S čerstvým diplomem do nemocnice v USA

„Pokud bych měl jmenovat jednu věc, která by se obecně v českém zdravotnictví mohla zlepšit, jmenoval bych nemocniční počítačové systémy. Nebo ještě obecněji, menší ochotu nebo schopnost přijímat inovace a využívat všechny dostupné technologické možnosti,“ uvádí absolvent Lékařské fakulty Masarykovy univerzity MUDr. Martin Caha z Velkého Meziříčí.

• V polovině března jste se dozvěděl, že jste jako čerstvý absolvent medicíny získal rezidenční místo ve Spojených státech. Kde a co vás teď čeká?

Preferoval jsem univerzitní program, což se mi vyplnilo. Příští tři roky strávím na State University of New York (SUNY) Downstate v pediatrické rezidentuře, respektive ve čtyřech nemocnicích s afiliací na SUNY v tomto programu. Jsou lokalizovány v samém srdci New York City, pro chlapce z Vysočiny to nepochybně bude změna. Jde mimo jiné o University Hospital of Brooklyn či Memorial Sloan Kettering (MSK).

Afiliace s MSK mě zvláště těší, protože tato nemocnice je hodnocena jako nejlepší onkologické centrum v USA. Když vezmu v úvahu svoji profilaci na lékařské fakultě i možnost budování kontaktů na MSK v dalších letech, s největší pravděpodobností bych se do budoucna mohl vydat směrem k dětské hematoonkologii, ale na stole jsou dnes opravdu nejrůznější možnosti, včetně genetiky, kardiologie nebo i primární péče.

Není pochyb o tom, že mě čeká drsný trénink, lékařská fakulta proti tomu nepochybně byla po všech stránkách, duševně i fyzicky, pouhá rozcvička. Zároveň však doufám, že to bude trénink nad jiné kvalitní, s expozicí nejširšímu možnému spektru dětské medicíny, a že bude v dlouhodobém měřítku přínosem nejen pro mě, ale hlavně pro mé pacienty.

• Na tom, abyste mohl pracovat jako lékař ve Spojených státech, intenzivně pracujete už několik let. Vnímáte práci v USA jako zkušenost, po které se vrátíte do Česka, nebo plánujete spíš v USA zůstat?

V tuto chvíli nemám jiné plány než úspěšně dokončit rezidenturu a v průběhu se případně zamyslet nad další (sub) specializací. Očekávám, že v USA budu intenzivně zaměstnaný přinejmenším příštích pět až deset let. Kdo má reálnou představu, co za deset let bude? Vztahy s ČR, potažmo EU, bych nicméně rád intenzivně udržoval po celý život, ať již budu mít oficiální adresu kdekoli.

• Kde v současnosti pracujete a jaké tam máte podmínky?

Dnes pracuji v Nemocnici Třebíč. Úvazek mám 1,0, jako mladý lékař bez služeb jsem ohodnocen právě na úrovni odpovídajícího tarifu. S kolegy i vedoucími lékaři vycházíme velmi dobře, ve volnějších chvílích se společně i hodně nasmějeme. Jsem Nemocnici Třebíč vděčný, že mi bylo umožněno nastoupit i na poměrně krátkou dobu. Mám pro tuto nemocnici slabost i proto, že jsem tu před 26 lety přišel na svět.

• Jak na vašem pracovišti vnímají to, že tu nechcete zůstat dlouhodobě?

Nijak jsem se s tím netajil. S panem primářem, kolegy i s vedením nemocnice jsme to probrali ještě před mým nástupem. Mám to štěstí, že ve vztazích mezi New Yorkem a Třebíčí nepanuje řevnivost.

• Proč jste si jako hlavní obor vybral pediatrii?

Rád pracuji s mladšími pacienty, u kterých se typicky vyskytuje méně komorbidit. Díky tomu je možné nemoc spíše vyléčit než „pouze“ kompenzovat. Snad je i méně často nutné pacientům a rodinám sdělovat, že s ohledem na celkový stav není možné dělat nic. To dělám nerad, protože se nerad vzdávám. Nadto je práce s dětmi sama o sobě veselejší a děti samy o sobě roztomilejší.

• Co všechno získání rezidentury předcházelo?

Bylo zapotřebí složit zkoušky USMLE (United States Medical Licensing Examination, nostrifikační zkoušky do USA pro zahraniční lékaře, pozn. red.) a v ideálním případě získat i zkušenosti v nemocnicích v USA spolu s alespoň třemi doporučujícími dopisy. Následovalo několikaměsíční pohovorové období, které celý proces zakončuje.

• Jak probíhá pohovorové období?

