Proč vyrábět levné léky, když mohou být dražší?

Nenapadlo mne, že až se pustím do práce a začnu utrácet miliony ze zdravotního pojištění (většinu své profesní kariéry jsem strávil na akutních psychiatrických odděleních), bude přesně tohle hra, kterou budu nucen hrát.

Dosud největší přelom v psychiatrii znamenal objev účinných léků a jejich zavedení do praxe v 50. a 60. letech minulého století. Jejich cena nebyla ani na tehdejší dobu hrozivá a rozhodně se nedala srovnat se současnou situací, kdy se ceny nových léků například na schizofrenní poruchy pohybují kolem 10 tisíc za měsíc. Dražší je vývoj léků, jejich testování, ale také jejich marketing.

Paradoxem je, že ty starší léky jsou pořád ještě tady a ty nové, stokrát dražší, nejsou dramaticky lepší. Co si v takové situaci má počít firma, která vyrábí srovnatelně účinné léky (například perfenazin a risperidon), když měsíční dávka prvního stojí stokorunu a druhého pět tisíc? Přestane vyrábět lacinější přípravek! A tahle situace se opakuje s dalšími a dalšími léky.

Naposledy nám před pár dny firma oznámila, že přestane dodávat lék vhodný pro starší pacienty s demencí. Zatím prý dočasně. Farmakologické firmy málokdy přímo přiznají, že lék je tak levný, že se nevyplatí dále ho vyrábět.

Výroba léků je náročná - musí se neustále něco kontrolovat, dohlížet, plánovat, takže pak stačí využít první příležitosti, kdy skončí doba životnosti některého přístroje nebo se změní či zanikne dodavatel. Firma pak sdělí lékařům, že to byl sice skvělý lék, ale už došlo to či ono a výroba se zastavuje. Ale nevadí, je tu ten náš nový produkt a tady máte článek od pana primáře, kde popisuje, jak přesně pacienta ze starého léku na nový převést. Jen ta cena je jiná.

Co se s tím dá dělat? Diktovat firmám, co mají a nemají vyrábět? To už tu bylo a nedopadlo to dobře. Bojkotovat firmy za to, že odmítají málo vydělávat? Dotovat je? Připomeňme, že ty nejúspěšnější farmakologické firmy se na americké burze umisťují lépe než obchodníci se zbraněmi.

Můžeme namítat, že je to logický důsledek situace, kdy náklady platí někdo jiný než konzument (v tomto případě pojišťovna). Pořád ale nerozumím, jak je to možné, že ve zdravotnictví, které má stále vyšší a vyšší finanční nároky, mohou zanikat léky jen proto, že jsou moc levné.

O autorovi: Jan Vevera, autor je docentem 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a vedoucím psychiatrem 7. polní nemocnice Armády ČR

Zdroj: