Šmucler: Mě naštvala tato země

Moderátor (Luboš Xaver Veselý):
Na Frekvenci 1 právě teď začíná Press klub a naším hostem je pro dnešek lékař, podnikatel a taky bývalý moderátor?

Host (Roman Šmucler, lékař, podnikatel a bývalý moderátor):
Bývalý, bohužel, už jsem v důchodu, no.

Není to smutné, že bývalý moderátor, je to řeka, do které už nehodláte vstoupit, pane Šmuclere?

Já jakoby hodně moderuji, ani jsem si nevšiml, že jsem bývalý, když nejsem v rádiu, protože třeba hodně kongresy medicínské nebo přednášení studentům je tak podobná práce, že mě to jakoby nechybí. Ale když jsme vždycky takhle v rádiu, tak se mi samozřejmě v tu chvíli zasteskne, protože to byla krásná část mého života. Ale jedna věc taková, že na rádiu jsem jednu věc miloval jako zamlada, teď mi ji samozřejmě líto, že hrozně té práce jako vyletí komínem, jak říkají rozhlasáci nebo v televizi. Že hodně těch věcí prostě člověk odvysílá, už nejsou, takže malinko, jak člověk stárne a blíží se ta závěrečná, tak se snažím něco napsat, aspoň nějaké učebnice nebo možná nějaké scénáře, aby prostě něco třeba možná zůstalo.

Dobře, a chodí nabídky občas?

Nabídky na moderování chodí, takové klasické moderování jako za peníze, udělat nějakou akci, to se přiznám, že nedělám. Výjimečně moderuji něco třeba když, já nevím, nedávno jsem dělal nějaký dětský domov, že mu to pomohlo a tak dále. Ale klasickou show já už bych ani snad nechtěl moderovat něco, co jsem nevymyslel, pokud by to nebyla výzvu typu jako byl Milionář, že to je takový čestný úkol moderátorský. Ale jinak spíš bych asi se chtěl věnovat něčemu, že si něco napíšu.

Dobře. Pane doktore, vás politika, vy jste chvíli, vypadá to tak zvenku, přestala dráždit nebo vás tam něco naštvalo nebo vás to přestalo zajímat, nebo co se stalo?

Mě naštvala tato země, měl jsem nějaký pocit, který jsem měl v 80. letech.

Já se začínám bát.

Že je čas odejít z té země možná. Anebo je potřeba s tím ještě zkusit něco změnit. Stejně než jsem se rozhodl, že emigruji za socialismu, tak jsme zkusili a šlo to. Tak jsem teďka si říkal loni, že taky by se mělo s tím začít něco dělat. Tak jsem se do toho pustil. Řekli mi, Karel Schwarzenberg, že mě potřebuje, abych jim pomohl ve volbách. Tak jsem řekl, to mě překvapilo kandidovat za Karlovy Vary, ale šel jsem do toho a musím říct, že mě to bavilo. A když byly ty druhé volby, tak mě nepotřebovali. Tak jsem zjistil, že na tu kandidátku už mají dost svých lidí a já jsem svým způsobem rád, protože mám spoustu jiné práce, ale že bych si jako myslel, že je to v české zemi nějaké idylické a že jsme jako s tím úklidem skončili, to si nemyslím.

A není právě teď čas, aby konečně už Roman Šmucler, který osvědčil, že tedy umí prásknout do stolu, vstoupil do té velké politiky?

Tak já jsem měl tu věc, že bych jakoby tam mohl být, ale ten pán, co vede tu TOP 09 tak rozhl, že ne, takže teďka ta věc je taková...

To tady není jediná strana.

Ne, ne, ne, já to takle neberu, nějak jakoby....

Ještě jsou tu lidovci, KSČM.

Ta věc je spíš taková, že člověk, já třeba pomáhám teďka lidem tam teď v Mariánských Lázních, aby se to vyčistilo. Čili doufám, že teď zrovna v těhle těch hodinách to dobře dopadne, i když tam nekandiduji. Tady v Praze jsem nabízel, že bych jim pomohl ve volbách, řekli, že to zvládne i beze mě. Takže to je tak, kdybych měl někdy pocit, že by s tím bylo potřeba něco udělat, což docela i mám, tak si asi myslím, že jsem získal tu zkušenost, jak eventuelně dát dohromady skupinu lidí, aby se to povedlo. Třeba ten projekt TOP 09, jak se to opravdu povedlo, na začátku nás bylo asi 20 a podařilo se to změnit tu politickou scénu, tak tam jsem se hodně naučil. No a pak možná by byl čas dospělosti, že už tentokrát bych si třeba postavil vlastní projekt, kdyby bylo zle. Ale já doufám, jako doktor, že to bude teďka tak úžasný, že už mě ani nenapadne něco takového dělat. Budeme se mít tak super, že už budu moct dělat jenom medicínu.