Člověk poskytne nemocnicím přes webové rozhraní svoje podklady. Pokud je Američan, kontaktuje obvykle deset až dvacet nemocnic. Pokud pochází ze zahraničí, tak běžně 100 až 300. Já jsem se přihlásil do 150. Nemocnice si pak kandidáty dle svého uvážení mohou pozvat na osobní pohovor. Obdržel jsem patnáct takových pozvání. Pohovory se konají od konce září do začátku února. Pozvou si vás na večeři, kde si můžete neformálně pohovořit se současnými rezidenty, poté následuje celý den v nemocnici. Prohlídka klinik, pohovory s několika vedoucími lékaři, účast na každodenní hodině určené pro vzdělávání rezidentů a tak dále. Na pohovorech se ptají, jak bych srovnal zdravotnictví v České republice s tím v USA, za kolik pacientů je „zodpovědný“ student v posledním ročníku, jaký jsem zažil zajímavý případ nebo jak jsem se podílel na jeho řešení.

• Takových pohovorů jste tedy absolvoval více?

Procestoval jsem přes deset států, od New Yorku přes Kansas až po tropickou University of Hawaii. Nakonec každý kandidát navštívené nemocnice seřadí přes webové rozhraní podle svojí preference, nemocnice obdobně seřadí kandidáty a algoritmus oceněný Nobelovou cenou za ekonomii každému přiřadí jeden jediný „match,“ který je právně závazný.

• V jakém ročníku studia medicíny jste začal pracovat na tom, abyste mohl získat práci rezidenta ve Spojených státech?

Během 5. a 6. ročníku jsem část klinické výuky absolvoval na Erasmu v německých Drážďanech. V té době jsem složil i USMLE Step 1, tedy první ze tří základních licenčních zkoušek pro lékaře v USA. Naše fakulta v tomto směru studenty podporuje, včetně příslušných stipendijních programů. Pak mi už Amerika připadala bližší. Nakonec jsem shodou okolností získal i takzvanou zelenou kartu umožňující dlouhodobý pobyt i práci v Americe bez dalšího shánění víz. Zelená karta mi ulehčila rozhodování, s vízy do USA není legrace, zejména dnes. Když jsem to s Amerikou začal myslet vážně, složil jsem ještě jako student i další části USMLE. A opět mě podpořila i brněnská fakulta.

• Jak jste získával první zkušenosti v amerických nemocnicích?

Jel jsem do USA ještě během 6. ročníku medicíny. Díky tomu jsem mohl získat „hands‑on experience“ a být v pozici jako každý jiný americký student. Jako student má člověk možnost si de facto vyzkoušet každodenní roli mladšího lékaře či sekundáře ve velké univerzitní nemocnici, včetně noční směny, menších zákroků a podobně. Tahle možnost je dostupná výhradně studentům v posledním ročníku medicíny na stážích známých jako Clinical Electives nebo Clerkships. Po absolutoriu člověk může přinejlepším „stínovat“ lékaře, tedy pozorovat, ale na nic nesahat. Stihl jsem si zorganizovat tři měsíční klinické stáže. Někteří kolegové z karibských škol stráví v USA i více než rok. Možnosti jsou, stejně jako konkurence.

• Kdy jste skládal zbývající dva stupně zkoušek USMLE?

Zkoušky USMLE 2‑CK i 2‑CS jsem složil v posledním semestru školy s měsíčním rozestupem. Věřím, že je mezi nimi i určitý tematický překryv. Znám zahraniční kolegy, kteří kvůli rodině a dalším osobním důvodům dokončili celý proces až pět nebo deset let po škole. Věřím ale, že pro budoucí přihlášku o práci se vyplatí co nejvíc kopírovat harmonogram amerických studentů. Pro kariéru v USA je klíčové získat právě rezidenturu, pozice jsou omezené, ze zahraničních absolventů uspěje i po splnění všech neúprosných kritérií jen přibližně polovina. A s přibývajícími lety od promoce tato pravděpodobnost zpravidla klesá. Ve velmi kompetitivních oborech, zejména chirurgických, se naopak může vyplatit strávit rok, dva ve výzkumu a získat publikace i dobrou pověst mezi kolegy. Takový postup mi osobně doporučil i pan profesor Bohdan Pomahač, se kterým jsem se měl v Bostonu příležitost na půl hodiny setkat. Mně se ale do dalších nejistých let naplněných tvrdou prací za minimální plat nechtělo.

• Kde jste absolvoval stáže?

Dva měsíce jsem byl v Bostonu v nemocnicích, které spolupracují s Lékařskou fakultou Harvardské univerzity (Brigham and Women’s, Boston Children’s). Poté jsem strávil ještě jeden měsíc v Clevelandu, Cleveland Clinic je podle dostupných hodnocení druhá nejlepší nemocnice v USA.

