Psychiatr o politice v Česku i Slovensku

Moderátor (Jarmila Balážová):
Příjemný páteční večer, milí posluchači. Český rozhlas 6 právě nabízí Inventuru Studia STOP, padesátiminutové připomenutí zajímavých událostí z˙domova i ze světa, u nichž se zastavíme společně s˙mým dnešním hostem a on vám prozradí svůj názor na ně a také své postřehy. A já vám teď prozradím, že se dotkneme české policisté scény a postřehů Lubomíra Zaorálka, představitele sociální demokratické opozice. Jak vnímá vládu ODS, TOP 09 a Věcí veřejných, jak hodnotí jejich návrh na omezení poslanecké a senátorské imunity. Dalším příspěvkem se zastavíme u sousedních Slováků, necelý měsíc po volbách mají totiž novou vládu. Největší pozornost pochopitelně poutá stále premiérka Iveta Radičová, vůbec první žena v˙čele státu. To my nemáme ve vládě ani jednu ženu. Proč? Není zde v˙současné době nikdo tak výrazný, jako je Iveta Radičová? Nikoli pouze odborně erudovaný, ale také ochotný se ucházet o nejvyšší místa v˙politice, nikoliv jenom v˙Poslanecké sněmovně? I na to se zeptám svého dnešního hosta. Stejně jako na jeho názor na projekt Dcery 50.let, dcery nepřítele státu, který se snaží popsat pocity žen, dcer politických vězňů 50.let. Jaký psychologický dopad to na ně mělo, bylo složité se s˙tímto traumatem vůbec vyrovnat a proč vznikla nejdříve doktorandská práce na toto téma na George Washington Univerzity a později dokonce cyklus dokumentárních portrétů, které v˙současné době vysílá Česká televize. I o tom budeme hovořit. A v˙závěru pořadu se podíváme na evropský pohled na kouření a legislativní snahy omezit tento zlozvyk na veřejných prostranstvích a zejména restauračních zařízeních. Není bez zajímavosti, že Česká republika jako jediná členská země Evropské unie zatím nepřijala rámcovou úmluvu o kontrole tabáku. Nová vláda se ale již nechala slyšet, že se tímto tématem rozhodně míní zabývat, tak uvidíme.

Rozhodně se ale na kouření, jehož závadnost a snahy o jeho regulaci zeptám svého hosta a teď konečně mohu prozradit, kdo jím bude. Mé pozvání do studia dnes přijal profesor doktor Cyril Höschl. Dobrý večer, pane profesore.

Host (Cyril Höschl, profesor):
Dobrý večer.

Moderátor (Jarmila Balážová):
Velmi dlouho jsme se neviděli, jsme rekapitulovali, když jsme tedy dnes měli tu možnost, je to takových třeba sedm, osm let.

Host (Cyril Höschl, profesor, doktor):
No, ne-li víc, velice rychle to uteklo a mě vlastně to uteklo jako celá ta doba od listopadu 89. Ono už to je, bude to 21 let.

Moderátor (Jarmila Balážová):
Je to 21 let. My se samozřejmě dnes v˙rámci těch témat, které jsem vybrala z˙pořadů svých kolegů dotkneme i doby předrevoluční. Kromě jiného jste ředitel Psychiatrického centra Praha a Centra neuropsychiatrických studií v˙Praze, profesor psychiatrie na 3.Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v˙Praze a na Lékařské fakulty Univerzity Šafaríka v˙Košicích, prezidentem Evropské psychiatrické asociace, také prezidentem Evropské federace lékařských akademií, jste viceprezident na vídeňské škole klinického výzkumu a také člen Prezidia grantové agentury České republiky. Určitě bych ještě něco našla, alespoň tohle ale jsem chtěla, aby o vás posluchači Českého rozhlasu 6 věděli. Já jsem na vás přišla a říkala jsem si, že by bylo dobré pozvat vás do tohoto pořadu ke komentování domácích i zahraničních událostí týdne právě proto, že vy se také zajímáte o politiku, dokonce jste kandidoval do Senátu v˙roce 96, tuším. Proč vlastně tenkrát, co pro vás politika znamená?

Host (Cyril Hešl, profesor, doktor):
Tak, já politiku sleduju jako každý občan, kterému není lhostejné, v˙čem žije, ale ten postoj se během života samozřejmě vyvíjí. Když jsme byli mladí, tak jsme byli zapálení, byli jsme entusiasté, kteří chtěli změnit svět, kteří si přáli pád toho režimu a přemýšleli, jak se na něm podílet. Potom se najednou otevřely možnosti do té doby nevídané a my jsme měli pocit, že lze svou angažovaností něco změnit. Ten pocit nás postupně opustil, teď už ho nemám, ale zase si říkám, že vzdát to všechno tak úplně bez boje a jenom tak nadávat, jak se činí u piva a v˙hospodě, tak pak si člověk za svůj osud do značné míry může sám, takže i když už jsem mnohem skeptičtější k˙tomu, co jedinec zmůže, tak stále si myslím, že parlamentní demokracie je nejlepší ze všech špatných systémů, jak se okřídleně říká a že stojí za to se přece jenom v˙rámci svých možností někde nějak snažit. Ovšem jakékoliv politické ambice, snahu dělat kariéru ve vysoké politice, to jsem dávno opustil a také si to do určité míry zakázal, protože jsem švec, který se drží svého kopyta a moje práce v neurovědním výzkumu mě nesmírně baví a přináší mi uspokojení a myslím si, že to je zdroj uspokojení, který na rozdíl od politiky neselže a není tak nebezpečný, co do negativních zkušeností s˙různými podrazy a podobně.

Moderátor (Jarmila Balážová):
Proč vás opustil ten entusiasmus, který koneckonců byl společný mnoha lidem, zejména těm, kteří poměrně dlouhý úsek svého života profesního i osobního žili v˙totalitě, pak očekávali od těch změn možná něco víc nebo právě ten pocit byl tak velký, že nebyl ještě připravený na to, že i v˙parlamentní demokracii přijde celá řada problémů a budou se opakovat některé věci, které byly třeba i v˙tom komunismu. A teď mám na mysli spíše takové ty korupční a tak záležitosti, samozřejmě ne svobodu, která je velmi důležitá.

