Proč politické hnutí?
Systém našeho zdravotnictví je chronicky nemocný a pomalu směřuje k vážné invaliditě. Pokud se nic nestane, je jeho budoucnost nepěkná. Je jako strom co hnije uvnitř. Na první pohled na kmeni nic nevidíte, strom stále stojí, jenže díky vnitřnímu vyhnívání se kmen natolik oslabí, že po malém závanu větru se náhle zlomí. Můžeme čekat, až se to stane, nebo se můžeme pokusit situaci nějak opravit. Sám nevím, které řešení je lepší, ale se založenýma rukama čekat neumím. My lékaři a ostatní zdravotníci odnášíme postupnou devastaci našeho zdravotnictví dvojnásobně. Za prvé jako ti, co poskytují své s lužby ve stále se zhoršujícím prostředí a za druhé jako pacienti. Neboť i zdravotníci jsou jen lidé a bývají nemocní, někdy i vážně. Být vážně nemocný pacient v systému, který upadá, není povzbudivá představa.
Z mého pohledu hodnotím dosavadní, mně známé pokusy o nápravu špatného stavu našeho zdravotnictví, jako okrajové. Jistě má svůj smysl řešit s pojišťovnama o kolik haléřů navýší platby odměnou za výchovu nových kádrů, dohadovat se o výši platů zaměstnanců, bavit se o slovíčkách ve smlouvách, určovat minimální počty zdravotníků na jednotlivých odděleních, ale je to řešení vedlejších záležitostí. Nejde to k jádru problému.
I když se používají slova jako veřejné, soukromé, pojištění apod, není to pravda. Naše zdravotnictví zůstalo státní a to tím nejhorším myslitelným způsobem. Připomíná jednu velkou Potěmkinovu vesnici.
Je to stát, který určuje velikost zdravotní daně, ze které se zdravotnictví financuje. Je to stát, který určuje (a to direktivně) cenu práce zdravotníků. Je to stát, který přijímá zákony a vyhlášky, kterými řídí činnost zdravotníků. Stát přitom neřeší přirozené ekonomické vztahy a potřeby, jak už to tak státy dělají. Když stát může nařídit a trestat, proč by platil?! Není žádné ohrožení republiky, žádná mobilizace, přesto zdravotnická zařízení musí poskytovat své služby, i když je to prokazatelně ekonomicky poškozuje. To je v kapitalistické demokratické společnosti, za kterou se prohlašujeme, trochu zvláštní stav.
Stát tedy vybírá peníze na zdravotnictví, rozhoduje o jejich výši a bylo by celkem logické, aby také zajistil jejich distribuci směrem k poskytovatelům zdravotnické péče. A to na svou zodpovědnost a při dodržování platné legislativy. Ale stát se velmi inteligentně své zodpovědnosti za rozdělování zdravotnické daně zbavil. Nechal vzniknout organizace zvané zdravotní pojišťovny a na ně tuto činnost převedl. Na jednání státního orgánu si lze stěžovat. Na jednání zdravotních pojišťoven nikoliv. Existuje sice nějaké oddělení dohledu nad zdravotními pojišťovnami na ministerstvu zdravotnictví, ale to je čistě formální zá ležitost. Takže nelze si stěžovat, lze se jen soudit. Při současném stavu naší justice dost riziková záležitost.
Lékaři OSVČ jsou v nerovnoprávném postavení vůči zdravotním pojišťovnám. Zdravotní pojišťovny si zcela libovolně, aniž to komukoliv musí vysvětlovat, určí, se kterým lékařem budou spolupracovat, se kterým ne, kde může ten či onen lékař pracovat, kdo k němu může chodit a kdo ne, co musí lékař kdy nahlásit, co musí kdy podepsat, s čím musí souhlasit, za co ho budou pokutovat. Je to taková zvláštní odrůda zakázaného Švarc systému, kdy podnikatel je sice oficiálně svobodný podnikatel, ale de facto je zaměstnanec (ovšem bez zaměstnaneckých benefitů). Takže rizika podnikatele mu zůstanou, ale svoboda rozhodování je mu odebrána.
Lékař žije v nejistotě z budoucnosti, kterou může, jako smluvní lékař pojišťovny, velmi těžko ovlivňovat. V nejistotě žije ovšem i pojištěnec. Neví, co mu pojišťovna zaplatí, co mu nezaplatí. Vše se dozví, až to bude, takže se nemůže na nic připravit. Všemocná zdravotní pojišťovna, stát ve státě, za něj rozhodne a on s tím rozhodnutím nemůže nic dělat. Musí se podřídit.
Jde mi o to zrušit tento zvláštní vztah mezi zdravotnickými zařízeními, zdravotními pojišťovnami a pojištěnci. Lékaře nemá co zajímat u jaké zdravotní pojišťovny je jeho pacient pojištěn. Jeho má zajímat, jak kvalitně odvede svoji práci a má plné právo za tuto práci být řádně zaplacen. Tohoto práva se mu ovšem již mnoho let nedostává. Pacient má plné právo vybrat si svého lékaře a nebýt rozhodnutím zdravotní pojišťovny ve svém rozhodování omezován. Ceník má být o tom, kolik zdravotní pojišťovna lékaři zaplatí a ne být maximální možnou úhradou. Takhle to funguje na západ od nás.
Nejsem žádný génius a nemám v hlavě to nejlepší řešení. Jen vím, že to nechci tak, jak to je. Doufám, že budu spolupracovat s chytrými a zapálenými lidmi a postupně přijdeme na to, co s tím.
Proč politické hnutí? Z mé dlouholeté odbojové činnosti ve zdravotnictví vím, že s masivní účastí se nedá počítat. Jestli nás bude deset, tak to bude veleúspěch. Když máte málo členů, nejste pro ty "etablované" zajímaví a utřou vás. Tak to funguje, když založíte obyčejné sdružení. Jenže, když založíte politické hnutí, máte určitá práva, například přístup k médiím, kde nezaleží na tom, kolik vás je a nejste lehce umlčitelní. Mě samozřejmě nejde o založení klasického politického hnutí, které se bude cpát na radnice a do parlamentu. To by byla hloupost. Jde mi o to, využít ty možnost i, které politické hnutí má. Až se stav našeho zdravotnictví zlepší, rozpustíme to.
Ještě jednou pro ty, kteří to cítí jako já a šli by do toho se mnou.
MUDr. Petr Bouzek, Bakovská 999/4, 197 00 Praha 9, mobil: 602 623 265. e-mail: dr.bouzek@centrum.cz
Zdroj: www.tribune.cz