Prostřený stůl českého zdravotnictví

Je stále prostřeno. Naštěstí pořád ještě nepatříme k zemím s problematickou dostupností zdravotní péče v objemu ani sortimentu. Není žádná nezbytná zdravotnická odbornost či technologie, za kterou by museli naši občané cestovat do zahraničí. Tím hůře, že si tento stav nehýčkáme a trpělivě bez humbuku nekultivujeme. Že pokoušíme čerta, až převáží a vezme s sebou i dušičku. Věnujme se však prostřenému stolu: Nabídka je hojná, rautová. Zajímají se o ni všichni. Potřební, platící, prodávající i darebně dlužící. Nejdarebnější z dlužníků je stát. K americkému vzoru má sice daleko, ale dohání úspěšně. Stát jsme my. Někdo je stát více, někdo méně, někdo se jako stát ani necítí. Často i právem. Pro velký reformní ubrus kryjící stůl není vidět na stav stolu samotného pod ubrusem. Sám ubrus neživí ani nepodpírá. Je to dekorace. Pod ubrus lze nicméně někde na rožku skrýt drobty, leccos ulitého, případně mediálně přežvýkanou žvýkačku. Ubrus to zakryje, je reformní a dekorativní, třeba svátečně modrý nebo fialový. Bílý sice vypadá čistěji, ale je záhy pobryndán. Z červeného nebo oranžového ubrusu prý tolik nechutná, říkají psychologové. Hladovým, mlsným a nenažraným barva tolik nevadí. Podkorová psychologie má jiná pravidla. Na prázdnící se stůl jsme si teď přihodili. Protože za raut nebylo férově placeno a bylo i pokoutně vynášeno. Nějakých pět miliard prý není dost, pokoutně vyneseno prý bylo za léta reformace více. Nepochybně bylo. Věřme však, že se to k závěru roku opět nějak vykalibruje. V této zemi se v závěru roku vždycky kalibruje. Někdy až na doraz na Silvestra, jako třeba loni. To už termínově ani nelze překonat. Reformace byla vítězná aspoň v tomto aspektu. A skončila, neboť po vítězství se už nesoutěží. Aspoň ne hned. Slaví se a jen přiloží na rautový stůl. Někdo se konečně dojí, jiný shrne něco do kabelky či igelitky. Hlavně, že to na silvestrovské oslavě před půlnocí a těsně po ní jaksi vyjde a že se zase všichni opijeme. Radostí, že je to za námi. A před námi. Když se průběžně šidí, nakonec se stejně musí doplatit. Vlastně snad ani není o čem novém psát.

Přesto míním, že se dosud málo povídá a píše o samotném stolu, který raut nabízí. Právě onen stůl mě na celém rautu baví a zajímá stále více. Nepovšimnuty, kryty navyklým reformním ubrusem a zadky hodujících, přinášejících i odnášejících, skrývají tajemná rizika zejména čtyři nohy stolu. Co když některou už nahlodal červotoč, jiná zpráchnivěla, vylamuje se, co když některá nedrží? Co když někdo, byť symetricky, z nich po kouscích uřezává na vlastní palivové dříví? Nenápadně se tak snižuje úroveň stolu. Udrží se rovnost, kterou od stolu očekáváme? Co když budeme jednou až klekat, abychom na pidistůl dosáhli? V mládí i neortopeda možná zajímaly spíše nohy sličných dvounohých sestřiček, že na ně byl hezký pohled. S únavnou zkušeností je však i neortoped zvědavější na vzhled a stav čtyř noh od stolu, na němž se zdravotnictví prostírá. Na čtyři nohy či pilíře zvané STRUKTURA, FINANCOVÁNÍ, LEGISLATIVA a VZDĚLÁVÁNÍ. Když se jedna noha hroutí, je rázem po rautu i s reformačním ubrusem. O dvou a třech zhrouceninách ani nemluvě. Až když stůl zbavíme všech čtyř noh, dostaneme se na rovinu, ovšem při zemi, kde hodovali naši dávní předkové se svým rovným prvobytně pospolným přístupem. Pochutnání na rautu, ať už ho sponzorují firmy, nebo si ho sponzorujeme sami či ho nevědomky sami sponzorujeme firmám, nepochybně závisí hlavně na stavu noh stolu. Nechť je navráceno, co bylo darebně vyvedeno či nesplaceno. Ale nepřidávejme, proboha, nic dalšího, dokud se kouknutím pod reformní ubrus, který po stranách splývá, nepřesvědčíme, jaký je stav noh, na nichž léty zatěžovaný stůl stojí.

Obávám se totiž a velmi, že: 1) Noha STRUKTURA je léty červotoči prožraná, práchniví a měnlivý stát se dosud nevyjevil, jakou ji chce vlastně garantovat. 2) Noha FINANCOVÁNÍ je naštípaná a roztřepená až hrůza. Prý si ony třísky měly konkurovat, ale spíše se jen slepují. Správce zdravotní daně stačí sice zmatenému národu určitě jen jeden, patrně však zbudou nejméně tři. Hlavně že ne sedm nebo dvacet. Náš svět je světem fúzí, anexí, konexí. Nějak to drží, a když se noha krátí, trochu se podloží. Což se právě i děje. 3) Noha LEGISLATIVA je ovšem velmi pozoruhodná. Jako jediná reformací zbytněla. To by člověk u nohy od stolu nečekal. Ledaže zpuchřela, natáhla vlhkost a hnilobu. Zaplevelila se plísněmi a všem rautistům se vlastně trochu hnusí. Některým to zdvořilost, tradice či odpovědnost velí přehlížet. Lépe však, že je stranou zakryta reformním ubrusem. Bude to dílo ji sanovat! Bude nejlépe ji stydlivě vyměnit za štíhlejší a pevnou z moderního materiálu bez novelizačních řezbářských dekorací. Hlavně aby dále nesmrděla zatuchlinou ze zbytné drti. 4) A co poslední, už stejně šejdrem zkrácená noha specializačního VZDĚLÁVÁNÍ? Cožpak jsme si nevšimli, že rautový stůl zdravotnictví se právě kvůli ní už povážlivě viklá a naklání? Zasluhuje opravu nejdříve a lhostejno, jak velký moučník s krémem kdo právě na stůl klade či klást doufá. Stejně nabídka sjede, pokud se stůl zaviklá a nakloní ještě více. Kdo se tedy o prostřený stůl zdravotnictví postará nejlépe? Někteří soudí, že tak učiní sebevědomí manažeři hotelu, úslužní pinglové, dovední cukráři, bdělí deratizéři a pečliví účetní. Já naopak soudím, že nápravu zjednají jenom stolaři! Ostatně na stůl se to z již léta kuchtěného pak vždycky nějak vyskládá i zaúčtuje a mediálně reformní ubrus se vždy snadno vypere či přebarví. Jen aby se nehroutil celý rautový stůl. To přejme potřebným hladovým, těšícím se mlsným i trvale nedosyceným.

Zdroj: Medical Tribune