No a dá se říci, pane Šmuclere, že vy sám jste přesvědčeným TOP 09?

Já jsem přesvědčený docela jako konzervativní člověk. Já mám takovou jako, tam je jedna věc byla možná jiná, teď ještě si je všechny naštvu, jediný rozdíl mezi mnou a TOP 09 byl v některých věcech, že já třeba nejsem konzervativní ve smyslu, že bych chtěl někomu zakazovat potraty, to byl velký  problém se spoustou lidí.

Dnes je hostem Roman Šmucler, lékař, tak trošku politik.

Ne, ne, ne, politik nejsem, politik jsem byl na chvilku.

Na chvilku. No a lidé z TOP 09, jako je třeba pan Kalousek nebo pan kníže, jsou to féroví chlapi?

Já nevím, já jsem tam byl opravdu takovou chvíli, že nemůžu o tom vydat, já o tom neumím vydat jakoby úplný svědectví. Já můžu vydat jediné svědectví, že určitě jsem zažil, že pan Kalousek je neobyčejně schopný manažer. Takže opravdu když řídil porady, tak jsem málokdy zažil, málokdy jsem zažil ve svém životě, někoho, že by mě jako bavilo chodit na ty porady, protože to má smysl, že to má jako vymyšlený, má to začátek a konec. A není tam takové to jako bezuzdné řečnění. Takže v tom byl skvělý. A určitě lidsky je Karel Schwarzenberg velice zajímavý člověk, ale musím říct, že abych to své svědectví musím vydat, takže jsem pana Kalouska viděl na poradě asi čtyřikrát, Karla Schwarzenberga asi sedmkrát, není to nějaká hluboká analýza.

Zkusím to jinak, věříte jim?

Já nevěřím, jako věřit je něco, co je úplně mimo moje chápání. Čili já... Protože jakoby věřit slepě politikovi, to myslím, že hraničí s psychiatrií, jo. Že samozřejmě celá politika je nějaký jakoby boj o moc, který probíhá v demokracii kultivovanými prostředky, že se tu nemlátíme přes hlavu, nepřepadáme se. Ale je to o nějakém utváření většiny, která prosadí svůj názor proti té menšině. A v rámci vytváření té většiny se prostě dělají různé kompromisy, posuny. A právě takové naivní, trošku z toho komunismu, co máme, že jako furt hledáme toho svatého muže, který přijde a bude mít tu pravdu ve všem a bude to všechno dělat jako z toho nejčistšího svědomí. Ale bohužel jakoby ta politika je o tom, že vyhraje ten člověk, který za sebe dá, nejvíc lidí si stoupne za něj, nejvíc lidí mu bude věřit. A nám jenom nezbývá nic jiného, než si hlídat, aby ten člověk, co tohle dokáže, byl co pokud možno nejslušnější. A nemá smysl na něj klást, teď to vezmu paradoxně, ani nějaké přehnané požadavky. Protože politiky vybíráme z lidí, kteří to chtějí dělat. A ty zase se našli z lidí, jako jsme my. My taky nejsme svatí na mostě, čili jsou to lidé z nás. Já jsem měl kdysi takovou tu samozřejmě naivní ideu, že třeba předseda vlády by měl být ten nejlepší z nás. Ale tu představu už nemám a i ze západu jsem pochopil, že spousta nejlepších lidí se nehodí na politiku, neumí politiku. Samozřejmě mají úplně jiné věci, protože je dobře, že třeba dělaj muziku nebo dělají něco jiného. Krásně je to vidět třeba na Kocábovi. To je člověk, kterého já jsem měl hrozně rád vždycky, kterého jsem si hrozně vážil, ale který politiku vůbec neumí. On po ní celoživotně touží, ale nikdy nepochopil, o čem to je. Že za sebou musí dát tu většinu, která demokraticky zvítězí, on měl vždycky ten pocit, já jsem Michael Kocáb, ten úžasný, takže mě zvolte prezidentem, ale tak to nefunguje. Musíte to umět dělat jinak, čili jakoby slepě věřit je nesmysl, musíte si sledovat, jak se ten houf vytváří a říkat si, tohle je věc, kterou podpořím, tohle je věc, kterou nepodpořím. A člověk musí být připraven neustále na zklamání. A když to dopadne 51:49 ve váš prospěch, tak je to super.