Host (Cyril Hešl, profesor, doktor):
No tak, já myslím, že ty příčiny, proč člověka ten původní entusiasmus opustí, jsou jak vnější, tak vnitřní. K˙těm vnějším patří určité deziluze, ke kterým dojdete, když zjistíte, že řada společenských mechanizmů a negativních jevů a tak dále nejsou projevy určitého specifického režimu, který jsme nesnášeli a který byl svým způsobem totalitní, ale že řada z˙těchto mechanizmů jsou prostě lidstvu nějakým způsobem dány, jejich zdroj je mnohem starší, jejich původ mnohem historičtější a že tedy také i jejich zvládání je obtížnější a náročnější a není automatické s˙pádem toho režimu. No a ten zdroj vnitřní nebo ty příčiny vnitřní toho změněného postoje jsou mimo jiné spojeny s˙postupujícím věkem, jinak se na věci díváte, když je vám 18, jezdíte rychle na motorce a máte sklon k˙adrenalinovým sportům, jinak když vám je 30, zakládáte rodinu, děláte kariéru a jinak když vám je 60, což je dneska můj případ, kdy se na to díváte s˙větším odhledem nebo nadhledem, kdy už si neděláte o mnoha věcech iluze, ale na druhou stranu jste zase třeba mnohem tolerantnější k˙těm, kdo třeba nesdílí vaše postoje a vaše názory a uvědomujete si, že prostě svět je pestrý, složitý a že všechno je vždycky trochu jinak, než jak se to jeví.

Moderátor (Jarmila Balážová):
Pojďme k˙prvnímu tématu, pane profesore. Tím je česká politická scéna. Koaliční vláda ODS, TOP 09 a Věcí veřejných na svém středečním prvním pracovním zasedání schválila podle očekávání návrh na omezení imunity poslanců a senátorů. Formálně tak schválila dohodu, se kterou rodící se koalice přišla hned po volbách. Sociální demokraté návrh ve sněmovně pustí podle svých slov do dalších čtení. Nevylučují ale pozměňovací návrhy. Tak reagoval prozatímní šéf ČSSD Bohuslav Sobotka a místopředseda téže strany Lubomír Zaorálek kolegyni Janě Šmídové ve čtvrtečním Interview Studia STOP řekl.

Host (Lubomír Zaorálek, místopředseda sněmovny, místopředseda ČSSD):
Já neznám úplně přesně ten návrh, to co říkal teď Petr Nečas, to znělo přijatelně, ale samozřejmě mě zajímá třeba to, do jaké míry bude omezena nebo nějak zkrácena imunita, která se týká projevu poslance ve sněmovně, ale i třeba na veřejnosti. Pro mě tohle je docela důležitá věc, já rozumím tomu, že přestupková imunita je nadbytečná i ta doživotní, to jsou věci, se kterými souhlasím bez problémů, ale bude mě zajímat, jestli nebude prostě kráceno přece jenom určitá ochrana, kterou má politik a poslanec, když chce hovořit ve sněmovně, protože já už jsem v˙minulosti zažil mnohokrát, že člověk vystupuje třeba i proti mocným finančníkům a podobně a v˙takových věcech žaloby mohou být velkým znepříjemněním a mohou vést k˙tomu prostě, že tady určité kruhy budou bránit tomu, aby byly kritizované, a to je vážná věc a tam si myslím, že imunita smysl má a já doufám, že v˙těchto opatřeních nebo v˙těchto omezeních nebo v˙tom návrhu nedojde k˙tomu omezení projevu poslance a politika.

Moderátor (Jana Šmídová):
Vy tedy očekáváte další diskusi, rozumím tomu dobře?

Host (Lubomír Zaorálek, místopředseda sněmovny, místopředseda ČSSD):
Pokud by to bylo skutečně v˙té podobě, jak to teď avizoval Petr Nečas, tak by to nemusel být problém, ale rád bych viděl ten návrh přesně.

Moderátor (Jana Šmídová):
A proč si myslíte, že to trvá tak dlouho? 17 let nakonec vy se jistě velmi dobře orientujete jak v˙Českém parlamentě, tak v˙zahraničních zákonodárných sborech, imunita českých zákonodárců byla něco zcela výjimečného a téměř bych řekla středověce monarchistického. Patřil jste i vy k˙lidem během těch 17 let, kteří na to poukazovali?

Host (Lubomír Zaorálek, místopředseda sněmovny, místopředseda ČSSD):
Tak, já si myslím, že je třeba se podívat na to, jak kdo hlasoval. Mě připadá, že to, že se na to nesložily hlasy v˙těch hlasováních byla věc, která šla průřezově všemi, já myslím, že mám v˙tomhle paměť dobrou, já jsem podpořil všechny návrhy na omezení imunity a teď je prostě se ptát, jak kteří v˙těch jednotlivých politických klubech nepomohli a tím pádem se hlasy nedaly dohromady.

Moderátor (Jana Šmídová):
Takže ale úplně obecně, tento projekt, tento návrh nyní ve změněné politické situaci by mohl mít docela dobrou šanci na úspěch.

Host (Lubomír Zaorálek, místopředseda sněmovny, místopředseda ČSSD):
Ano, ale za předpokladu, že nedochází k˙omezení práva opozice veřejně mluvit a kritizovat vládu. To je v˙pořádku, to omezení imunity, ale ve všech těch návrzích i dalších, které budou, nám půjde o to, aby to ve svých důsledcích neznamenalo, že opozice bude mít zmenšený prostor nebo že se bude zhoršovat její pozice o slovo, ale i pozice v˙parlamentu.

Moderátor (Jana Šmídová):
V˙některých záležitostech, jako je třeba již zmíněný zákon či přímá volba prezidenta, bude potřeba ústavní většiny, tedy 120 hlasů ve sněmovně. Pane Zaorálku, dodáte ony dva či více hlasů, anebo i tady budete zastávat teorii nulové tolerance, tím že až 80 procent občanů České republiky by chtělo volit prezidenta přímo, takže možná jde i o takový obrázek té nové politické reprezentace vzhledem k˙veřejnosti, tak jak tedy budete dodávat ony hlasy. Stačí jenom dva třeba k˙té ústavní většině při těch legislativních krocích, o nichž jsme tady hovořili.

Host (Lubomír Zaorálek, místopředseda sněmovny, místopředseda ČSSD):
My nemluvíme dnes o nulové toleranci. Neříkáme, že nepodpoříme nic z˙toho, co vyjde z˙koaličního tábora, zvlášť, pokud jsou to návrhy, se kterými se identifikujeme nebo dokonce je máme v˙programu a v˙tomto případě já připomínám, že my už jsme dokonce dodali i ten návrh přímé volby prezidenta, zákon a ten zákon není nějaký extremní, to je podle mě věc, která v˙řadě, toho, jak je koncipován je to docela věc, podle mě, která by měla být spíš průsečíkem možného a něco, co by není psáno nijak extravagantně, ani není to prostě něco, o čem by se nemohlo mluvit, takže my už jsme vlastně svou představu dali na stůl a pokud je ochota skutečně provést tuto změnu, tak u nás má otevřené dveře. Jiná věc je, pokud by se začala otevírat ústava daleko šířeji, prostě začalo se mluvit o změnách kompetencí prezidenta vůči komorám parlamentu a podobně, to znamená pokud má jít o víc, než jenom o jednu tuhle změnu, že bude přímá volba prezidenta, protože my jsme říkali víceméně, že nechceme dramaticky měnit kompetence prezidenta a mluvili jsme pouze o některých pouze úpravách, ale ty nejsou podle mě nějak principiální.