Při výběru stáží jsem se orientoval na pediatrii. V Bostonu bylo na výběr více než patnáct pediatrických stáží. Tak jsem se na měsíc stal klinickým genetikem (Clinical Genetics and Metabolism) a druhý měsíc pak strávil na neonatologii. Byl jsem moc vděčný za obě tyto možnosti, o oborech jsem si významně rozšířil znalosti. Měl bych zmínit i to, že pro klinickou stáž na Harvardu není podmínkou mít za sebou všechny stupně zkoušek USMLE.

• Čemu jste se věnoval v Clevelandu?

Také pediatrii. Byl jsem na hematologii‑onkologii. Mohl jsem si vyzkoušet například praktické provedení lumbální punkce. Lékaři v Clevelandu jsou obdivuhodné osobnosti, například pan doktor Anderson, genetik a onkolog, pracuje i ve svých 65 letech přes 80 hodin týdně. Má patentován vlastní přípravek urychlující hojení mukozitidy, který rozdával pacientům zdarma, stejně jako flash disky s dokumentací změn od poslední návštěvy, včetně výsledků zobrazovacích metod. Zaměřuje se na terapii pokročilých kostních nádorů, je v tom možná nejlepší na světě. O to více si cením, že si dokázal najít čas, aby mi napsal osobní doporučující dopis za účelem přihlášky do residency. Stejně tak jsem vděčný za doporučení panu profesoru Štěrbovi, který vede dětskou onkologii v Brně, a dalším třem ze svých školitelů v USA.

• Byl celý proces náročný i po finanční stránce?

Samotné zkoušky, studijní materiály, stáže, to všechno je finančně náročné. Masarykova univerzita ale proplácí část nákladů USMLE, snaží se pomoci i jinde, v knihovně je speciální nabídka knih vyhrazená pro lidi, co se na USMLE učí, studijní oddělení i děkanát pracují perfektně, takže já jsem byl s podporou naší fakulty maximálně spokojen.

• Kolik vašich spolužáků míří rovnou po získání diplomu do zahraničí? Byl jste spíše výjimka, nebo vás bylo víc, kdo na tomto cíli dlouhodobě pracoval?

Zajímavostí je, že z mého kruhu, kde byli celkem čtyři studenti mužského pohlaví, se aktivně chystáme do USA tři. Z těch, kdo získali místo už letos, vím pouze o jedné kolegyni z Prahy se zájmem o chirurgii. Takže náš kruh by pravděpodobně jako celostátní statistika neobstál, asi to byl tak trochu „efekt Utrpení mladého Werthera“. Vím, že ve většině dalších studijních skupin se naopak do USA nechystá nikdo a i do zemí EU se chystá spíše jen několik málo odvážlivců.

• Jak na vás působí americké vzdělávání lékařů a zdravotnictví vůbec?

Dostat se tam je náročné, ale úsilí stojí za to. Systém je přísný. Americké zdravotnictví je zároveň v mnoha ohledech standardizováno směrem k poskytování nejvyšší možné kvality, stejně jako jejich testy či propracované učebnice. Vše má samozřejmě i svá úskalí, ale možnost být v EU i v USA jako doma považuji za nadmíru cennou hodnotu. Zadarmo to nepůjde; to je zároveň i můj vzkaz pro naše zdravotnictví.

• V čem vidíte hlavní rozdíl v práci lékaře v Česku a v USA?

Osnovy studia na lékařských fakultách se na obou stranách Atlantiku nijak významně neliší. Rozdíly jsou spíše v praktickém provedení – dotahování hezkých myšlenek k realizaci, materiálním zázemí, mentalitě pacientů (i lékařů, školitelů, školenců…), systému zdravotního pojištění a podobně. Bylo by to na celý román, možná ho jednou napíši.

Pokud bych měl jmenovat jednu věc, která by se obecně v českém zdravotnictví mohla zlepšit, jmenoval bych nemocniční počítačové systémy. Nebo ještě obecněji, menší ochotu nebo schopnost přijímat inovace a využívat všechny dostupné technologické možnosti pro dobro pacientů i zdravotnického personálu. Dnes na počítačích v našich nemocnicích dominuje onen modrý systém připomínající DOS z roku 1990 – od nemocnic okresních až po fakultní – a ten jsem si popravdě nikdy nezamiloval. Lepší počítačový systém a lepší vzájemné propojení mezi nemocnicemi by nepochybně zlepšilo bezpečnost hospitalizovaných pacientů, i s ohledem na omezení nevynucených chyb při poskytování péče. V USA by naopak pozitivně byli překvapeni faktem, že v ČR má každý nárok na svého praktického lékaře, zubaře a preventivní prohlídky s nulovou spoluúčastí.

Spoluautorka rozhovoru Agnes Gabúľová je projektovou manažerkou a lektorkou v MUDrstart.

Zdroj: MT