Silvestrovská úvaha o lékařských anekdotách
Jméno vizigótského krále připomínalo jeho křestní jméno Oldřich. Možná je pravdivá i historka, že jméno Oldřich tak vyslovovali jeho jugoslávští přátelé. K sepisování úspěšných knížek ho údajně vyzval Karel Poláček. Slavné se staly jeho knížky Medicína v županu (1929) a Medicínské historie (1935). Dr. Hlaváč se za války aktivně zapojil do odboje a byl vězněn a popraven. V jeho tradici pokračovali mnozí další, např. prof. John, prof. Kocián, doc. Bartůněk (poslední knížku vydal letos) a zejména pak neurolog MUDr. Káš, který vydal knížek na toto téma téměř dvacet. Dnes je to vše humor trochu zvláštní. Možná spíše než slovo anekdota to vystihuje slovo aforismus, použité v jednom doslovu ke Kášově knize. Aforismus je podle slovníku stručný vtipný výrok nebo průpověď, též jako krátká literární forma reflexivního a satirického rázu, užívající protiklad a ironie. To je myslím výstižné. Cílem není se zasmát, ale cílem je spíše připomenout a zlidštit nějakou často významnou osobu. Překrásné jsou historky třeba o prof. Pelnářovi. Medicína se rychle vyvíjí a stárne. Vědecké objevy jsou překonány a často i zapomenuty za pár desítek let. Jaký kdo byl, se hodně subjektivně pozná třeba z vydaných pamětí. Vynikající jsou třeba letos znovu vydané paměti prof. Vondráčka a zajímavé budou dosud nevydané části pamětí prof. Charváta, které vyjdou příští rok. Jaký kdo byl lékař, se zapomene, když zemře generace žáků a pacientů, ale právě alarichovské historky zůstávají. Mnohé jsou i nepravdivé a doplněné k těm pravdivým, aby oslavily a zlidštily. Mnoho historek není ani moc vtipných, ale jejich účel je krásný, připomenout konkrétního člověka.
Opravdové vtipy bývají drsné a anonymní. V podstatě anonymní jsou vynikající židovské anekdoty nebo historky typu potká se Čech, Němec a Rus nebo jaký je rozdíl mezi tím a tím. Čeští lékaři zažili určitě velmi mnoho legrace, ale často se to dotýká jejich osob a nejsou publikovatelné tak jako ty kášovsko‑alarichovské. Historky, kam až došli lékaři z nemocnice v bílých botách či v každé botě jiné, už jsou příliš osobní. Humor odlehčuje často závažné situace a náročnost práce, ale mnoho se nešíří. Hezká historka, jak jeden otorinolaryngolog došel se zrcátkem na hlavě až do metra, je určitě taková. Ještě lepší je historka, jak unavený lékař po službě šel pro dítě do školky, pak doma usnul, a když se probudil, uvědomil si, že má jít pro syna do školky, a vyrazil. Až když vyděšené učitelky chtěly zavolat policii, protože někdo ukradl dítě, vzpomněl si, že si syn hraje už doma vedle v pokoji. To jsou historky, které už nemohou být adresné, ale trochu říkají, že v medicíně už laskavého kášovského a johnovského humoru ubývá a že jsme už všichni tím současným administrativně rozbujelým zdravotnictvím přepracovaní a unavení. A i když dnes chodí lékaři po službě domů, je ve zdravotnictví legrace asi méně než v dobách, kdy se sloužilo od pátečního rána až do pondělního odpoledne. Tak na závěr alespoň jedna hezká a snad vtipná. Přednosta jedné kliniky nesnášel, když lékařům na hlášení zvonily mobilní telefony. Vždy následovala hlasitá výtka. V jedné takové situaci, když pan profesor vykřikl: „Komu to zas zvoní mobil?!“ řekl jeden sekundář: „Pane profesore, to venku couvá sanitka!“ a celý kolektiv, jak se říká, lehl smíchy.
Tak hezký a veselejší rok 2015.
Zdroj: Medical Tribune