Proč bych tam chodila...

„Nebojte se, zvládneme to," ujišťovala mě sympatická sociální pracovnice Emilka.

„Myslíte, že se to naučí?" neodpustila jsem si své pochybnosti.

„Uvidíme," snažila se snížit mé obavy, „budu tady ze začátku chodit dvakrát denně."

Zabouchla dveře své služební Fábie a odfrčela za dalšími pacienty. Vrátila jsem se zpátky do kuchyně. Ve svém oblíbeném křesle seděla zesláblá žena. Za posledních pár měsíců se změnil celý její život. Mezi světle hnědými vlasy přibylo stříbra a v obličeji se brázdilo o několik vrásek více. Přežila svou smrt.

Pan doktor při příjmu na Jipku dodal: „Přivezli ji k nám pět minut po dvanácté."

Nedokázala jsem se soustředit ani vyptávat. Doktor mě zase předběhl: „Proč jste ji proboha nepřivezli dříve?"

„Když ona nechtěla..., a já s ní nebydlím," omlouvala jsem se sama před sebou, „ještě dopoledne jsem u ní byla a nepodařilo se mi jí přesvědčit, aby šla k doktorovi."

„No a kdo s ní bydlí?" zpovídal mě dál.

„Bydlí s bráchou. Večer mi volal, že je horší..., že se už sama ani nemůže obléct..." soukala jsem ze sebe a přeskakoval mi hlas. „No, tak jsem zavolala sanitku..., brácha jim otevřel, pak už ji naštěstí dovezli sem..."

Brácha chtěl počkat, až s tím bude mamka souhlasit. Bylo těžké se s ní domluvit. Stále nás považovala za malé děti, které jsou povinny ji poslouchat na slovo. Neposlechla jsem. Bylo sice divné, že volám z místa vzdáleného několik desítek kilometrů a vysvětluji záchranářům, kde mají odbočit. Byla temná noc a na vesnici, kde nesvítily pouliční lampy, se docela špatně hledal opuštěný dům. Domluvila jsem se s bráchou Jardou, ať nechá rozsvíceno před vchodem a do sluchátka opakovala dispečerce dopodrobna známou cestu k jejich domku. Prožila jsem v něm dětství i pubertu. Nešlo se nevyznat v těchto místech, třeba i poslepu.

Když jsem viděla, jak bezmocně ležela na nemocničním lůžku a ze všech stran z ní trčely hadičky, pomalu jsem se připravovala na všechno, i na nejhorší.

Přistoupil ke mně znovu její lékař a ani se nesnažil mě uklidňovat nějakým zbytečným lhaním. Jen dodal: „ Postupně ji selhávají všechny orgány, játra..., ledviny..."

„Co se vlastně stalo?" snažila jsem se získat nějaké informace.

„Cukrovka, prostě se jí nepřiměřeně zvedl cukr a ten s ní tak zamával." vysvětlil mi celkem jednoduše odborník, který jí právě zachránil život. Vlastně jí ho právě zachraňoval a sám moc nevěřil v úspěšnost svého jednání.

Chodila jsem za ní každý den hned po práci. Seděla u její postele a hlavou se mi promítalo celé moje dětství. Všechno, to hezké i to špatné, co se nám kdy stalo. A bylo toho dost. Mé dospívání tehdy překazila její psychická nemoc, která bohužel nikdy úplně nezmizela. Ovšem, stále ve mně zůstala ta hodná maminka, která se mnou prožívala mé dětství do mých třinácti let. Byly to nejlepší roky mého života. Prostě bezstarostné dětství. Přesně tak má vypadat život dítěte. Pak se najednou nečekaně všechno zlomilo. Ze dne na den se změnil celý můj život. A stačilo k tomu málo. Vlastně toho bylo dost. Máma se proměnila v jiného člověka. Ale s tím se nedalo dělat vůbec nic. Nyní mám své děti a musím se snažit, ať jsem pro ně stále v pohodě. Hlavně se nenechat zlomit nějakým zlem tohoto světa.