Je to věc, která by vás ještě do budoucna mohla vydráždit, ta politika, že byste vstoupil, pane Šmuclere?

Já bych řekl jinou věc, že politika...

Na velkou politiku?

Politiku člověk vlastně dělá dnes a denně. Jako politika je něco, paradoxně ono to zní strašně jakoby začarovaně, ale třeba fungování univerzit, to je taky politika. Fungování velkých lékařských týmů, to je politiky. Čili člověk tuhle tu věc vlastně dělá, nemá proto až zase takovou obrovskou motivaci, protože na to, abyste byl opravdu vrcholovým politikem, tak podle mě člověk musí mít dvě motivace. Když nemluvíme o těch úplně nízkých, jako že si člověk neumí jinak vydělat ty peníze, kterou určitě spousta lidí má, co je v té politice, tak jsou u těch slušnějších lidí dvě motivace. Jedna je opravdu nějaká chuť poroučet.

To mám já.

Kterou si člověk jako trošku, když podnikáte, tak si ji tam jako vyřešíte, takže nemáte ten přetlak týhle tý touhy. A pak může být jakoby ta touha mesiášská, ale ta mesiášská, jako že to zachráníte, to může znít hrozně hezky, jako že zachráníte ten národ. Ale to byl přesně ten Hitler, o kterým jsme předtím mluvili. Ten měl ten pocit, že jako to zachrání. A ten Stalin měl pocit, že to zachrání. A tyhle ty Mesiášové, nota bene když dokážou lidi zblbnout, tak je to nebezpečný.

A kdo byl Mesiáš v Čechách třeba, tady z našich, zkuste na nějakýho ukázat?

Jako myslíte po revoluci nebo v historii?

Po revoluci.

Tady byli úplně nejzajímavější Mesiášové, mě bavili, za první republiky. Taková ta situace, kdy byli silné osoby, ale byli také lidé, kteří třeba jakoby mohli, ale oni se tam neprosadili. A teď najednou začali nějakým způsobem tady dělat tu politiku. To bylo takové zajímavé a někdy takové jakoby komické, jo. A ten kult, třeba, který se tady rozehrál za první republiky, kdy nebylo lze rozeznat prvního prezidenta od posledního císaře, tedy reálného, nemyslím toho Karla, který byl jenom chviličku. Tak to byl takové docela zábavné. Teďka po revoluci se to hodně jakoby, jsme našli takového toho Mesiáše. A já si skoro myslím, že při tom stavu české společnosti, která je trošku taková nebezpečná ještě, nedozrálá, tak já jsem skoro rád, že tady nikdo takový není.

Co byl Jiří Paroubek, by mě zajímalo?

Jiří Paroubek? Jiří Paroubek byl člověk, který myslím velmi, velmi jako rozuměl fungování své strany, a jak to celé funguje, ale strašně přecenil jakoby možnost médií a strašně přecenil schopnost, že se to dá koupit, ten úspěch. V určitou chvíli jakoby si myslel, že když se domluví s nějakými lidmi, co jsou na koutcích těch médií a co mají ty peníze v ruce, takže to jde nějak jakoby vyobchodovat a zapomněl, že ty lidi, dneska ta doba už je taková, že jsou schopni se na něj ten národ domluvit. Že už nejde tak snadno zblbnout. Tam byla ta chyba, já ho osobně viděl jednou v životě chvilku, takže já jako si nedokážu o něm nějaký moudra říct. Já myslím, že takhle se ztratil.

... ale vy jste taky učitelem trošku, pedagogem.

To určitě, to je jedna z mých činností.

A co jste tedy víc, lékařem asi ne?

Na hodiny těsně asi lékařem, protože, protože těch hodin odučím poměrně hodně, i když vlastně skoro všechny v angličtině.

Dobře, ale pojďme začít od toho lékařství, je něco, pane Šmuclere, nového, co by naši posluchači měli vědět, nějaký objev, protože vím, že u vás na klinice je to tak, že je-li nějaká novinka, tak je to prvně u vás povětšinou. Tak je teď něco, co bychom neměli my obyčejní lidé, kteří chodíme k lékaři, když nás něco bolí, o čem bychom měli vědět, že se děje?

