Restituce církevního majetku a zdravotnictví

Tak už jste také dostali další číslo časopisu České lékařské komory Tempus medicorum s kresleným vtipem na obálce? U pacienta stojí trojice kněží, pod nimiž napsáno: „Nespokojení lékaři odešli, milý synu, přijmi tedy alespoň útěchu od spokojených kněží!“

Na první pohled to může vypadat podobně nechutně jako billboardy sociální demokracie s měšcem. Tak to ale není. Hrozící situace je vyjádřena celkem vkusně, s vtipem a věcně.

Co mají církevní restituce a zdravotnictví společné? Určitě poměrně dost. Jde o dva problémy, jejichž řešení bylo v posledních 20 letech soustavně odkládáno, přičemž společná je možná i příčina proč. Lékaře i kněží odklady nejspíš i podobně poškodily a určitě trochu poškodily ve světě obvyklé zdravotnické, školské či charitativní aktivity církví.

Zdravotnictví nemáme dořešeno, protože je složité a protože se dalo v té složitosti i dobře rozkrádat, což si nutně musí vybavit každý, kdo v novinách čte o podivných výběrových řízeních a dotacích. Problém je však i ve zbytečné složitosti administrativy a řízení, které má do efektivity daleko. Ani církevní restituce nejsou jednoduchý problém. Poměrně demokratická první republika církevní majetek poměrně hodně blokovala a část ho uvolnila až v podivné době okolo Mnichova, přičemž nešlo o jedinou složitou právní změnu. Církevní majetek se rozkradl nebo prošel změnou vlastnické struktury několikrát, např. za husitských dob, po třicetileté válce, za Josefa II., při vzniku nových států a samozřejmě za totalit. Často šlo o doby podobně drsné jako rok 1948. Kolem roku 1650 se vlastnické poměry u nás změnily velmi radikálně, došlo k vyhánění celých skupin obyvatel, kteří přišli o majetek, což v mnohém připomínalo obě totality 20. století. Logické je, že pokud třeba nemocný člověk v dobré víře něco odkázal církvi, nelze to ani dnes zpochybnit a tento majetek církvím patří. Majetek však vznikal také jinak, mimo jiné již od středověku z církevních daní nařízených státem. Analyzovat jeho původ je složité, a proto je nejjednodušší nezabývat se dobou před únorem 1948 a restituovat k tomuto datu. Je zcela jistě nespravedlivé postupovat u církve jinak než občanů. Zatímco občanovi vrátil stát komunisty poničenou vilku či továrnu bez prostředků na opravu, církvi chce k majetku něco přidávat. Trochu to vypadá, jako by se stát malinko zbláznil, vždyť to by pak musel doplatit ještě všem restituentům. Že by poslancům šlo o tohle?

Kdyby se základní reformní kroky ve zdravotnictví udělaly v roce 1990 a proběhly rychlým schválením před vznikem nejrůznějších zájmových skupin, mohli jsme dnes mít zdravotnictví jiné a funkční. Kdyby se vrátil církevní majetek v roce 1990, mohlo být dnes všechno i v církvích jiné; vracel by se někomu s obrovským kreditem, jaký měly církve krátce po roce 1989. Mohly by rychle rozvinout činnosti včetně zdravotnických a školských. Mohli jsme dnes běžně mít církevní nemocnice, zdravotní školy a možná i církevní školy vysoké. Namísto toho církve 20 let skomíraly, uzavíraly se do sebe jako sekty a ocitly se v izolaci od společenského dění. Stačí, porovnáme‑li nástěnku v kostele českém a třeba rakouském či německém, je vše jasné, a podobný dojem izolovanosti od problémů občanů dělá i církevní vysílání třeba v rozhlase. Bez peněz se žádného rozvoje dosáhnout nedá a je dobře, že majetek církvím rozvoj umožní, čímž se možná dožene, co za 20 let ztratily. Jen jisté to není, neboť pokud se nepodaří vrátit majetek za širokého společenského konsensu, jak to bylo možné v roce 1990, církve se dostanou do ještě větší společenské izolace než dnes a průměrný občan je bude nenávidět.

Proč zdravotnictví 20 let nikdo pořádně neřešil, je, jak jsem uvedl, zřejmé; možná chytří podvodníčci předvídali i skutečnost, že vstoupíme do Evropské unie s jejími dotacemi a fondy, které se přece uhlídat nedají. Je mi jen divné, proč tolik poslanců a stran najednou s takovou vehemencí chce církevní restituce. Jaká za tím vězí čertovina? Jako nejpravděpodobnější mi připadá, že je zde silný úmysl realizovat je proti vůli lidí. Tak vzniknou církve slabé, společností negativně vnímané, jimž se nebude dařit a budou potřebovat se majetku zbavit. Kdyby se majetek vrátil průhledně a spravedlivě, za širokého společenského konsensu, vznikly by církve aktivní, korektní, silné a slušné, zároveň však pro mnohé nebezpečné. Něco takového ovšem politici nechtějí, podobně jako vlastně nechtějí dobře fungující zdravotnictví se spokojenými zdravotníky. Takže v úvodu zmíněná anekdota vlastně pravdu nemá; kněží, kteří to myslí dobře, by spokojeni nebyli, protože by se jim v církvi se společenským postavením, jaké vznikne, podaří‑li se restituce schválit v navrhované formě, pracovat nechtělo a s občany by onen potřebný silnější kontakt nenavázali.

Zdroj: Medical Tribune