Rád bych se vzdělával...
Jako lékař se už mnoho let pohybuji v prostředí sociální péče. Tam se všichni pořád školí, ale výsledek je zcela minimální. Když nemáte chuť nebo možnost aplikovat v praxi něco nového, co jste se naučili, tak na to za chvíli zapomenete a děláte to po staru. Asi jako absolvent autoškoly, co nezačne po získání řidičského průkazu ihned jezdit sám autem. Za nějakou dobu je samostatné jízdy neschopen.
Při mnohaletém úmyslném podfinancovávání zdravotnických a sociálních služeb ze strany státu a jeho orgánů, nemůžete příliš aplikovat nějaké moderní účinnější postupy. Jste rádi, že udržíte alespoň bazální péči. Ale školení přitom jede na plné obrátky.
Mám pocit, že školení je úžasný byznys a napadá mě, že snad je lepší školit než pracovat.
Pořád mi chodí nějaké nabídky na různá školení či konference. Valí se na mne z internetu, e-mailu, z pošty. Nemusel bych chodit do práce, mohl bych být pořád na nějakém školení či semináři, či kongresu, či jiné formě vzdělávání, jen bych nemohl dělat svoji práci a školení bych neměl z čeho zaplatit. Částky za různá vzdělávání jsou leckdy dosti vysoké.
Z některých akcí na mne dýchá marketing farmaceutického průmyslu. Vzdělávací akce jen jako jiný druh propagace výrobku. Témata jiných jsou zase tak praxi odtažitá a vzácná, že se v duchu ptám, kolik lidí se přihlásí? Zaplní alespoň přední řadu sedel? Koho to téma vůbec zajímá? Jiná školení jsou obsahově z větší části třeba i zajímavá a já bych se rád zúčastnil, ale má to háček.
Když se vzdělávám, tak nemohu léčit. Je pro mě problém, někoho si sehnat jako náhradu za den školení. Když mí pacienti najdou zavřené dveře, budou rozzlobení. Někteří se i přeregistrují. Nežiji v pohraničí, kde je další praktický lékař až za devatero horami a devatero lesy, ale v Praze, kde je praktických lékařů dost a vždycky bude. Takže konkurence u nás v Praze funguje. Proto musím upřednostnit svou práci a sedět v ordinaci, než v přednáškovém sále.
Nemyslím si, že mám tento problém široko daleko jediný. Hrozně rád bych v tom přednáškovém sále seděl a vzdělával se, ale protože někdy nejsem v ordinaci z důvodu nemoci, jindy z nějakých provozních, a lidé chtějí, aby lékař byl pro ně v ordinaci pořád, tak nepřítomnost z důvodu školení je už moc.
O nemocnicích se píše, jak jsou po stránce lékařů personálně zdevastované. Když tedy lékař z personálně devastované nemocnice je celý den na školení, pak ostatní kolegové za něj musí udělat jeho práci a personální devastace se prohlubuje. Tak kdo chodí na tolik školení z nemocnic?
Bylo by krásné, kdyby mé příjmy od zdravotních přerozděloven byly na takové výši, abych si mohl dovolit ordinovat jen čtyři dny v týdnu, a jeden den jsem měl vyhrazený na vzdělávání a jako klinický den ve spádové nemocnici. Ale to je sen, který se nestane.
Jediné dvě organizace, které mohou zlepšit hospodářskou situaci praktických lékařů jsou SPL a ČLK. O bezzubém mimořádném sjezdu ČLK jsem už psal. Tady naděje moc není. SPL vyhlásilo protestní akci na 21. září. Ale pak ji za velmi podivných a tajných důvodů stáhlo. Takže taky nic. Krásná představa jednoho klinického dne v týdnu, kdybych si mohl pravidelně zvyšovat svoji odbornou erudici, mizí v nenávratnu. Jen vzkaz pro vedení SPL. Až budete příště plánovat nějakou protestní akci, tak raději na 11. září. Bude to signifikantnější.
Zdroj: www.tribune.cz