Já těch klinik mám hodně, tak nejdřív se pochlubím s tou státní, s Univerzitou Karlovou, kde myslím, že se nám podařila velká věc v laserech, že jsme myslím hodně napřed v léčbě zhoubných nádorů kůže a všeho, co se tomu blíží. A umíme to léčit světlem, fotodynamickou terapií, že v krátkosti řečeno, nanese se mast na ten nádor, my ještě předtím zpracujeme tu kůži nějak laserem. A ta látka se vpije jenom do toho zhoubného nádoru a po ozáření světlem, dokonce i obyčejným sluníčkem, jenom přesně ten nádor odumře, a to většinou bez jizvy. Takžeto je velmi kouzelný způsob léčení nádorů, který se bral jako experimentální nebo ne moc smysluplný. A pracovali jsme na něm tady jako Češi mnoho, mnoho let, a docela se nám i celý svět smál.

A dobře to dopadlo.

Host (Roman Šmucler, lékař, podnikatel a bývalý moderátor):
A teď to dopadlo tak, že celý svět včetně Ameriky říká, to je ta nejlepší metoda, tak to se podaří málokrát za život, takhle jakoby to změnit. Tak je druhá věc, která souvisí se státním i s mojí klinikou Asklepion, zase tak asi 30 let se nám smáli v Americe s biostimulačními lasery, to vymyslel nějaký Maďar, tak to znělo rovnou podezřele, a pak na tom pracovali Češi a Rusové. A měii jsem za to, že dokážeme jakoby urychlit obnovování buněk, rehabilitaci, bylo v tom taky hodně podvodníků, kteří tomu hodně zkazili jméno, v České republice svítili kdejakou baterkou na člověka a samozřejmě se nic nedělo, ale když se to dělá, tak jak se má, ty výsledky jsou skvělé. A teďka pro mě velké zadostiučinění bylo, když třeba profesor z Harvardu Rob Sanderson se vlastně omlouval a teď měl obrázky mých učitelů z východní Evropy a říkal, tyhle lidi vlastně, když jsme se jim smáli, prorazili svět, že třeba po mrtvici nebo po různých otevřených ranách, ale třeba i obnovení hojení pokožky, omlazování, dokážou ty lasery udělat strašně moc, tyhle to co jakoby nepálí. A pak taková, triumf, který máme v Asklepionu, který zase, zrovna ten Rob Sanderson uznal, je, že byla velká móda před 10 lety, 15, brousit třeba lasery obličeje. Kdy to byly razantní výkony a taky dělal, kdy ten člověk se opravdu týden hojil ve strupech, a pak byl červený měsíc, dva měsíce, ale vrásky hodně zmizely. A my jsme přešly před 5 lety s konceptem, který jsme sebeironicky nazvali Fontána mládí. Jsme si dělali ze sebe legraci trošku. A chtěli jsme jako zkusit, že když se použije víc laserů, menší energií, že možná dokážeme, že to tělo začne sebe rychleji obnovovat. Že ty buňky se začnou chovat, jako kdyby ten člověk byl o několik let mladší, a začne tak i vypadat. A ono se to opravdu děje. A to co mě teďka potěšilo, když jsme to třeba první publikovali, tak zase se na to všichni koukali, co to je za takovou nějakou slovanskou vymyšlenost, vidíte, zase nejsem takovej pro to Německo, ale co jsme si to tady jako zase v tý Praze vymysleli. A teď ti Američani řekli, že tohle je ta metodika, ta fontána mládí, která vlastně takřka nemá riziko jizvení, poškození obličeje, dělá to nejpřirozenější. To znamená, ne že se ten obličej vybrousí, že jako nastaví obličej na novou fasádu, ale že ty buňky, to všechno se chová jakoby zamlada. To je teďka jakoby, za poslední asi rok, co jsme se asi tak 15, 20 let snažili, tak teďka rok sklízíme, ale těch podvodníků je, to je náš největší jako boj, protože já jsem teďka v Praze úplně nejvíc na mrtvici z toho, že v Praze nejvíc článků, když jsem se díval, co novináři psali, kdo se nejvíc vyjadřuje ke kosmetické medicíně, tak na prvním místě je nějaká studentka práv z Košic, která studuje v Praze, otevřela si tady dvě nějaký kliniky, které dělají metody, které jsou třeba laserová liposukce, tomu říká neinvazivní. Neinvazivní laserová liposukce...

