Regulační poplatky – jak dál?

Na téma poplatků už bylo napsáno mnoho. Jedni je chválí, druzí zatracují. Argumenty jsou různé, a většinou vyjadřují subjektivní pocity. Tak si snad mohu dovolit i trochu těch svých.

Jaký je smysl poplatků? Regulovat čerpání zdravotní péče na účet zdravotního pojištění a získat pro systém zdravotnictví další finance.

Vydařil se tento plán? Jak kde. Počet návštěv praktických lékařů se v roce 2008 o mnoho nesnížil. Snížilo se využití lékařské pohotovosti a poplatky měly svůj vliv i na dobu hospitalizace v nemocnicích.  Tam sami pacienti vyvíjí tlak na to, aby v nemocnici zbytečně neleželi, čekajíc na to, až jim bude poskytnut zamýšlený výkon.

Nejlépe poplatky zafungovaly u léčiv. Výdej Paralenu nebo Ibuprofenu na lékařský předpis s úhradou ze zdravotního pojištění klesl téměř k nule, přičemž jeho spotřeba se výrazně nesnížila. Naopak zvýšila se spotřeba drahých a nákladných léků.

Pro pacienta to znamená, že pokud najde ochotu vydat za lék na banální onemocnění několik desetikorun, může při závažnějším problému doufat, že se mu dostane účinné léčby, byť hodně nákladné.

Stojí to všechno za to?

Viděno očima banálně chořících nebo dokonce těch zdravých, tj. většiny občanů (voličů), pak ne. Efekt poplatků je pro ně viditelný jen tehdy, pokud při návštěvě lékaře s chřipkou vytahují třicet korun a následně v lékárně lamentují, jak je možné, že lék za 7,80 Kč se nevyplatí vyzvednout s úhradou ze zdravotního pojištění. Vždyť si pojištění platí.

Ještě smutnější je to, že kverulují nejvíce ti, kteří platí minimum nebo za ně platí ještě větší minimum stát. Ti, co vzhledem ke svým příjmům platí násobně vyšší pojistné, nemají většinou žádné problémy.  Asi jsou zvyklí na solidaritu systému. 

Pokud však někdo vážně onemocní a jeho nemoc vyžaduje nákladnou léčbu, pak se může radovat, že onemocněl v době, ve které se tato léčba stala díky přebytkům zdravotního pojištění dostupnější. Ke škodě systému si to však většina těchto lidí ani neuvědomí.

Nikdo jim neřekne, že ještě před dvěma lety by se jejich lékaři nevešli do limitů, nebo že by na ně nezbylo místo ve speciálních léčebných programech. Ale kvůli těmto lidem to za to stojí. Nedávno jsem se podstatu poplatků snažil vysvětlit v oblíbené hospůdce na vsi, kam jezdím chalupařit a relaxovat.

Nepochodil jsem, jsem přece zástupce lékárníků, kteří z poplatků extrémně profitují. Vždyť mají stejné peníze jako lékař a ten alespoň stráví s pacientem čtvrt hodiny i více ale v lékárně?

Pokusy o vysvětlení, že lékaři dostali poplatek jako formu zvýšení svého ohodnocení ale lékárníkům ho sebrali, aby jím uhradili zvýšené DPH, dále že přece jde o to, aby i u nás byla dostupná kvalitní péče, že i v EU je dost zemí, ve kterých se ze zákonného pojištění hradí maximálně 85%, to všechno bylo marné.

Všichni jsme zloději a jen vymýšlíme, jak vytahat z lidí další peníze, za které cestujeme po světě, nakupujeme drahá auta, domy apod... Až jednoho dne diagnostikovali manželce jednoho souseda roztroušenou sklerózu.

A přišla řada na možnosti léčby. Tam se sousedky dozvěděla, že efektivní léčba existuje a ještě nedávno by se ne ni pravděpodobně nedostala. Nyní pokud nezaberou vyšší dávky kortikoidů, může se na ni dostat.

A když k tomu vzali 75 letého otce jiného souseda na operaci náhrad kyčelních kloubů (on sám ani nedoufal, že do něho v jeho věku bude někdo investovat), byla situace s chápáním poplatků jiná. Oni totiž ti kritici poplatků znají osobně ty nemocné. A najednou si začínají uvědomovat, komu ty peníze dávají a kdyby se pořádala sbírka na jejich léčbu, dali by i mnohem více. Takže to za to stojí, jen to chce čas a trpělivost. 

Ještě mi dovolte, zamyslet se nad politickým dopadem poplatků. Jejich zavedení byla prostě odvaha ale i předem prohraný boj, neboť z výše uvedeného je jasné, že je mohou ocenit pouze někteří nemocní a jejich blízcí.

A jejich hlasy prostě nestačí. Když se k tomu  ještě přidá líbivá politika krajů, které místo aby peníze vydávali ku prospěchu všech obyvatel kraje, s jejichž prostředky hospodaří, podporují formou obcházení zákonů pouze svá zařízení schovávajíce se za pojmy jako plnění volebních slibů sociální cítění.

Spoléhají na to, že jim na to voliči opět skočí. No není se čemu divit, vždyť i při volbách do poslanecké sněmovny neměli jiné nápady, než formou pastelkovného rozdávat peníze z rozpočtu. Ať si klidně sliby plní ale za své.

Místo volebních billboardů dary a všem občanům, kteří o ně požádají. To bych bral. Ale dary z peněz svěřených na jiné účely a ještě pouze těm, kteří se nechají vyšetřit nebo si vyzvednou lék v krajských ZZ -  to je laciné divadlo, jehož pravým názvem je podpora krajských zařízení na úkor všech ostatních a to za peníze nás všech.

A sociální cítění? Od svého počátku existuje okruh osob, které jsou od poplatků osvobozeny. Na rozdíl od dob minulých je i nastaven limit spoluúčasti. Od 1.4.2009 je systém ještě sociálnější. A osvobození dětí a důchodců? Ani děti ani důchodci neplatí zdravotní pojištění, což je samo o sobě osvobození jako hrom.

Co říci na závěr. Poplatky měly zahájit celkovou reformu zdravotnictví. Ať už bylo možné vyčítat záměrům reformátorů cokoliv jako například nedostatečnou komunikaci reformních záměrů a kroků, odvahu prosazovat reformu při chabé politické přesile, záměr vtáhnout pacienta do rozhodovacích procesů o sobě samém, anebo dokonce snahu o zavedení otevřenější konkurence poskytovatelů, poplatky byly jasným a odvážným krokem vpřed a vyčítat lze pouze to, že nedostaly dost dlouhý čas na svoji obhajobu v praxi stejně tak jako reformátoři na pokračování v reformě.

Pavel Vítek, www.tribune.cz

 Pavel VÍTEK
 Zabývá se ekonomickými aspekty lékové politiky, návrhy Taxy laborum, regulací lékárenské marže,   daněmi, ekonomikou a marketingem v oblasti farmacie. Člen Komory daňových poradců a majitel daňové a účetní kanceláře DATES v Hradci Králové. Kancelář se specializuje na účetní a poradenské služby pro zdravotnická zařízení. Poradce a výkonný ředitel Grémia majitelů lékáren.