Role veřejných lékárníků z pohledu EU

Na 60. výročním zasedání Svazu lékárníků Evropské unie (PGEU) 10. září v Bruselu jednali delegáti 31 organizací sdružujících 400 000 členů, kteří poskytují lékárenské služby více než půl miliardě Evropanů, o roli veřejných lékárníků v Evropě a dokumentu VIZE 2030. Zaměřili se na tři hlavní témata: očkování ve veřejné lékárně, elektronický recept/sdílený lékový záznam a příprava léků/výměna jehel a stříkaček HIV pozitivním.

• ČLnK je členem PGEU od roku 1997. Jaké jsou přínosy členství v evropských strukturách pro české lékárenství?

Okamžikem vstupu ČLnK do PGEU se české lékárenství stalo součástí lékárenství evropského. Od tohoto roku se zástupci českých lékárníků účastní jednání pracovních skupin PGEU, spolurozhodují o trendech a vizích evropského lékárenství a mohou se podílet na tvorbě evropské legislativy. Největším přínosem pro české lékárenství je možnost výměny informací mezi lékárníky jednotlivých zemí. Ať už jde o sdílení informací o systémech lékárenství v různých zemích, o cenotvorbě léků, odměňování lékáren, nebo rozvoji služeb poskytovaných obyvatelům EU v lékárnách.

• Co mohou čeští lékárníci přinést evropským lékárníkům při řešení jejich problémů?

Vzhledem k vývoji českého lékárenství po roce 1989, které dospělo do dnešního stavu silné komercionalizace tohoto zdravotnického oboru, můžeme někdy sloužit i jako příklad, jak lékárenství nedělat. Na druhou stranu náš vzdělávací systém, který vychovává lékárníky jako odborníky na léky v rámci pregraduálního i postgraduálního vzdělávání, by nám mohly leckteré země závidět. Potenciál využití lékárníků je u nás obrovský, ale bohužel od 90. let nevyužívaný. Uvědomme si, že lékárny jsou nejvíce a nejčastěji navštěvovaná zdravotnická zařízení. Bohužel se pohled laické veřejnosti na lékárny v prvních letech 21. století smrsknul na to, že se v nich za léky platí a díky tomu jsou lékárníci bohatí lidé. To je stigma, se kterým lékárenský stav bojuje od dob ministra zdravotnictví Davida Ratha, který lékárníky označil za parazity. Až v posledních letech se nám daří zobrazovat lékárníka v očích pacientů opět jako zdravotnického profesionála, odborníka na léky, který umí lidem přicházejícím do lékárny poradit a vyřešit jejich zdravotní problémy nebo složitější případy nasměrovat v systému zdravotnictví ke správnému lékaři. Je to ovšem běh na dlouhou trať. A to, v čem hraje české lékárenství prim v rámci Evropy, je zcela určitě technologická vyspělost českých lékáren.

• Které problémy jsou společné napříč Evropou, v čem si mohou lékárníci navzájem pomáhat, v čem se spojit v tlaku na politiky?

V posledních letech se stále objevují snahy různých maloobchodních sdružení poukazovat na léky jako na jakékoli zboží, které lze prodávat kdekoli. Takovéto výkřiky lze pozorovat i v ČR. Dříve například z České pošty, v současnosti od lidí z e‑commerce. Společným argumentem je to, že se tím pádem léky dostanou snáze k lidem. Ale tito laici si při své honbě za větším ziskem neuvědomují, že léky mohou být i nebezpečné a jejich větší dostupnost a spotřeba rozhodně nevede ke zlepšení zdraví populace. Spíše naopak. Léky zkrátka musejí být vydávány z rukou odborníků, a nikoli pracovníkem za přepážkou nebo řidičem dodávky. Samostatným problémem by bylo udržení pravidel skladování na poště nebo v průběhu případné přepravy.

• V čem je české lékárenství specifické a co musí oproti jiným zemím řešit?

Lékárenství v ČR patří mezi nejliberálnější v rámci EU. Lékárnu může vlastnit kdokoli, může ji postavit kdekoli (i přes ulici nebo vedle stávající lékárny), výše doplatků na léky se může z různých důvodů lišit mezi lékárnami. Tím jsme skutečně specifičtí. Ve všech ostatních zemích platí regulace alespoň v jednom z výše uvedených bodů.

• Jaký je váš názor na regulaci sítě lékáren – bylo by přínosné omezit vlastnictví lékáren jen na lékárníky?

