvolili pro právě skončený celostátní lékařský kongres, se soudě podle reakcí posluchačů setkala s velkým zájmem. Nabízí se úvaha, jestli bude letošní kongres pokračovat dalšími ročníky…
Pokud by se do organizace takového podniku zapojili mí mladí kolegové, rád jim nabídnu své zkušenosti a organizační schopnosti. V tuto chvíli je ale o konkrétní budoucnosti kongresu předčasné hovořit.
Kromě vlastních odborných témat jste se v minulosti při přípravě odborných programů nevyhýbal ani otázkám směřujícím k farmakoekonomické problematice či filosofickým úvahám o smyslu medicíny a poslání lékaře. Podobnému tématu se letos věnovala přednáška Mgr. Hořejšího s názvem „Proč (ne) být lékařem“. Co byste vzkázal mladým kolegům, kteří poslední dobou vyjadřují nespokojenost s podmínkami, v nichž pracují?
Nikdo z nás starších lékařů neměl ideální podmínky, nikdo nedosáhl všeho, o co usiloval, ale když se zpětně ohlédneme na svou dosavadní práci, vždy nalezneme mnoho pozitivního. Plno věcí se podařilo a lze nalézt i některé radostné a šťastné okamžiky.
Mladí kolegové by se neměli orientovat pod vlivem konzumní společnosti pouze na materiální stránku své profese, i když chápu, že finanční odměna je pro mladé lékaře velmi důležitá. Medicína by však pro lékaře měla představovat i jiné hodnoty než jen ty materiální.
Celostátní lékařský kongres byl pořádán při příležitosti 80. výročí založení interního oddělení Baťovy nemocnice. Nelze však nepřipomenout vaše nedávné 80. narozeniny. Při výčtu všech vašich odborných i profesních úspěchů, jichž jste dosáhl, se nabízí otázka, zda máte nějaký recept pro své následovníky, jak takového úspěchu dosáhnout.
Musím přiznat, že jsem měl mimořádné štěstí na své učitele. S přímluvou prof. Charváta jsem se stal žákem prof. Syllaby, jenž mě nasměroval v mé pozdější profesní kariéře. Prof. Syllaba mi díky svému odbornému renomé a přátelským vztahům s významnými odborníky v zahraničí také otvíral cestu, nejprve u nás a později také ve světě.
Díky tomu jsem měl mimo jiné možnost nějakou dobu pracovat v Joslinově diabetologickém centru v Bostonu i na jiných místech v zahraničí. Prof. Syllaba byl mým velkým učitelem. Jeho rad jsem si vážil natolik, že jsem jim naslouchal ještě v mých 60 letech. Od něj jsem také získal elán, optimismus a opodstatněnou víru, že to, co děláme, musí přinést úspěch a uspokojení.
K tomu všemu jsem měl štěstí na úžasné spolupracovníky. Sledoval jsem výsledky studentské vědecké činnosti na všech lékařských fakultách a prvním třem studentům jsem nabízel práci na své klinice.
Díky tomu na tomto pracovišti vznikl výjimečný kolektiv lidí, kteří medicínu milovali, i když jsem na ně kladl velmi vysoké požadavky. Vycházel jsem však z předpokladu, že lékařská zkušenost je sumace chyb, které si člověk uvědomí. K takovému poznání však mladý lékař potřebuje dobrého učitele, aby se vyvaroval chyb při styku s pacientem.
Nemohu zapomenout, že za mnohé vděčím především mojí zcela mimořádné ženě, která obětovala svou kariéru kariéře mé, a také mým přátelům, z nich nejvíce prof. Syllabovi. A také odkazu mého otce, který mě vždy učil, že je třeba snažit se překonat každou překážku, protože jinak začnete stárnout.
K tomu není již mnoho co dodat…
Závěrem bych chtěl jen říci, že jsem rád, že se letošní ročník celostátního lékařského kongresu vydařil, a těší mě, že souznění, jež panovalo na Interní klinice Baťovy nemocnice i na předchozích kongresech, přetrvává.
*****
autor: ton
Medical Tribune
Zdroj: Medical Tribune