Sladký život
Když jsme si nesli malého Míšu z domečku, kde na nás čekal, byl to jeden z nejšťastnějších dnů v našem životě. Byl to krásný a zdravý chlapeček s pronikavě modrýma očima. Konečně jsme všichni. Maminka, tatínek, Kristýnka a Míša. Po dvou letech radostí a krásných starostí, se začalo něco dít. Malý Míša přestal jíst a jen pil. Většinu dne jsme strávili tím, že jsme čurali na nočníček a vařili čajík. Nikdy jsem si neuvědomovala, že i takhle malé děti, by mohli mít problém s diabetem. Nicméně, jsme při návštěvě u babičky využili toho, že má vlastní glukometr a zkusili jsme změřit cukr (ani nevím proč). Nešlo to. Přístroj stále ukazoval jakousi chybu. Hned při pondělní návštěvě u dětské obvodní lékařky jsme řešili, jestli nemá problém s močovým měchýřem. Při rozhovoru s lékařkou o nevydařené zkoušce na glukometru sestra zbledla. Teprve teď si všimla při kontrole moči na proužku přítomného acetonu a cukru. Potom to šlo už ráz na ráz. Jeli jsme do nemocnice. Tam nám glukometr také nemohl změřit tak vysokou hladinu cukru, jakou momentálně měl. Nejhorší pro nás bylo to, že jsme sobě i Míšovi slíbili, že ho už nikde nenecháme samotného. Co se dalo dělat. Na JIP s ním ležet nemůžu. Hned ráno ale mohl být zase se mnou. Chlácholení ve smyslu že jsme všímaví rodiče, že spousta dětí přijíždí v bezvědomí, nás moc neuspokojovala. Co všechno si ještě tenhle drobeček musí prožít? Začali jsme léčbu inzulínem. K naší smůle byl zrovna specialista někde mimo nemocnici, tak mé dojmy z léčby byli smíšené. Zapochybovala jsem hned u první večeře, kdy dvouletý chlapec dostal dva krajíce chleba s uzeným masem a měl je prý oba sníst. Nakonec se problém vyřešil a omluvil se nám i primář oddělení. Musím říct, že se všichni moc snažili a omlouvali se, že takhle malých diabetiků tu moc nemívají. Většinu mých dotazů mi nejdříve zjišťovali. Opravdu se moc snažili. Bylo mi jasné, že pokud se nenaučím co nejrychleji vše zvládat, tak setrváme v nemocnici dlouho. Při Míšově aktivitě, je to záběr. Dokonce se v nemocnici srazil s dveřmi, a měl monokl a bouli na hlavě. Nejhorší je, že dítě bojuje, protože si myslí, že mu ubližujete a nechápe to, že tu malou bolest co mu působíte, děláte jen proto, protože ho nesmírně milujete a zachraňujete mu život. Píchali jsme zatím jen jehlou, protože tak malé dávky pero neodliší. Většinou jsem na to neviděla přes slzy. Prostě pláč dítěte, vědomí že je tato nemoc opravdu na dlouho, nevyspání a nadměrné množství nevstřebatelných informací vám klidu nepřidá. Doma probíhal dlouhou dobu opakovaný „ boj o život". Člověk si ale časem zvykne na všechno. Se sladkou dámou žijeme už pátým rokem. Píchání už nebolí ani Míšu a ani mě na duši, jako když tak hrozně plakával. Občas zabolí jen ty běžné věci, když si v krámě nemůže zrovna vzít rohlík, nebo vybrat nějaké sladkosti jako ostatní děti. Je tu spousta maličkostí, které bolí víc než jakékoli píchnutí. Nebojíme se žít normální život. Jezdíme na dovolené pod stan a také k moři. Míša aby usměrnil svojí energii tím správným směrem, navštěvuje různé sportovní kroužky. Chodí také do školky, kde je moc rád. Mám velikou radost, že na to nejsme sami. O Míšu se zvládne postarat taťka, babička a pokouší se i jeho o pět let starší sestřička Kristýnka. Také paní učitelky ve školce se moc snaží a dostanou vždy velkou pochvalu, když najdou řešení problému. Všem jim za to moc děkuji.
Navzdory osudu i přesto šťastná maminka Pavlína.
Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/sladky-zivot-50/