Moderátor (Jana Šmídová):
A Nedomníváte se, že v˙nové sněmovně někdo nebo nějaká politická síla, která by ty kompetence chtěla výrazně měnit?

Host (Lubomír Zaorálek, místopředseda sněmovny, místopředseda ČSSD):
Já, já jsem třeba slyšel Karla Schwarzenberga, to je předseda strany koaliční a ten mluvil o tom, že je třeba se zamyslet nad kompetencemi prezidenta, a to jsou věci, které když slyším, tak si úplně nejsem jist. Tohle když někdo vážně zvedne, tak otevírá daleko větší debatu. . .

Moderátor (Jana Šmídová):
Takže vy se obáváte, že když se sáhne drobně do ústavy, tak nakonec z˙ní nezůstane kámen na kameni?

Host (Lubomír Zaorálek, místopředseda sněmovny, místopředseda ČSSD):
No, drobně, tady najednou těch ústavních návrhů zaznívá velké množství. Když to poskládáte, přímá volba prezidenta, referendum, což samozřejmě my velice podporujeme, ale je otázka ne v˙té žalostné podobě, kterou předkládá koalice, která je až komická, protože jejich představa referenda je taková, že jednak je tam obrovské množství lidí, kteří musí si dát žádost na to referendum a pak, když teda něco je v˙referendu schváleno, tak je tam neslýchaná věc, že dokonce parlament ústavní většinou to teprve schvaluje, takže to mi připadá že je skoro výsměch těm občanům, takže tohle je, a potom je tam návrh klouzavého mandátu, pak je tam konstruktivní veto, to znamená, že můžete hlasovat důvěru vládě pouze, když máte premiéra, takže tady je najednou celá série a ještě další návrhy změnit ústavy, a to už potom přestává být legrace.

Moderátor (Jarmila Balážová):
Upozorňuje sociální demokrat Lubomír Zaorálek. My jsme ve studiu s˙profesorem Cyrilem Hešlem, pane profesore, jak byste vnímal a vnímáte tu opravdu bezbřehou poslaneckou imunitu, která se týká i senátorů, která kromě jiného zaručuje v˙českých podmínkách doživotní imunitu třeba někomu, kdo v˙Poslanecké sněmovně byl ve 24 letech na čtyřleté volební období.

Host (Cyril Hešl, profesor, doktor):
Samozřejmě, že v˙očích občanů takto pojatá imunita široce je nemorální a dlouhodobě nepřijatelná a při každém takovém návrhu, o˙jakém jsme teď slyšeli, si člověk klade v˙duchu otázku, proč až teď a jak je vůbec možné, že něco tak absurdního tak dlouho vydrželo. Na druhou stranu kdo má trochu povědomí o historickém původu poslanecké imunity a o souvislosti mezi poslaneckou imunitou a fungováním parlamentní demokracie, tak ve svém odsudku není tak příkrý, protože skutečně, jak říkal pan Zaorálek, jde o to, zajistit svobodu a nedotknutelnost slova při výkonu té politické funkce toho poslaneckého mandátu, takže poslanec by neměl v˙žádném případě být sankcionován nebo stíhatelný za to, co v˙souvislosti s˙tím výkonem třeba říká nebo dokonce i dělá. Na druhou stranu to vůbec nesouvisí s˙tím, že nabourá pod vlivem alkoholu nějaká auta a pak se namaže francovkou nebo tvrdí, že se namazal francovkou, což je výsměch každému, kdo taková privilegia nemá a s˙demokracií to nemá nic společného. Čili já naprosto souhlasím s˙tím, že široce pojatou imunitu je třeba zrušit a kladu si stále otázku, proč ta partička napříč celým politickým spektrem se k˙tomu nikdy neodhodlala a odpověď je sice smutná, ale nabíledni, prostě na svoje vlastní privilegia nikdo sahat nebude, když má moc o nich rozhodovat, což je svým způsobem zvrácené, protože o našich privilegiích vždycky v˙tom mechanizmu rozhoduje někdo jiný a jenom v˙případě Poslanecké sněmovny ten subjekt, který o nich rozhoduje, je zároveň ten tím subjektem, kterého se týkají, a to se netýče jenom poslanecké imunity, ale například i výše platů a tak, což všechno by se dalo systémově ošetřit například tím, že by se odměny poslanců a politiků odvíjely nějakým koeficientem třeba od průměrné mzdy ve státě, o to ty pokusy tady jsou, ale bylo by dobré zbavit je všech možných výjimek a obezliček. A tak je to i s˙poslaneckou imunitou, čili když to shrnu, určitě ji zrušit, ale určitě zajistit to, aby poslanec nebyl sankcionován za své projevy v˙rámci výkonu svého mandátu.

Moderátor (Jarmila Balážová):
Ano, budeme určitě hovořit jenom o omezení, tak alespoň vypadají ty návrhy. Další otázka, poprosím o stručnou odpověď, předpokládáte, že teď skutečně k˙nějakému omezení imunity dojde koneckonců i proto, že strany tak trochu hrají na podporu veřejnosti, která, o níž tyto volby byly do značné míry, na druhé straně, podívejme se, co se děje třeba kolem ministerstva vnitra, náměstek, který nakonec náměstkem nebude, až na poměrně velký mediální nátlak a tak dále.

