Sdružení hodnotilo nákupy nemocnic. Prohrála Krajská zdravotní
Autor výzkumu Jiří Skuhrovec poskytl redakci Medical Tribune na toto téma rozhovor.
Podle jakých parametrů jste zakázky ve nemocnicích zkoumali?
Zajímalo nás například, jak nemocnice soutěží o jednotlivé zakázky, kolik vypisují zakázek v režimu jednacího řízení bez uveřejnění, zda zakázky příliš často neruší či nemění. Dále sledujeme otázku pochybení shledaných ÚOHS nebo to, zda zakázky nedostává stále stejná firma.
Jaká nemocnice tedy z tohoto pohledu dopadla nejhůře?
Nejhůře z našich kritérií vychází Krajská zdravotní v Ústí nad Labem. A to z několika důvodů. Ukážu to konkrétně na zakázce nemocnice z roku 2012, kterou vyhlásila na distribuci léků. V tomto případě se nemocnici sešla jen jedna nabídka firmy, zatímco v tomto odvětví jsou běžné v průměru tři nabídky. Firma ECP a.s., která tuto zakázku v hodnotě zhruba 2.8 miliard vyhrála, vykazuje podle nás podobné znaky jako Kardioport v IKEM. Firma má vlastnickou strukturu s neznámým majitelem, vlastněná je odněkud z Oregonu. Historicky před touto velkou čtyřletou zakázkou získala jen dvě řádově menší, takže příliš referencí nemá. Není příliš typické, že by 80 procent nákupů šlo za jednou firmou.
Jsou ještě nějaké další okolnosti této zakázky, které vám přišly zvláštní?
Chybou rozhodně bylo, že tato zakázka šla v užším řízení, které je ideální pro kartely. Užší řízení probíhá tak, že nemocnice vyhlásí, že chce nakupovat léky a zdravotnické prostředky na další čtyři roky. Přihlásí se třeba pět firem, které ale nepodají nabídku, pouze se přihlásí. Sejdou se v nemocnici, vedení si je zaregistruje. Firmy se tam potkají, a jestli se předtím nedomluvily, tak se domluví na místě – a dopadne to následně právě jako v Ústí, tedy že se nakonec sejde jediná velmi drahá nabídka. Podle našeho názoru je užší řízení v takovém odvětví zcela nesmyslné, protože ty firmy provokuje k tomu, aby uzavřely kartel. Zadavatel pak může lomit rukama, že si firma řekla o tak vysokou cenu. Ale zadavatel by neměl volit tento typ řízení v odvětví, kde se firmy navzájem mezi sebou znají. Bylo by zajímavé se nemocnice zeptat, jestli v této zakázce byly další uchazeči, kteří nakonec nepodali nabídku, nebo jestli tam byla od začátku pouze jedna firma – to ukazuje, zda už byla dohoda předem, nebo až na místě.
Říkal jste, že jedním z parametrů hodnocení nemocnic byla také jejich ochota odpovídat na vaše dotazy na základě zákona 106 o přístupu k informacím. Na co konkrétního jste se ptali?
Všech zadavatelů jsme se ptali například na to, jaké zakázky zadaly nemocnice v režimu malého rozsahu. Někteří zadavatelé nebyli schopni tyto informace předat. Odpověděli, že nevědí, protože si vůbec tyto zakázky neevidují. Takovou odpověď jsme klasifikovali v našem žebříčku jako nedostatečnou. Jak mohou takové nemocnice dobře hospodařit, když ani nemají přehled o tom, za co peníze vydávají?
Které nemocnice se ve vašem žebříčku ukázaly nejlépe?
Nejlépe dopadla FN Plzeň, o kousek za ní FN Olomouc, Nemocnice Třinec nebo Masarykův onkologický ústav.
Jak se na vaše analýzy dívají samotné nemocnice?
Řada zadavatelů bere hodnocení pozitivně. Ukazujeme jim, co lze zlepšit v porovnání s ostatními, ale i se zahraniční dobrou praxí. Chceme hodnocení opakovat pravidelně a podnítit tak určitou soutěž. Velmi detailní hodnocení nemocnic mohou čtenáři zjistit na webu www.zidnex.cz.
ivb, www.tribune.cz
Zdroj: www.tribune.cz