Do toho půjdeme.

Jako voda, co neteče, to je přece nesmysl, liposukce znamená odsátí tuku. A teď že člověk jako těmi ultrazvuky rozbíjí buňky a ten tuk jako nějak zmizí z těla, no to jsou všechno metody, které my známe z medicíny strašně let, ty používáme. Samozřejmě je možné, když budete chtít mít teď hned kalhoty o jedno, dvě čísla menší, tak mnoho let známe technologii, jak to dokázat. Jenom ten tuk nezmizí, my ten tuk dostaneme z vašeho břicha třeba do vašich jater nebo do dutiny břišní, kde je mnohem nebezpečnější než na těch bocích, zejména pro ženy. Tohle už těm ženám nikdo neřekne, to je první věc. A druhá věc je, že nemůžeme úplně ztratit, co jsem chtěl možná říct předtím, ne dost obratně tím, že bych chtěl, abychom spíš navázali na ty západoevropské než východoevropské tradice. Že takový ten volný trh v tom, že student práv si řekne, teď budu léčit, dokonce v nějakém článku tahle dotyčná říkala, že relaxuje od školy tím, že po večerech dělá medicínu. A ty výsledky jsou třeba i v tom Německu s tím velmi hrozné, co jsem mluvil s profesorem s Karlsruhe, kde většinu estetických výkonů i operací v tom měst Karlsruhe dělají lidi, co nejsou lékaři. Zná kosmetičky...

Řezníci.

Lidi, kteří si říkaj umělecký tatéři, 40% třeba odmítlo oznámit, kde vůbec, jestli se něco učili. Ale jsou laciní a lidé mají takový pocit, že když jsme v Evropské unii a někdo si otevře třeba kliniku a řekne, že bude hubnout lidi, že to je asi pravda, jinak by ho zavřeli. A on ten stát bohužel nefunguje moc, takže do nějakého průšvihu to jde. A ty průšvihy ani tyhle kliniky nemají. Ale třeba riziko jizvení v takové klinice, třeba u laserů, že jedno z tisíce zjizvíme, což jsme neradi, tak třeba oni mají 15% riziko jizvení. Takže třeba když máme jako Asklepion 100 tisíc pacientů ročně na laserech, což je nejvíc na světě, tak ten rozdíl je asi takový, že my nevyhnutelně třeba jizvičku při tom výkonu z těch 100 tisíc lidí uděláme méně než tisíci lidem, což zní hezky, ale je to taková slušná vesnička naštvaných lidí. A kdybychom pracovali jako tihle ti lidé nekvalifikovaní, tak je těch lidí 15 tisíc a to už je město velikosti Mariánských Lázní.

Pane doktore, teď nejdůležitější věc, máte něco nového s hubnutím?

S hubnutím jako takovým?

Nebo s liposukcí.

Máme strašně moc věcí, protože my jakoby s tuky máme celý jakoby program, kdy jsme se bavili o těch metodách, tak je hubnutí, e-formování postavy. Hubnutí je, že se zbavíte toho tuku, to by se mělo dít, a to myslím si, teď to bude znít blbě, já vím, že se mi to snadno říká, ale myslím že to není problém, jsme letos zhubl přes léto 10 kilo jen to fiklo. A určitě je to o tom, že člověk, který má jenom takzvanou nadváhu, tak by se měl víc hýbat. A když bude jenom jíst méně menších porcí, tak musí zhubnout. U lidí, kteří mají obezitu, je ta záležitost složitější. Ale jednoznačně jsem přítel, asi u těhle těch lidí chirurgických metod, to znamená dát minimálně balonek do žaludku a spíš udělat ty operace žaludky, který nevypadají jako příjemně, ale třeba jasně se prokázalo, že drtivá většina těch lidí má cukrovku nebo náběh na cukrovku. A po tý operaci jí nemá skoro nikdo. Tam ten počet pacientů, kteří mají cukrovku, po té operaci je tak malý, že ty benefity těch operací jsou jasný. A nemá smysl říkat nikomu, kdo má 130 kilo, aby si šel zaběhat, takže to by udělal tak asi třikrát a pak by skončil na ortopedii. Co se týče formování postavy, to jsou ty liposukce, to znamená, nemá smysl odsát nikomu 100 kilo tuku, teoreticky to jde, já znám taky takové operatéry ze Španělska, kteří zhubnou člověka chirurgicky až o 100 kilo. To znamená, radikálně ho drží na takových dietách, pokud jej obrovské chirurgické výkony, kde odříznou spoustu kůže s tukem, ohromné liposukce. A pak po tom výkonu člověk nemůže jíst a opravdu ztrácí, to jsou výkony, kde musí ty lidi být na speciálních jednotkách intenzivní péče. Dopředu si odebírají vlastní krev, protože mají velký ztráty krve, tak mají autotransfuzi. Jde dělat i takovéhle šílené věci. Ale není to fyziologické. Ale klasická liposukce, chirurgickou, tu považuji za vrchol, protože kdo potřebuje zbavit 2, 4 kilogramů, právě kde mu to nevyhovuje, tak je ideální, že ten tuk skončí tam, kam patří, to jest v košíku na odpadky.