Host (Cyril Hešl, profesor, doktor):
Určitě v˙souvislosti s˙každou změnou přijde nové koště, které dobře mete a zároveň dřív nebo později začnou padat kostlivci ze skříně, ať je to Tonda nebo Pavel, takže právě s˙postupujícím věkem jsem k˙tomu stále skeptičtější. Na druhou stranu, v˙tomto momentě je ta pravděpodobnost, že by nějaká taková změna legislativní mohla přijít, zřejmě v˙tom porevolučním období nejvyšší, a to proto, že je velká společenská poptávka po takové změně, ta poptávka se projevila v˙těchto volbách. Ty volby byly vlastně o znechucení politickým systémem, o znechucení občanů z˙propojení byznysu šedé zóny a politiky a o tom všem dala tato společnost svůj jasný signál v˙těch volbách a ten je zároveň signálem pro politiky, že právě v˙těchto otázkách určité zhůvěřilosti a zpupnosti té nejvyšší moci mohou získat body a udržet si je, když svým slovům dostojí a toto je první příležitost to demonstrovat. Na druhou stranu takový určitý osten mé skepse tam zůstává proto, že úlohou opozice je prostě být v˙opozici a to v˙našich podmínkách v˙současné době znamená skoro být v˙opozici téměř za každou cenu a tak by se skoro obával toho, zda sociální demokracie, jejíž postoj zde byl formulován ústy pana Zaorálka, bude konstruktivní až do poslední chvíle, anebo zda na začátku, neboť ji nic jiného nezbývá, protože sama toto omezení navrhovala, ten návrh podpoří, ale na konci bude zdrojem problémů a podmínek, které ho nakonec buď mu vylámou zuby nebo ho znemožní.

Moderátor (Jarmila Balážová):
Říká Cyril Hešl. A půjdeme k˙dalšímu tématu, opět politickému, ale to nás převede na sousední Slovensko. Zahraničně politické pondělní vydání Studia STOP se věnovalo právě našim sousedům. Ti mají totiž od 9.července, tedy ani ne měsíc po volbách, novou vládu v˙čele s˙premiérkou Ivetou Radičovou. Připomeňme, že prezident Ivan Gašparovič tento den jmenoval do funkcí vicepremiéry a také ministry středopravého kabinetu, premiérka nastoupila do úřadu ještě dřív, hned poté, co hlava státu přijala demisi kabinetu Roberta Fica. Současnou slovenskou vládu tvoří čtyři středopravé strany, cesta k˙nové vládě trvala necelý měsíc, jak už jsem říkala, první šanci sestavit kabinet dostal Robert Fico, nesehnal ale koaličního partnera. Koalici tak sestavila čtveřice stran kolem volebního lídra SDKU Ivety Radičové. Kromě Slovenské demokratické a křesťanské unie je v˙koalici ještě liberální Svoboda a Solidarita, Křesťansko demokratické hnutí a maďarsko-slovenská strana Most-Híd. Nová vláda bude mít v˙parlamentu poměrně těsnou většinu 79 křesel, bude zřejmě svádět permanentní boj se silnou opozicí vedenou Robertem Ficem a jeho stranou Smer. 79 křesel z˙celkem 150 bych asi měla říci, to je důležitý fakt. Podle redaktora slovenského rozhlasu, našeho kolegy Luboše Kasaly chce nová vláda řešit ekonomickou situaci země, zaměří se na tvorbu nových pracovních míst, stav korupce a klientelismu, čili je velmi podobný program, jako je ten český. Také bývá velmi často srovnáván, slovenská vláda chce také reformovat soudnictví a školství a zaměří se na odstraňování náhledků povodní. V˙řadě věcí se ovšem koaliční strany neshodují, i premiérka Radičová přiznala, že se zástupci stran nedokázali dohodnout na kulturně etických otázkách vztahu státu a církví, například registrovaném partnerství a dekriminalizaci marihuany. Skutečnost, že je v˙čele státu poprvé v˙historii žena, bude podle Kasaly ale mnohých dalších znamenat zásadní změnu v˙politické kultuře. Fico podle Kasaly velmi často útočil na novináře a tak Kasala předpokládá, že Radičová bude používat jiný slovník na rozdíl od mnohých mužů bere spoustu věcí s˙nadhledem a humorem. A jak vnímá Ivetu Radičovou prezident slovenského Institutu pro veřejné otázky v˙Bratislavě Grigorij Mesežnikov?

Host (Grigorij Mesežnikov, prezident, Institut pro veřejné otázky v˙Bratislavě):
Iveta Radičová je současná premiérka, je místopředsedkyně SDKU, je bývalá ředitelka sociologického ústavu, bývalá šéfka správní rady nadace Otevřená společnost, bývalá ředitelka jedné menší výzkumné nadace Space a je dnes jednou z nejpopulárnějších slovenských političek.

Moderátor (Libor Dvořák):
Paní Radičová se významně angažovala hned po revoluci ve Veřejnosti proti násilí. Do takzvané veliké politiky ovšem poté nevstoupila, přesto, že se vlastně politicky docela významně angažovala už na sklonku komunistického státu, dokonce tak, že ohrožovala svou vlastní vědeckou kariéru. Proč z politiky po roce 89 podle vašeho soudu na 13 let zmizela?

Host (Grigorij Mesežnikov, prezident, Institut pro veřejné otázky v˙Bratislavě):
Iveta Radičová se angažovala v hnutí Veřejnost proti násilí, už před pádem komunistického režimu se angažovala v takových disidentských kritických aktivitách tehdejší komunity slovenských sociologů. Ale v roce 92, když se VPN tehdy přetransformovalo do Občanské demokratické unie, tak do této strany nevstoupila a podpořila projekt spojení Demokratické strany a ODS. Tyto strany ale nedopadly dobře ve volbách, ani DS, ODS, ani Občanská demokratická unie, čili Iveta Radičová, takříkajíc, ztratila tu politickou sílu, která by jí mohla nabídnout prostor na realizaci jejích společenskopolitických aktivit. Čili potom roky se angažovala v mimovládním sektoru, byla odbornice, realizovala různé projekty zaměřené na sociální politiku, na romskou problematiku a vypracovala se na pozici velmi takové prominentní slovenské socioložky, odbornice na víceré otázky. A v roce 2005 byla zaangažovaná znovu do politiky jako odbornice, podotýkám, ne jako členka strany, když byla na několik měsíců jmenovaná ministryní práce a sociálních věcí v druhém Dzurindově vládním kabinetu.

Moderátor (Libor Dvořák):
To je věc, která se dnes také poměrně často připomíná. Ale já bych se přesto vrátil ještě k těm předchozím 13 letům, o kterých jste mluvil jako o období, kdy se paní Radičová etablovala především jako sociologická odbornice. Je podle vašeho soudu pro ni ta etapa téměř půl druhé desítky let, kdy byla mimo velkou politiku spíš výhoda, anebo je v tom i jistý, řekl bych, podíl nevýhody?

