Prof. Pafko: Ideální sestra má ráda svou práci a projevuje to empatií k pacientům

Emeritní přednosta III. chirurgické kliniky 1. LF UK a Fakultní nemocnice v Motole, který v roce 1997 provedl v ČR první úspěšnou transplantaci plic, nositel čestného titulu Rytíř českého lékařského stavu a mnoha dalších významných ocenění má za svůj dlouhý chirurgický život má velké zkušenosti ze spolupráce se sestrami. Na galavečeru Sestra roku 2018 jsme mu proto položili několik otázek.

• Jaká sestra je podle vás ideální pro spolupráci v chirurgickém týmu?

Musí to být sestra, která má ráda svou práci a tu radost z práce projevuje empatií k pacientům. Člověk, který nemá rád lidi, by sestru nebo lékaře neměl dělat. Bohužel, v životě jsem se potkal jak s takovými sestrami, tak s takovými lékaři. Někdy mi to připomíná Cimrmana, kdy chudý děda zdědil hospodu a neměl rád lidi. To je naprosto špatně. Optimální je taková žena, která má empatii a je pravdomluvná. V operačních oborech je lékař celý den na operačním sále, odpoledne se jde podívat za pacienty, ale sestra je u pacienta stále, zná ho lépe než lékaři, komunikuje s pacientem a musí vypovědět pravdivě. Bohužel, zažil jsem situace, kdy sestra hlásila z lajdáckosti špatný údaj. Neříct pravdu při vizitě, to může mít katastrofální následky. Právě proto si myslím, že to musejí být čestné, pravdomluvné osoby, které tuto práci dělají.

• Je práce sestry povoláním, nebo posláním?

Já bych jenom chtěl říct, a řekl jsem to i některým vítězkám: nemluvme o tom, že to je poslání, tím jako bychom degradovali jiné pracovníky. Zahradník, který vypěstuje krásné květiny, je to jeho poslání, nebo zaměstnání? Každý děláme svoji práci, a pokud ji děláme dobře, je to jakoby poslání. V tom se medicína neliší od jiných oborů. Laici mají představu, že medicinmani a sestry jsou něčím jiným, ale pro nás je to hlavně zaměstnání – a rozumný zdravotník rozvrhne své síly tak, že to pro něj není poslání, ale zaměstnání, aby si po pracovní době také odpočinul. Má svou rodinu, děti. Sestra musí načerpat sílu, aby zase druhý den byla k dispozici absolutně fit. Žena, která to bude mít jako poslání jako jeptiška, ta se nikdy nebude moci tak koncentrovat, protože nebude mít tolik energie. Ostatně jeptišky nemají dnes povinnosti pracující ženy, neřkuli matky… Já vím, že můj názor je proti proudu toho, co si myslí lidé, ale sestry oceněné v soutěži Sestra roku jsou důkazem mého tvrzení. Viděli jsme, že rozumné sestry mají své zájmy, kompenzují svoji práci – jedna z finalistek hraje na varhany, jiná jezdí na kole, další se vydala do Himálaje na trekking. Je prostě potřeba vnímat sestry jako lidi, kteří mají své povolání, jež ale je zaměstnáním, ovšem empatickým zaměstnáním. Zahradník nemůže projevit radost k lidem, protože ošetřuje rostliny. Automechanik nemůže projevit radost nebo empatii k autu, protože je to věc neživá. Ale principiálně jsme všichni stejní, a pokud děláme svoji práci dobře a s radostí, tak je to srovnatelné. Jestli to říkám srozumitelně.

• Rozumím, ale stejně – není to tak, že ne každý se hodí na práci sestry? Musí to být někdo, kdo chce pomáhat, není to ten rozdíl?

Někdo pomáhá rostlinám, někdo pomáhá lidem, někdo pomáhá zvířatům. Já bych to tak neviděl. Lidé mi říkají, vy zachraňujete lidské životy, zodpovídáte za lidské životy. Automechanik, který špatně utáhne kolo v autě, nebo výhybkář, který špatně přehodí na dráze výhybku, může zabít desítky lidí, což se žádnému lékaři jeho chybou nestane za celý život. Takže neglorifikovat lékaře a sestry, ale uvažovat racionálně – ano, je to krásné zaměstnání pro lidi, kteří k tomu mají vztah. Někdo má vztah a pomáhá lidem, někdo květinám, někdo zvířatům, někdo dětem a učí je ve škole, aby z nich něco vyrostlo. Rozhodně bych nepovyšoval zdravotníky např. nad učitele. Učitelé jsou pro budoucnost národa velmi důležití, budoucnost národa je v dětech. Neponižuju tím zdravotnictví. Hodně o tom přemýšlím a nerad bych stavěl zdravotnictví na pomyslný schod, na kterém myslím nemáme být.

• Hodně se mluví o nedostatku sester, jejich odměňování a růstu kompetencí, jak toto vidíte?