Bolí to?

Anebo ho, no tak když se to dělá buď v nějaký analgo narkóze, tak myslím, že to bolí poměrně málo. Já jsem velký přítelem z těch mnoha metod, které jsou. Já jsem zubař, obličejový chirurg, čili teď mluvím o věci, která není mým oborem, ale jsem přítelem laserové liposukce, protože tím, že kombinujeme odsávání toho tuku s tím, že tam ten laser zavařuje ty cévky, tudíž nejsou pak ty modřiny, které způsobují bolest, hematomy, a nejsou tolik poškozené nervová zakončení. Tak to bolí v tomto operačním průběhu méně. Ale všechny liposukce nebolí při operaci, ale bolí týden, 14 dní poté, protože prostě když si necháte odsát 2 kilogramy ze zadečku a pak si na něj chcete sednout, tak to prostě není ideální. To bych lhal, kdybych říkal, že to je nějaká idyla. Ale je to asi nejlepší metoda, jak se toho tuku zbavit.

Zajímavé je, pane Romane Šmuclere, že kdykoliv s vámi tady hovořím na Frekvenci 1, tak se zhruba týden až 10 dnů nebojím zubaře, takže vy jste teď nám tu kůru dal, takovou tu tradiční. A změnilo se něco u zubařů tak, že bychom se jich nemuseli bát. Máme nějaké novinky?

Takhle, co se týče jakoby vysloveně bát se u zubaře, tak já si troufnu říct, že třeba na mé klinice se nikdo zubaře nebojí, protože my...

Oni vám to neřeknou.

Dokonce ty, co se bojí, i když mi to řeknou, já jim vždycky říkám, řekněte mi to. A když se nebojíte, tak jim rovnou třeba dávám premedikaci, to se zapomnělo. Trochu se změnil výcvik českých stomatologů, je taková legrace, že to naše staré komunistické kurikulum, co jsem vystudoval, tak já jsem třeba teďka zaváděl v Japonsku a doufám, že se přes Japonsko k nám vrátí. A my jsme dřív byli jako zubaři víc doktoři všeobecné medicíny, tudíž jsme víc používali léky. Mimo jiné léky, které řeší bolest a strach. A když se s tím víc pracuje i dopředu, aby ten člověk se nestresoval i s léky na spaní, tak se to dá všechno jakoby udělat víc příjemné. Samozřejmě anestezie zabere, aby to nebolelo, ale já vím, že ten člověk má strach předtím. Ale dají se i mazat vzpomínky na nepříjemné výkony typu chirurgických, použitím šikovných léků. A myslím si, že i u výkonů tak drastických, jako dělám já, že na mě bohužel v tom Asklepionu vždycky vybude ta nejhorší práce, nějakých rozsáhlých mnohahodinových operací. Tak myslím, že se to dělá tak, že ti lidé to zvládají dobře. Co se týče jakoby novinek, tak já třeba hrozně velkou radost mám z rozvoje zubních implantátů, kde jsme kdysi, kdysi to byla taková exklusivní metoda, strašlivě drahá. Říkalo se, asi to třeba nemusí dopadnout. Dneska ta prediktabilita, když ty podmínky jsou vhodné v té kosti, což jsou teda pacienti, kteří se ke mně nedostanou, tak je takřka 100%. Čili těch implantátů, které ztratíme za rok z těch mnoha tisíců, co děláme, jsou třeba 3. A čili je to velmi předvídatelný a ta metoda se hrozně zlacinila, takový zubní implantát dřív stával 30, 50 tisíc šroub, tak dneska stojí 8 tisíc, což si říkám, že je zadarmo, ale už to není nedostupná metoda, je to běžné ošetření. Já už bych si dneska, když bych přišel o jeden, dva zuby, tak bych si určitě nenechal nabrousit můstek, pokud by to jen trochu šlo, a zničit si zdravé zuby. Ale hodně jsme se vylepšili v těch situacích, kdy té kosti není dost. A dokážeme právě krásně, třeba jedna metoda, kterou my jsme teďka zavedli ve spolupráci s kolegy s Los Angeles a ze Soulu z Koreje, kdy dokážeme, když je nedostatek kosti v horní čelisti, tak ne že bychom dělali veliké operace, kdy jsme dřív otvírali a mnoho hodin operovali, tak dokážeme tu kostičku samu jakoby rozšířit a natáhnout z té malé operační ranky, přes kterou tam pak vložíme zubní implantát. Není to možné u každého člověka. Ale je to tak, že třeba operace, po kterých dřív lidé týden, 10 dní na tom nebyli dobře, tak třeba dneska druhý den jdou do divadla, což je kouzlo. Takže jakoby došlo zase ke skokovému zmenšení bolestivosti i po těch složitých operacích. Ale aby se dneska někdo bál zubaře při obyčejném vrtání, to je chyba toho lékaře, protože když jenom trošku chce, tak to ani trošku nebolí. A když ten pacient má panický strach z toho zubaře, tak mu umí dát takové léky, aby ten strach překonal. Já tedy když jdu k zubaři na křeslo, tak vím, že to nebude bolet, ten strach mám a přiznám se, že si klidně půl tabletky dám, takový jako, abych tam šel s takovým jako lepším pocitem. A je to hned lepší. Proč z toho mít stres.