Host (Grigorij Mesežnikov, prezident, Institut pro veřejné otázky v˙Bratislavě):
No, tak to je otázka, odpověď, na kterou by byla známa zřejmě po uplynutí určitého času jejího působení v nejvyšší ústavní funkci. Já si myslím, že Iveta Radičová dokázala zúročit ten odborný potenciál, který byl nashromážděný za roky jejího působení v nadaci Space, nebo v sociologickém ústavu, anebo na Katedře politologie Filozofické fakulty Univerzity Komenského. A rozhodně to přispělo k lepší znalosti, k lepšímu pochopení problému slovenské společnosti. Zas na druhé straně je třeba říci, že ona je dnes velmi populární politička mezi obyvateli, ale zároveň její působení ve straně může vyvolávat, její pozice v straně může vyvolávat určité, nechci říct obavy, to by bylo silné slovo, ale ona zřejmě doposud není člověkem stranické politiky. I když má významnou pozici v té straně. Čili možná určitý nedostatek stranických zkušeností může sehrávat úlohu komplikující, ale podotýkám, že Iveta Radičová se celkem dobře zhostila své pozice předsedkyně vlády ještě před vytvořením vlády velmi, bych řekl, kvalifikovaným způsobem vstoupila do koaličních rokování, prosadila většinu svých představ. A mám pocit, že tak, jako předtím možná pociťovala určitý nedostatek zkušeností v oblasti stranické politiky, tak ve své nynější ústavní funkci podle mě tento, možná určitý handicap, velmi rychle kompenzuje.

Moderátor (Libor Dvořák):
Když už mluvíme o tom, dejme tomu, potenciálním handicapu, připomeňme si jinou důležitou věc. Slovenská politická scéna posledních 20 let zažila 2 velmi razantní politiky. Mám samozřejmě na mysli Vladimíra Mečiara a Roberta Fica. Radičová reprezentuje úplně jiný politický styl, pro nějž je typická slušnost a nekonfrontačnost. Jak podle vašeho soudu na dnešním Slovensku s tím, co prezentuje v tomto ohledu jako vůbec nejmocnější politická osobnost, pochodí?

Host (Grigorij Mesežnikov, prezident, Institut pro veřejné otázky v˙Bratislavě):
No, tak já předpokládám, že občané opravdu dokáží vyhodnotit výhody nekonfrontačního stylu, nekonfliktního stylu v porovnání s tím, co jsme tu zažívali v předcházejících letech. Ona samozřejmě bude aktérem různých událostí. Nevylučují se ani politické konflikty, ale ona má jiné nastavení. Zatímco Vladimír Mečiar a Robert Fico používali ten konfrontační styl na to, aby získávali větší podporu voličů, aby své oponenty opravdu politicky poráželi, Iveta Radičová získala podporu převážně nekonfrontačním stylem. Nedá se říci, že v tom byla jako neúspěšná, i když SDKU získala méně hlasů ve volbách 2010 než ve volbách 2006, ale to můžeme připisovat trošku jinému rozložení politických sil. Ona i jako prezidentská kandidátka v minulých teda prezidentských volbách v roce 2009 získala poměrně solidní podporu. Téměř 45 procent slovenských občanů, kteří se zúčastnili voleb, podpořili právě Ivetu Radičovou. A tehdy ona také symbolizovala ten nekonfliktní typ. Já doufám, že toto její nastavení přispěje trochu ke změně ve vnímání lidmi slovenské politiky, která doposud je považována za oblast konfliktů, útoků, různých podrazů. Já si myslím, že slovenská společnost je dnes o cosi vyspělejší. Už i to, že vznikla středopravá koalice stran, které přece jen používají méně konfliktní strategie mobilizace, že toto se na Slovensku bude většinou prosazovat v dalších letech, i když se nedá vyloučit, že i ona bude nucena i při tom svém, bych řekl, takovém nekonfliktním, nekonfrontačním nastavení dost tvrdě reagovat na situace, které budou vznikat ve vztazích mezi opozicí a koalicí, jako i v samotné vládní koalici.

Moderátor (Jarmila Balážová):
Myslí si frigorii Mesežnikov. Žena v˙čele slovenského státu vůbec poprvé v˙historii, nám se podařilo nebo českým ženám se podařilo jenom obsadit Poslaneckou sněmovnu nejvíce zatím křesly, které se kdy ženám podařilo získat a také jí šéfovat. Myslíte si, že to je tím, že u nás teď v˙současné době není žádná tak výrazná osobnost nejenom odborně erudovaná, to myslím, že máme poměrně dost žen velmi vzdělaných a schopných, ale také ochotná se ucházet o ty nejvyšší politické funkce a může to souviset do jisté míry, protože vy jste hovořil v˙podstatě o tomtéž, o čem Mesežnikov, a sice, že slovenští občané volají po jisté přímosti, férovosti a nekonfliktnosti, že už toho mají dost. Koneckonců i český volič se takto před volbami začal profilovat a proto se snažily některé politické strany změnit styl.

Host (Cyril Hešl, profesor, doktor):
To je velmi složitá otázka proto, že rozvržení nebo rozvrstvení, rozložení žen a mužů v˙politických strukturách na jedné straně zákonodárných, na druhé straně výkonné moci, může být souhrou různých okolností a ambicí a životního stylu a kulturního podhoubí, ze kterého ta politika vyrůstá. Mnohem větší tradici nebo daleko živější tradici žen v˙politice mají třeba skandinávské země, kde to jaksi patří k˙věci, u nás ten systém byl již od rozporu starého Rakouska spíš patriarchální, kdybychom se zeptali, zda a jaká žena byla ve vrcholné politice za první republiky, tak se vsadím, že si skoro nikdo nevzpomene a to je třeba počítat. Takže volba Ivety Radičové, protože se Slovenskem sdílíme tuto tradici, si myslím je důsledkem spíš toho, jakým ona je člověkem, než toho, že je to žena a než toho, že by někdo uvažoval, že teď je třeba mít ženu premiérku. Já sám tohleto stanovisko zastávám. Já si myslím, že jakákoliv diskriminace, ať už negativní nebo pozitivní, taková ta afirmativní je nesprávná, že do politiky se má člověk kvalifikovat svou aktivitou ve prospěch občanů na úrovni komunální, krajské nebo zemské a nakonec té vrcholné politiky a ne tím, že je žena. Já mám ve Švédsku kolegyni, kterou si ministr školství zavolal a řekl, máme tam a tam v˙Upsale málo žen profesorek, tak já tě udělám profesorkou, tam si všichni tykají a ona to odmítla a hodila mu to na hlavu a říkala, já jsem sice blondýna, ale ne zas tak hloupá, abych musela mít nějaká privilegia jenom proto, že jsem žena. Prostě až na to budu mít, tak budu profesorkou tak, jako kdokoliv jiný muž nebo nemuž a já si myslím, že tak je to s˙Ivetou Radičovou, která se kvalifikovala v˙tom politickém souboji tak, jako kdyby ženou ani nebyla.