K nedostatku sester přispělo velmi nerozumné rozhodnutí politiků. Kdyby se podívali na demografickou křivku, koncem devadesátých let byl takový propad porodnosti, že jsme měli asi 1,7 porodu na ženu, teď už se dostáváme něco málo nad dvě – a bylo jasné, že časem poneseme následky. Politici ale vymysleli vysokoškolské vzdělání pro každou sestru, v roce 2004 to ustanovili zákonem. Nedostatek sester u lůžka pak chtěli řešit systémem 4 + 1, absolventky střední zdravotnické školy nedostaly plné kompetence sestry. Rok na zvládnutí látky na vyšší odborné škole nestačil, nakonec to bude asi systém 4 + 2. Jenom jedna třetina absolventek vyšších odborných škol jde do zdravotnictví, u maturantů, kteří končí zdravotní školu, je to ještě méně. To samo o sobě vypovídá, že pro mladou ženu, a zpravidla jsou to ženy, jsou lákavější jiné možnosti než jít do nemocnice. Vydělají si tam třeba i víc, ale jsou za tím přesčasy, noční služby, víkendy. Za 50 let své praxe pozoruji sestry a říkám si: chlapci chtějí jet na víkend a ona je buď po noční, nebo před noční, je unavená. Kdo pracuje léta v nepřetržitém provozu, dobře ví, co to obnáší. Proto v nemocnicích, kde hlavně je nedostatek sester a lékařů, je třeba opravdu přisypat, jinak lidé budou odcházet mimo zdravotnictví nebo do ambulantního sektoru.

• Ministerstvo chce v kampani Studuj zdrávku podpořit zájem žáků, aby se hlásili na zdravotnické školy. Jak přitáhnout mladou generaci, aby měla o povolání sestry zájem?

Každý mladý člověk uvažuje tak, že chce vidět světlo na konci tunelu. Za prvé nesmí být tunel tak dlouhý, jako je systém 4 + 3, za druhé musí být na konci světlo, a to světlo jsou zejména prostředky, které každý z nás potřebuje k životu. Sestra si to zkalkuluje, nepodceňuji prodavačky, je to také těžká práce, ale neprodávají v noci, o víkendech. Když si dívka nalakuje nehty a postaví se za pult, i když dostane o něco méně než v nemocnici, má svůj život, může se vdát, mít děti. V současnosti pro mladé ženy, které se rozhodují, světlo na konci tunelu moc nesvítí. Nevím přesně, kolik teď berou, ale je mi jasné, že když dvě třetiny z oboru odcházejí, i kdyby nebyl rozdíl v penězích, tak je rozdíl ve způsobu života, což pro mladého člověka je při rozhodování dost důležité.

• Bylo by řešením víc sester v nemocnicích, aby měly víc volna a čas na svůj život?

Víc sester do nemocnic dostanete, jen když uvidí světlo na konci ne moc dlouhého tunelu. Maturita by jim měla stačit. Když různé mluvčí sester tvrdí, že je nová zdravotnická technika, proto sestry musejí studovat déle, tak pokud by to platilo, lékaři také budou muset studovat o tři roky déle. A to nikoho vůbec nenapadne prosazovat. Když lékařům stačí šest let na lékařské fakultě jako před 50 lety, kdy já jsem studoval, tak proč by sestrám neměla stačit čtyřletá střední škola? Je potřeba upravit osnovy, inovovat, něco vypustit, něco přidat, ale o tři roky prodlužovat vzdělání? Ano, ve světě to je tak, že jsou schody, ale jen na určitých pozicích budu vyžadovat vysokoškolské vzdělání, ne ode všech.

• Galavečer byl poděkováním sestrám, vzpomenete si na nějaký okamžik, kdy jste měl potřebu říct nějaké konkrétní sestře děkuji?

To velmi často, po delších těžších operacích odchází člověk ze sálu s tím, že poděkuje sestře i asistentům, samozřejmě. To není nic mimořádného, když řekne: Díky, bylo to bezvadné.

• Kdyby se některé z vašich vnoučat rozhodlo být sestrou, co byste mu řekl?

Mám tři dcery, ani jedna nechtěla na medicínu. Řekly mi všechny: Táto, my nechceme strávit život jako ty – v práci. Moje myšlenka je taková, že člověk má dělat to, pro co se rozhodne, co ho baví. Pokud mu to určí rodiče a on to nemá rád, je to špatně. Dítě musí mít pocit, že to chce dělat. Dokážete věci, jen pokud je děláte s radostí a nadšením. Pokud jste k tomu donucen, nikdy nic moc nedokážete.

• Jak by se mělo změnit vzdělávání sester, aby zvládly nejen nároky moderní medicíny i komunikaci s pacientem, lékařem?

Komunikace je absolutní základ. Všichni o ní mluví, ale málokdo ji opravdu vyučuje, a tak se zdravotníci učí komunikaci jenom pozorováním těch starších. Systematický výcvik v komunikaci je v plenkách. A jak by se mělo vzdělávání upravit – zamyslet se nad čtyřmi roky středoškolského studia, co sestra v praxi pak opravdu dělá. Dnes už se nemusí sestra učit stlát, jako se učily za mě, na to máme ošetřovatelský personál. Mělo by se zvážit, co od sester chceme, protože dnes tady máme minimálně tři stupně, ošetřovatelky, sestry maturantky a sestry s vysokou školou – měly by se vymezit kompetence, podle toho zaměřit vzdělávání a majoritu středního zdravotnického personálu bych viděl v maturantkách.

Zdroj: MT