Rodina a přátelé – základ dobrého psychického zdraví
Výsledky současných výzkumů poukazují na významné souvislosti mezi specifickou pracovní zátěží plynoucí z různých profesí a rozvojem nejen projevů stresu a syndromu vyhoření, ale též závažnějších jevů, jako je depresivní symptomatologie. K nejohroženějším profesím patří právě lékaři.
- Jak je to aktuálně s problematikou vyhoření právě u lékařů?
Je málo známou skutečností, že lékaři ve srovnání s jinými profesemi jsou v tomto směru nejohroženější skupinou. Syndrom vyhoření zatím není uznanou klinickou jednotkou, ale myslím, že se jí postupně stává. Lze tedy těžko porovnat současnou situaci se stavem např. před 20 lety, když tato jednotka prakticky ještě neexistovala. Nicméně určitě platí, a to nejen v České republice, že lékařská profese je velice náročná na psychiku a syndrom vyhoření, jak je z našich dat zřejmé, je právě u vrcholných managerů a lékařů nejčastější.
- Co podle Vás právě u lékařů ke zhoršování této situace přispívá?
To je komplexní záležitost. Řekl bych, že v posledních letech velmi přibývá administrativy. Dokonce i v USA platí, že např. elektronická dokumentace, která je nesporně velkým pokrokem a cestou, jíž se nedá nejít, je zároveň pro lékaře velmi zatěžující. Svoji roli zde sehrává i rostoucí sebevědomí pacientů ve správném slova smyslu, ale někdy i v tom nesprávném. Takže dnes existuje celá řada pacientů, kteří jsou neprávem nespokojeni, a pro lékaře to představuje veliký stres. Vliv na lékaře má samozřejmě i ekonomická situace a jejich pocit jakési bezmocnosti. To, že stojí před zdravotními pojišťovnami, které v podstatě určují, co mají dělat, respektive za co dostanou peníze, je pro lékaře také docela stresujícím faktorem.
Je tedy velmi důležité, aby kromě snahy vychovat v našem státě vyšší množství aktuálně nedostatkových lékařů patřila k prioritám společnosti i větší snaha o zachování dobrého zdravotního i psychického stavu zdravotníků.
Čtěte také
- Ani co se týče výskytu depresí si lékařské povolání nestojí nejlépe…
Výsledky našich nedávných studií potvrzují, že výskyt depresí u lékařů je o něco vyšší než v běžné populaci. Lékaři jsou samozřejmě více poučeni (i když ne vždy zcela), takže se v tomto směru dokáží, možná lépe než běžná populace, léčit. Ale na druhou stranu jsou právě u lékařů duševní choroby obrovským stigmatem, které by jim mohlo bránit v profesionální činnosti, a proto často své potíže nekomunikují s odborníky a nevyhledávají pomoc svých kolegů. Takže možná i sebevražednost, kterou nemáme v České republice změřenu, ale v zahraničí měřena je, je právě u lékařů zvýšena.
V letošním roce jsme měli možnost provést průzkum u 1 100 českých lékařů, kdy jsme pátrali po příznacích smutku atd. Asi čtvrtina dotázaných udávala, že bývají někdy, často nebo intenzivně smutní. Převedením do našich posuzovacích škál jsme zjistili, že zhruba 13 procent vyšetřených udává přítomnost symptomů ukazujících na středně těžkou nebo těžkou depresi. Zároveň se ukázalo, že 22 procent lékařů užívá psychofarmaka. Při jejich výběru jsou však poučenější. Zatímco běžná populace používá spíše anxiolytika a hypnotika, lékaři ve stresových situacích volí nejčastěji antidepresiva. K nejoblíbenějším farmakům lékařů patří citalopram, zolpidem, trazodon a sertralin. Z mého klinického pohledu jsou to léky, které předepisuji v ordinaci svým pacientům…
- Jak je na tom Česko v porovnání se zahraničím?
Jak ukazuje zahraniční tisk, mají obecně lékaři větší sklon k páchání sebevražd a z hlediska profesního jde z tohoto pohledu o nejohroženější skupinu. Velká mezinárodní metaanalýza 454 studií z let 1960–2003 ukazuje, že u lékařů–mužů je oproti běžné populaci 1,4krát vyšší pravděpodobnost, že spáchají sebevraždu, a u žen je riziko ještě vyšší, dokonce 2,3krát. Norská studie, která v tomto smyslu porovnávala lékaře s ostatními vysokoškoláky, ukázala, že zejména lékařky– ženy jsou nejohroženější skupinou. Oproti tomu naše česká studie, kde jsme pátrali po tomto fenoménu, ukazuje, že situace v Česku je lepší, občasné sebevražedné myšlenky sice mělo 12 procent respondentů, avšak jen 0,6 procenta přiznávalo tendence k jejich realizaci.
Obecně lze říci, že psychiatrická problematika lékařů je obdobná jako u běžné populace, respektive naprostá většina lékařů je psychicky v dobrém stavu. Lékaři však na rozdíl od běžné populace o svých zdravotních obtížích nekomunikují a snaží se pomoci si sami. Je třeba připomenout, že zdravotnická profese je velmi náročná a že lékaři jsou také jen lidé s běžnými lidskými problémy…
- Blíží se vánoční svátky, doba bilancování a předsevzetí. Mohl byste v tomto směru dát lékařům do nového roku nějaké rady?
Jsem přesvědčen, že platí, že určujícím pro naše zdraví a také pro lidskou pohodu je náš životní styl, a to jak pracovní, tak volnočasový. Myslím, že pokud my jako lékaři máme to štěstí, že pracujeme v profesi, která nás baví a kde systém nebo šéf organizace, kde pracujeme, má pro své podřízené pochopení, je to velmi důležitým faktorem. Další důležitou věcí je, abychom byli schopni a dokázali oddělit profesní čas od toho soukromého. Zásadní je mít vybudované zázemí, myslím tím rodinné, partnerské, zázemí přátel, koníčků atd. Právě to je podle mne tím, co nás všechny může držet při životě v tom obrovském tempu, ve kterém žijeme.
Zdroj: MT