Moderátor (Jarmila Balážová):
Čili šlo opravdu i o to, že voliči toužili po změně politického stylu podle vás?

Host (Cyril Hešl, profesor, doktor):
Určitě voliči toužili po změně, voliči chtěli mít na politické scéně někoho konciliantního a . . .

Moderátor (Jarmila Balážová):
Ona je socioložka, pracovala s˙nejrůznějšími skupinami obyvatel, pravděpodobně bude moci být více citlivá při startování nebo alespoň vnímat různé aspekty při startování těch nejrůznějších reforem právě z˙důvodů své předchozí práce.

Host (Cyril Hešl, profesor, doktor):
Nepochybně, ona i s˙ohledem na svou kvalifikaci socioložky se angažovala i v˙oblasti práv menšin a romské otázky a tak dál a jenom tak mimochodem, její zesnulý manžel byl poměrně oblíbeným slovenským komikem, takže Iveta Radičová byla dobrou alternativou k˙tomu machistickému typu Roberta Fica, který nepožíval, zejména ne z˙toho emočního hlediska široké obliby, i když co do počtu hlasů, tak ta strana podporu měla, ale Iveta Radičová byla velmi přijatelnou alternativou a já jsem rád, že se na té česko-slovenské scéně docela dobře doplňuje s˙tou politickou reprezentací, kterou máme my a že teď zažíváme určitou renesanci konciliantní a velmi kompatibilní politiky.

Moderátor (Jarmila Balážová):
Tak uvidíme, budeme samozřejmě dál sledovat, co se děje u sousedních Slováků, ale teď se vrátíme opět k˙nám, respektive ještě do doby, kdy jsme byli jedním státem. Další téma se totiž vztahuje nejenom k˙ženám, ale zejména k˙50.létům. Jde o projekt Dcery 50.let, dcery nepřítele státu. Podílejí se na něm doktorka Jana Švehlová, která žije ve Spojených státech amerických, napsala doktorandskou práci v˙oboru politické psychologie, uskutečnila výzkum na téma transgeneračních psychologických vlivů na děti obětí komunismu právě v˙bývalém Československu. Sesbírala příběhy 12 žen, dcer politických vězňů a pak se potkala s˙producentkou Zuzanou Dražilovou, natočily sérii dokumentů, to už počet těch žen byl rozšířen, navíc se připravují i portréty mužů, kteří byli dětmi politických vězňů z˙50.let. Teď tento první cyklus vysílá Česká televize, obě dámy byly hosty úterního vydání pořadu Na Bělidle Jany Šmídové.

Host (Jana Švehlová, doktorka žijící v˙USA):
Já jsem vycházela z˙osobní zkušenosti, protože jsem vždycky měla komplex, že jsem tady nemohla studovat po osmé třídě a já se pořád opakuju, ale opravdu to se mnou žije, zůstalo celý život a i ten doktorát ve Washingtonu mě nevyléčil, protože se měl zeptal jeden americký kamarád, tak co, ještě budeš furt nadávat, že jsi nemohla studovat? Já jsem říkala, jo, protože to nebylo z˙Karlovy univerzity.

Moderátor (Jana Šmídová):
Vyléčil vás tedy onen podíl nebo účast v˙tom projektu Dcery 50.let, dcery nepřítele státu, to je také taková, dá se říci univerzita, když to přeženu.

Host (Jana Švehlová, doktorka žijící v˙USA):
To je univerzita, protože z˙čeho já mám největší radost, když těch prvních původních 12 statečných českých žen souhlasilo se mnou dělat rozhovory, jak je to ovlivnilo, že hlavně že nemohly studovat, ale taky vůbec že neměly, kdo . . .

Moderátor (Jana Šmídová):
Abych si to jenom ozřejmila. . .

Host (Jana Švehlová, doktorka žijící v˙USA):
Pardon.

Moderátor (Jana Šmídová):
Původně to vycházelo tedy to byly rozhovory pro vaši práci . . .

Host (Jana Švehlová, doktorka žijící v˙USA):
Dobře, ano.

Moderátor (Jana Šmídová):
Abychom tu genezi, pro vědeckou práci a našlo se 12 statečných, nikoliv mužů, ale žen a ty vyprávěly své zkušenosti a vy jste ty zkušenosti vtělila do své doktorandské práce. Je to tak?

Host (Jana Švehlová, doktorka žijící v˙USA):
Přesně tak, přesně tak.

Moderátor (Jana Šmídová):
A ten projekt ovšem potom začal žít ještě dalším životem a o tom se teď budeme bavit tady s˙naší další dámou ve studiu, Zuzanou Zdražilovou. V˙rámci festivalu Jeden svět před dvěma lety už proběhla v˙Praze v˙Galerii Langhans prezentace tehdy vznikajícího audiovizuálního projektu Dcery 50.let - Daughters of the Enemy, jehož producentkou je právě zde přítomná Zuzana Zdražilová. Tak paní Zdražilová, co se za ta dvě léta stalo, teď jsme vlastně svědky unikátní jaksi skutečnosti, že ten film dokonce už tedy nebo ten seriál dosáhl až na obrazovky České televize, tak prosím povídejte a pěkně zeširoka.

Host (Zuzana Zdražilová, producentka, Dcery 50.let):
No tak, byla to taková delší cesta, že jsme tedy v˙roce 2008 natočili a potom zpracovali distribuční DVD dvacet těch svědectví a 37 jsme jich natočili se 37 dcerami politických vězňů.

Moderátor (Jana Šmídová):
Takže ta dvanáctka se docela rozrostla.

Host (Zuzana Zdražilová, producentka, Dcery 50.let):
Ano, ta se rozrostla a vlastně tento počet vycházel ze stávajícího počtu v˙roce 2007, kolik vlastně dcer bylo okolo té tehdy ještě svépomocné skupiny Dcer nepřátel státu, tak se ta skupina jmenovala a potom vlastně ta svědectví, s˙nimi se pracovaly jako rešerše pro dokumenty, o kterých se uvažovalo, respektive televizní dokumentární cyklus, v˙současné době existuje sedm krátkometrážních dokumentů. . .

Moderátor (Jana Šmídová):
Vlastně ještě musíme podotknout, že se na tom podílelo hodně mladých lidí na vzniku toho celého projektu. . .

Host (Zuzana Zdražilová, producentka, Dcery 50.let):
Ano, určitě.