V ČR chybí jakákoli regulace, která by omezila koncentraci lékáren ve městech a na druhou stranu umožnila lepší podmínky pro lékárny v menších obcích. Je to dáno souhrnem výše uvedených skutečností, které umožnily vznik řetězců a jejich expanzi do současné podoby. Ve větší části Evropy platí nějaká geografická (minimální vzdálenost lékáren od sebe) nebo demografická (počet obyvatel na lékárnu) pravidla pro vznik nové lékárny. Jsou dokonce i země, jak např. Polsko, které tato pravidla zavádějí v současnosti. Pokud by byla vůle, šlo by tato pravidla pro nové lékárny zavést i v ČR a dosáhnout postupně lepšího rozvrstvení lékáren v ČR. Návrat lékáren do rukou lékárníků je jedním z bodů, které sjezdy ČLnK opakují pravidelně ve svém usnesení. Osobně se domnívám, že to již není možné. Nejde ani tak o nějaké právní problémy s vyvlastňováním lékáren, ale spíše vidím nedostatek chuti u mladších kolegů lékárníků k vlastnění lékárny se vším, co to obnáší. Připadá mi, že až na výjimky se mnoho kolegů spokojuje s prací v zaměstnaneckém poměru. A upřednostňují „nalajnovaná“ pravidla práce v řetězci, která jim přinášejí komfort toho, že nemusejí řešit vše, co souvisí s provozem lékárny. Je to, zjednodušeně řečeno, výměna svobody a vysoké míry odpovědnosti za poslušnost a zjednodušení práce.

• Jedním z bodů, který jste zmínil jako prioritu ČLnK, je stanovení stejných doplatků na léky v každé lékárně. Máte informace, jak je to v jiných zemích EU?

Ve způsobu výpočtu výše spoluúčasti na léky je ČR velmi specifická. Jsme v podstatě jediná země (kromě Slovenska), kde se doplatek určuje jako rozdíl mezi pevně stanovenou úhradou a nepevnou konečnou cenou léku v lékárně. Tím pádem pacient (ale ani předepisující lékař) do poslední chvíle neví, jaký bude doplatek na lék. Ten se liší nejen mezi lékárnami, ale také v čase, podle toho, jak jsou právě ukončována správní řízení na SÚKL. Kolegové z jiných zemí se opravdu diví, jak je možné, že český pacient nezná dopředu výši doplatku na léky. Ve většině zemí EU je spoluúčast tvořena jako kombinace poplatku za recept nebo lék (fixní část) s procentuálním doplatkem z jasně definované ceny léku. Tím pádem je spoluúčast na léky předvídatelná. Navíc jsou stanoveny roční limity na spoluúčast a výjimky pro různé sociální skupiny nebo podle věku či diagnózy pacienta. Inspirovat se tedy máme kde, připravené materiály získané právě díky členství ČLnK v PGEU a návrhy řešení jsme představili i na MZ.

• Na výročním zasedání PGEU zazněla vize lékárenství do roku 2030 – má ČLnK obdobný dokument a co jsou jeho hlavní body?

Ano, má již od roku 2013 a priority v něm uvedené platí dosud. Jsou to již výše uvedená regulace vzniku nových lékáren nebo změna odměňování lékáren. V poslední době řešíme také dostupnost léků v lékárně, ať už z pohledu skutečných výpadků dodávek léku do lékáren, nebo v ČR, ale také směrování distribučních cest některých léků do vybraných lékáren často monopolním distribučním kanálem. Vyřešení těchto priorit by mělo být bazálním předpokladem k tomu, aby lékárenství v ČR zůstalo „pestrobarevné“ s koexistencí řetězců, neřetězcových lékáren a nemocničních lékáren. Pouze to mi dává smysl k tomu, aby si pacienti mohli vybrat lékárnu podle sebe.

Jako nadstavba k těmto prioritám přistupují další myšlenky a vize, které posilují zdravotnický charakter našeho povolání, spočívající v rozšiřování spektra služeb, které lékárny mohou poskytovat pacientům vedle výdeje léků.

• PGEU už na ustavujícím zasedání v roce 1959 zdůraznil roli veřejných lékárníku v zajištění kvality péče o pacienty. Lékárníci jsou profesionální součástí zdravotnických týmů – jak se tato idea projevuje v postavení českých lékárníků, v jejich pravomocech a odměňování? Co je potřeba v ČR dotáhnout, změnit?

Vidíte. Zakladatelé PGEU takto přemýšleli již před 60 lety. Myslím, že i nám se postupně daří každodenní prací každého lékárníka posilovat zdravotnický charakter našeho povolání. Naši snahu sice oslabují reklamy v televizi oslavující slevy a akce, což má s odborností pramálo společného. Ale i přesto zdravotnický charakter naší práce převažuje nad komerčními praktikami. Napomáhat se tomu snaží ČLnK tím, že provádí školení lékárníků v rámci mnoha přednášek a seminářů nebo tzv. garantovaných kursů. V současnosti máme takových garantovaných činností sedm: Podpora ve snižování hmotnosti, Odvykání kouření, Základy poskytování odborných konzultací v lékárně včetně řešení lékových problémů, Hojení ran, Poradenství a péče o pacienty s Alzheimerovou chorobou, Screening diabetu a péče o diabetické pacienty, Lékové interakce. V těchto kursech byly proškoleny stovky lékárníků.

• Mohou se tedy už dnes čeští lékárníci podílet na screeningu a poradenství některých chorob?

Ano, mohou, již několik let je lékárník ze zákona nositelem zdravotního výkonu. To, co nám chybí, je schválení výkonů v legislativě. Poté by v rámci pilotních projektů bylo možné zhodnotit přínos poradenství v jednotlivých oblastech pro společnost a stanovit za něj i příslušnou odměnu.

• Je v ČR doceněna poradenská činnost lékárníků?