Kdyby se vás jako vždycky chtěli lidé ptát, tak kde vás najdou, pane Šmuclere?

Já to teď nesmím říct.

Řekněte.

Klinika Asklepion je v Praze v Londýnské ulici 39, kousíček odsud.

Já to říkám proto, že kdyby se chtěl někdo přesvědčit, že se nemusí bát zubaře, ať si vás najde, a vy mu to řeknete osobně.

Tak tam budu, tam ho rád uvidím. A samozřejmě, kdo má nějaký závažnější problém, tak já jsem zástupce přednosty Stomatologické kliniky Praha, Kateřinská 32, což je takové jedno z nejstarších a nejvýraznějších snad pracovišť stále ještě v Evropě, tak přijďte s čímkoliv. Což je, myslím, pro naše posluchače ještě důležitější. Protože se bohužel rozpadl systém zdravotní péče v České republice, a ty lidi, kteří mají složitější problém, třeba stomatochirurgický, tak z příhraničí už je někdo do tý Prahy nepošle. Čili já využiji tuhle tu příležitost k tomu, že řeknu...

Jak nepošle?

No dřív to bylo tak, že když měl třeba někdo problém stomatochirurgický, řekněme 8 špatně prořezaná, cysta, nedej bože nádor, tak každý lékař měl svého nadřízeného v okrese, ten když posoudil, že to je těžké, poslalo se ho k nadřízenému v kraji a ten když to nezvládl, poslal to na kliniku a ten pacient byl do týdne na klinice, což nám záviděli Američani. Dneska když ten pacient přijde ke svému lékaři někde v pohraničním městečku a třeba i v Praze, a on nemá známé na klinice, tak se ten pacient prostě nikam nedostane. Musí prostě sehnat odvahu, zabušit tam na dveře, najít si toho doktora. Nikdo ho nikam nepošle, neexistuje systém, že ho někde musí vzít, mohou ho vzít, ale nemusí ho vzít. Čili jsou celé kraje, kde třeba u nás zubní chirurgie se rozpadla, v Karlovarském kraji bylo lůžkové oddělení, ty doktoři se rozešli a prostě tam už pomoc není. Ten člověk prostě musí najít nějakou protekci v Plzni nebo v Praze, prostě nemá šanci. Takže já chci říct, že my v Praze se o všechny Čechy i Slováky postaráme rádi, přijďte a určitě vám pomůžeme.

Tak pane Šmuclere, děkujeme za to, že jste přišel sem k nám na Frekvenci 1, těšíme se na příště, na shledanou.

Frekvence 1, Luboš Xaver Veselý

Zdroj: Frekvence 1