Moderátor (Jana Šmídová):
. . . mladých filmařů, ale i možná laiků. Je to tak?

Host (Zuzana Zdražilová, producentka, Dcery 50.let):
Je to tak, vlastně na natáčení těch svědectví se podíleli především studenti dokumentární tvorby a potom na těch sedmi dokumentech, které vznikaly v˙rámci nepovinného semináře letního semestru roku 2009, vlastně pod takovou záštitou proděkanky Alice Růžičkové, tak tam už se mohli přihlásit studenti z˙různých oborů, takže tam bylo hodně scénáristů, kteří jsou v˙povědomí veřejnosti se ví, že vlastně z˙Katedry scénáristiky vycházejí potom praxi nejlépe se uplatnivší režiséři a to se potvrdilo, protože ti scénáristé nakonec udělali jako nejlepší z˙těch dokumentů.

Moderátor (Jarmila Balážová):
Úplně poprvé se ten první cyklus vysílal 13.července, poběží až do konce srpna na programu České televize 2. Pane profesore Hešle, co vy si vůbec myslíte o potřebnosti takových dokumentů o připomínání tohoto období éry komunizmu pro tu současnou generaci. Pak se samozřejmě dostaneme také pro potřebnost jisté rehabilitace právě dětí těch politických vězňů.

Host (Cyril Hešl, profesor, doktor):
Tak ta ukázka mě připomíná několik věcí. Především musím říct, že mě to vždycky velice dojímá. Mě dojímají osudy nejenom lidí pronásledovaných v˙minulém režimu nebo i za nacismu, ale dojímají mě i osudy politických vězňů vůbec. A to se děje stále i v˙současném světě. Na Kubu se můžeme podívat, do Severní Koreje a nemůžeme k˙tomu zůstávat lhostejní, ale to, co mě u té ukázky napadlo především byl význam takových pořadů. To je to, na co se ptáte a ten nyní nespočívá ani tak v˙tom, že by jakékoliv křivdy, jakékoliv osudy byly odčinitelné, napravitelné, zpětně pozměnitelné. Co se stalo už se nemůže odestát, ale význam jejich připomínání spočívá spíš v˙jakémsi mementu do budoucnosti a je to signál pro nadcházející generace, jakým, je to jakési varování, že každé zlo bude jednou, třeba i za dlouhou dobu, odhaleno a bude potrestáno a bude mravně odsouzeno a že je třeba to mít neustále na pozadí svých činů, svého chování a jaksi historicky se poučit. Nejsem natolik naivní, abych se domníval, že historické poučení je možné a že zkušenost je v˙zásadě takovými dokumenty přenosná. Není. Ale přesto je nutné se o to neustále znovu a znovu pokoušet, protože kdybychom to vzdali, tak co už nám potom zbyde. To je jedna z˙mála věcí, která, kterou pro svou budoucnost můžeme udělat, neboť kdo zapomene svou minulost, je odsouzen k˙tomu ji prožít znova.

Moderátor (Jarmila Balážová):
Pane profesore, přece jenom si ale myslím, že jistou úlohu, jistý význam to musí mít dnes už pro dospělé, ale dříve děti politických vězňů, minimálně z˙toho hlediska, že o to ještě někdo má zájem, že se na to nezapomnělo, protože já jsem hovořila s˙mnohými politickými vězni a měla jsem pocit, že jsou smutní, když třeba mladá generace, ale nejenom mladá generace, ale zejména ta, která to prožila, zapomíná, co se dělo.

Host (Cyril Hešl, profesor, doktor):
Nepochybně. Je to důležité z˙hlediska osobní satisfakce, z˙hlediska řekněme pocitu křivdy a následného v˙tomto případě zadostiučiněné, kterého se těm lidem dostane, i když z˙toho pohledu řekněme legálního, legislativního nebo dokonce ekonomického to pro ně už tolik neznamená, ale je to psychotická satisfakce. A tento význam je nezpochybnitelný, ale napadla mě při té ukázce ještě jedna důležitá věc, a ta se objevuje zejména při studiu potomků přeživších holocaust, že to trauma se přenáší z˙generace na generaci, o tom jsou studie, které se týkají tedy obětí nacismu a zdá se, že obětí komunizmu se to do značné míry týká také a ten přenos je velice specifický. Ten je dán nejenom tím, z˙jakého prostředí to dítě vzešlo, čili má už určitou vlohu po těch rodičích, kteří měli nějakou vlohu k˙tomu dostat do těch problémů, ale je ten přenos i jaksi vnější, psychologický a sociální v˙tom, do jakých situací se dostali, jak byli do určité míry izolováni od té většinové společnosti, na druhou stranu je ten osud semknul s˙tou předchozí generací a tím jsme se lišili třeba od tehdejších svobodných zemí, od srovnatelného Německa, kde ten pubertální vzdor vůči té předchozí generaci vždycky kolem těch 15, 16 letech přicházel a byly tam útěky z˙domova a revolty proti té předchozí generaci, tak u nás to takhle neprobíhalo. U nás jakoby se ty děti, které na jednu stranu se za to, co se dělo s˙jejich rodiči, částečně styděly, na druhou stranu na to byly pyšné, tak je to s˙tou předchozí generací semklo do jakéhosi "spiknutí" proti té vnější nepřízni a to mělo svůj, a teď bych nerad byl špatně pochopen, z˙emočního a psychologického hlediska i pozitivní vliv.

Moderátor (Jarmila Balážová):
Rozumím vám, měla bych ještě celou řadu dotazů k˙tomuhle tématu, které mě velmi zajímá i proto, že jsem dělala rozhovory třeba s˙mnohými proživšími a vím, že přeživšími, promiňte a vím, že řada těch, kteří přežili koncentrační tábory, tak se pak snažili zapírat svoji identitu směrem k˙té, ke svým potomkům. Ti velmi často nevěděli, až ta třetí generace prožila takovou tu, to znovuobjevení identity. Ale tlačí nás čas, tak musíme ke čtvrtému tématu, poslednímu, to se týká kouření tabáku a snahy Evropy se s˙tímto druhem závislosti vyrovnat. Tabák je stále nejčastější jednotlivou příčinou předčasného úmrtí a vzniku chorob v˙Evropské unii ve všech členských státech, existuje nějaká forma právních předpisů, jejich cílem je omezit takzvané nepřímé kouření a jeho škodlivý vliv na zdraví, který je zcela jasně prokazatelný. Deset členských států Unie doposud přijalo komplexní opatření na ochranu před vystavením tabákovému kouři, absolutní zákaz kouření ve všech uzavřených veřejných prostorech, na pracovištích i v˙barech a restauracích existuje v˙Irsku a ve Spojeném království a od letošního června i v˙Bulharsku. Itálie, Malta, Švédsko, Lotyšsko, Finsko, Slovinsko, Francie a Nizozemsko zavedly právní předpisy, zajišťující některé nekuřácké prostředí, kterými se povolují speciální uzavřené místnosti pro kuřáky a ve zbývajících členských státech ovšem občané a zaměstnanci stále nejsou plně chráněni před vystavením tabákovému kouři na uzavřených pracovištích a ve veřejných prostorách. Já jsem teď pro vás vybrala pasáž ze středečního vydání kolegyně Terezie Jiráskové, šlo o pořad Studio STOP, v˙němž hosté Terezie Jiráskové říkají, jak funguje propojení tabákové loby a poslanců, ale nás zajímá spíše názor na to, jak se v˙Poslanecké sněmovně lobuje i za to, aby nebyl přijat zákon, nařizující úplný zákaz kouření ve všech restauracích. Tento názor vyslovila lékařka Eva Králíková, vedoucí Referenčního centra léčby závislosti na tabáku pro Českou republiku.