Systém odměňování je v lékárenství nastaven jako maržový (z ceny léku) v kombinaci se signálním výkonem (tvoří necelou 1/10 odměny). I z toho je zřejmé, že lékárny za poradenství nijak odměňovány nejsou. Paradoxně pokud při výdeji léků přijdete na nějaký problém a po dohodě s lékařem lék nevydáte, tak si odměnu ještě ubíráte. V současné době může být jedinou odměnou lékárny za poradenský servis platba přímo od pacienta. Ale bohužel v naší společnosti je faktem, že lidé raději zaplatí někde v garáži člověku, který absolvoval pětihodinový kurs, několik tisíc korun za sestavení jídelníčku, nežli platbu v řádu desetikorun vysokoškolsky vzdělanému odborníkovi v lékárně za odborně podloženou radu.

• Měli by lékárníci rozšiřovat poradenské nebo i zdravotní služby, jak se děje v některých západních zemích, kde nejen pomáhají se záchytem některých onemocnění, ale například i očkují?

Zcela určitě je v poskytování poradenského servisu budoucnost lékárenství. Tak to vidí PGEU i ČLnK. Nejrozšířenější službou, která se poskytuje v zemích na západ od nás, je očkování proti chřipce – Irsko, Velká Británie, Francie, Švýcarsko, ale také USA nebo Austrálie již řadu let profitují z práce proškolených lékárníků a proočkovanost proti chřipce je v těchto zemích dávána WHO za vzor i nám. V současné době lékárník v ČR nemá kompetenci k tomu, aby mohl očkování provádět. Ale namísto toho, aby se hledala cesta, jak toho dosáhnout a zvýšit proočkovanost české populace, zaznívá spíš strašení anafylaktickým šokem. Ve světě byly vakcínou proti chřipce naočkovány v lékárnách miliony lidí a počet anafylaktických reakcí je nula. Přitom nám nejde o to, abychom brali práci lékařům, ale spíš abychom jim ulevili v době, kdy se především na praktické lékaře hrne jedna povinnost za druhou. Nebo případný screening diabetu. V naší lékárně jsme čtyři roky prováděli takovýto screening ve spolupráci se zdravotní sestrou. Každý rok jsme ve vzorku cca 150 lidí objevili dva až tři potenciální diabetiky, které jsme ihned odeslali ke specializovanému lékaři. Cílem rozvoje takovýchto služeb v lékárnách nikde v EU ani v ČR není brát práci nebo snad finance lékařům. Spíš naopak. Vždyť bychom za lékaře vlastně udělali tu bazální práci, na kterou nemají čas, a posílali jim nové potenciální pacienty. Budoucnost tkví ve spolupráci lékáren a lékařů a ve vytváření mezioborové spolupráce v rámci primární péče, nikoli ve vzájemné konkurenci. Vámi zmiňovaný příklad výměny jehel není v ČR kvůli legislativě možný. Ze screeningových programů jsme nejdále s Poradenstvím a péčí o pacienty s Alzheimerovou chorobou a s Odvykáním kouření.

• PGEU se vyjádřil i k elektronickému receptu a sdílenému elektronickému záznamu (na poradě 21. září předsedové okresních sdružení ČLnK jednomyslně potvrdili požadavek, aby měli stejný přístup do lékového záznamu jako jejich kolegové lékaři). V čem bude přínos pro české pacienty, jak to zlepší kvalitu služeb ze strany lékárníků? Jsou v Evropě běžně tyto informace lékárníkům přístupné?

Pokud je mi známo, tak podobný systém sdílení informací mají lékárníci např. ve Francii nebo Belgii. A také jej ku prospěchu pacientů využívají. Nyní již víme, že v Poslanecké sněmovně zvítězil rozum a lékárník bude mít přístup do systému lékového záznamu. Přístup lékárníka do systému je totiž nepostradatelný pro každodenní práci lékárníka ve prospěch pacientů. Z vlastní praxe mohu potvrdit, že několikrát denně řešíme s pacienty nějaký problém při výdeji léků na recept. Nejvíce s těmi, kterým někteří lékaři odmítají předat identifikátor eReceptu formou papírové průvodky a posílají jim pouze SMS zprávy. Jenže v SMS pacient nemá jak zkontrolovat, jaké léky mu byly předepsány, a chyba se odhalí až v lékárně. Ať už je to jiná předepsaná síla léku, než pacient užívá, úplně jiný lék, setkal jsem se i s případy, kdy dorazila cizí SMS. Lze namítnout, že tyto situace jde vyřešit přímo s předepisujícím lékařem. Ano, ale lidé vyzvedávají léky i v podvečer, o víkendech, a proto je v těchto situacích co nejjednodušší přístup lékárníka do systému lékového záznamu nutný, aby zbytečně nedocházelo k poškození zdraví pacientů. Druhou možností pro využití lékového záznamu, zejména u pacientů, kteří užívají více než pět léků současně, bude možnost speciální konzultace mimo okamžik výdeje léků v konzultační místnosti lékárny. Opět neobjevujeme Ameriku, ale inspirujeme se praxí ze zahraničí.

Zdroj: MT