Host (Eva Králíková, doktorka, vedoucí Referenčního centra léčby závislosti na tabáku pro Českou republiku
Jako laik si nemyslím, že by třeba chodili po parlamentu někdo s nějakým obálkami peněz, které by strkali do kapes, ale poslanec by se třeba měl zamyslet nad tím, když mu někdo nabídne, že mu bude dělat zdarma poradce, tak ten poradce asi bude někým placen. A bude asi se snažit teda za nějakých okolností mu podsunout nějaké informace. Já můžu říct osobní zkušenost, když jsem navštívila jednou jednání zdravotního výboru, ale to už je mnoho let, takže to byl určitě nějaký jiný zdravotní výbor, než je dneska, kde se projednával jeden z těch zákonů týkajících se kouření a protože jsem učitel na lékařské fakultě a zrovna jsem měla mediky, tak jsme tam šli společně. Byli to medici pátého ročníku a musím říci, že měli úplně oči navrch hlavy, protože říkali, to snad není možný, to je zdravotní výbor. Takže děti byly v naprostém šoku v tom, jaké argumenty členové zdravotního výboru tam přednášeli. A jaký měli vztah. To můžu srovnat s návštěvou britského parlamentu, před lety, když velká Británie jednala o zákazu reklamy, včetně sponzorování, například Formule 1, tak jsem měla možnost účastnit se zasedání britského zdravotního výboru, zdravotního výboru britského parlamentu. Když tam přišel Bernie Eckelstone. Bernie Eckelstone je představitelem nějaké té unie, nebo, já nevím, organizace, která organizuje ty závody Formule 1. A přišel tam jako takový velice suverénní, v suverénní náladě. A když odcházel, tak byl naprosto rozhozený, a ti poslanci ho teda absolutně perfektně rozebrali. Za prvé teda tam byli všichni, soudě podle počtu židlí, a byli perfektně připraveni. Měli jasné otázky, ptali se ho například: "Co si myslíte, pane Eckelstone, že si tabákový průmysl od Formule 1 za těch 200 milionů liber ročně kupuje? A takové otázky, na které samozřejmě neuměl odpovědět. Takže to bych si přála, aby někdy náš zdravotní výbor jednal tímto způsobem.

Moderátor (Jarmila Balážová):
To byla odbornice na odvykání kouření Eva Králíková. Já mám na vás zcela jasný dotaz, pane profesore. Připomenu jenom, že Česká republika jako jediná členská země Evropské unie dosud nepřijala rámcovou úmluvu o kontrole tabáku, takže dotaz. Měla by tuto rámcovou úmluvu přijmout a proč a druhý dotaz, měl by se podle vás nový ministr zdravotnictví Leoš Heger důsledně zasazovat o ochranu nekuřáků před pasivním kouření a opět proč.

Host (Cyril Hešl, profesor, doktor):
Tato odpověď nemůže být vytržená z˙kontextu, protože ten problém není tak jednoduchý, jak je často medializován. Na jednu stranu určitě bychom se měli připojit k˙veškerým legislativním opatřením a ministr zdravotnictví by, a nepochybně to tak udělá, měl podpořit všechna opatření, která vedou k˙ochraně nekuřáků před vlivem pasivního kouření a před zdravotně škodlivými vlivy kouření vůbec. Ale ta druhá strana mince je osobní svoboda a právo státu ji jakkoliv omezovat. Jestliže poskytneme všechny informace jako zdravotníci o tom, že kouření je škodlivé, že poškozuje zdraví a že zvyšuje mortalitu, tak pak nechť je na každém, ať se rozhodne, zda se chce zabít tímto způsobem nebo nechce, když to přeženu, protože podobně škodlivé je přejídání a představte si, že vám stát pošle nějakého úředníka do samoobsluhy a ten vás bude klepat přes prsty, když si budete dávat plnotučné mléko do košíku a začíná to zákazem čehokoliv, třeba kouření a končí to zákazem toho, co smíte jíst, takže já bych v˙tomhletom byl opatrný a vyžadovalo by to asi delší čas než minuty.

Moderátor (Jarmila Balážová):
Určitě a ještě jenom se zeptám jednoduše, vy byste byl pro zavedení prostor v˙restauračních zařízeních pro kuřáky a nekuřáky, aby teda byl výběr.

Host (Cyril Hešl, profesor, doktor):
Pokud by ten prostor nebyl formální, takže se dá cedulka na jeden stůl a na druhý stůl a stejně se to nakonec smíchá, to ne. Ale tak, jako to je v˙některých zemích, že jsou pro to přísná hygienická pravidla, jak oddělit ten prostor, tak jistě, aby ty kuřáci měli volbu a zároveň aby neohrožovali ty, kdož nekouří a nechtějí tím být ohrožováni a ti by měli mít právo sedět v˙čistém prostředí.

Moderátor (Jarmila Balážová):
Říká profesor Cyril Hešl, který byl dnešním hostem Inventury Studia STOP. Ta právě končí, milí posluchači. My děkujeme za technické odbavení kolegyním v˙režii, konkrétně Heleně Málkové a Ireně Hýskové, vám za to, že posloucháte Český rozhlas 6 a krásný večer přeje ještě jednou Jarmila Balážová a Cyril Hešl. Dobrý večer.

Host (Cyril Hešl, profesor, doktor):
Dobrý večer.

Český rozhlas 6, Jarmila Balážová, Jana Šmídová, Libor Dvořák

Zdroj: Český rozhlas 6