Zamyšleně jsem na ni zírala a ona najednou otevřela oči. Měla přivázané ruce a svým vyděšeným pohledem mě nenávistně a nechápavě probodávala až na samé dno mého svědomí. I přes dýchací masku jsem slyšela, jak na mě křičí: „Sundej mi to!!!"

„To nejde..., já nemůžu..."

„Sundej to! No tak..." přikazovala mi s vystrašeným výrazem.

Musela jsem odejít. Ujala se jí sestřička. Snažila se vysvětlit, že jí selhávají plíce a bez masky se neobejde. V jejich očích byl vztek, nenávist a zoufalství.

Po pár dnech se najednou její stav výrazně zlepšil. Už nemusela mít dýchací masku. Bylo jí mnohem lépe a dokonce mi dokázala i vynadat: „Proč jsi mě tady nechala dovézt?  Nic mi není. Řekni jim, ať mě okamžitě pustí domů!" I doktor z toho byl dost překvapený. Nevěřil v její uzdravení. Selhávající orgány se nějakým zázrakem samy léčily.

Když jsem přišla na další návštěvu, byla přestěhována na normální pokoj. Už žádné hadičky, ani svázané ruce, jen čistě povlečená postel a na nočním stolečku čaj s brčkem.

Ještě tři měsíce si poležela v rehabilitační léčebně, kde ji naučili znovu zvedat ruce k ústům, aby se mohla najíst, sednout si a třeba se i učesat. Když se stále ptala, kdy půjde konečně domů, slíbili jí, že až bude chodit. Všechny skryté síly se v ní najednou probudily. Byla to otázka pár týdnů.

Jednoho dne jsem opět vstoupila na chodbu čpící nemocniční dezinfekcí a nestačila se divit. Šla mi naproti s chodítkem. Doprovázela ji sestra: „Vaše maminka je moc šikovná, za pár dní to zvládne úplně sama."

Vešla jsem do sesterny, kde ještě dodala: „No, nevím, jestli to dokáže, nechtěla jsem ji brát naději, musel by se stát zázrak, po tom co má za sebou."

Jenomže to ji málo znali. Chtěla domů za každou cenu. Podařilo se. Odcházela po svých a bez chodítka. Odvezli jsme ji do jejího domečku. Domluvila jsem jí sociální pracovnici.

„Bez inzulínu se už bohužel neobejde," sdělila mi mezi dveřmi.

„Co můžu ještě udělat?" ptala jsem se celkem bezvýznamně.

„Jarda se o mě postará," sdělila mi mamka rázně a více už se mnou nemluvila. To já jsem jí přece zařídila odvoz do nemocnice a nenechala ji doma v klidu umřít. Byla přesvědčená, že všechno zvládne sama a mé návštěvy tolerovala vždy jen na malou chvíli. Jezdili jsme s rodinkou pravidelně. Párkrát jsem se potkala se sympatickou paní Emilkou. Inzulínové pero leželo vždycky vzorově v kuchyni na stole. Věřila jsem tomu, že je vše v pořádku a zvykla si na to, že stačí ujet třicet kilometrů jedenkrát týdně na krátkou návštěvu. Přetíženost v práci a starosti s dětmi mi více ani nedovolovaly. Vždy, když jsme se objevili, byla jsem ujištěna, že tam paní stále chodí, inzulín si píchá už sama, vaření zvládá, vyprané a jakžtakž uklizené měla a větší nákup jsme přivezli. Všechno vypadalo naprosto v pořádku.

Pak jsem najednou zjistila, že už tam paní ze sociálky nechodí. Instinkt mě varoval, že se něco děje. Zavolala jsem její paní doktorce a ta mě ujistila, že u ní mamka nebyla více než rok.

„Cože?" vyděsila jsem se, „vždyť mi tvrdila, že je v pořádku, že všude chodí, že má léky..." A v tom mi to došlo. Ona mi lhala. S paní Emilkou se asi nepohodla. Ale proč mi ani nezavolala?

„Ale jak jí mám k vám dostat? Vždyť s ní nehnu! Vůbec mě neposlechne," naříkala jsem do telefonu.

„To nevím. Zkuste jí přesvědčit," snažila se o vlídnost.

Nakonec se mi podařilo přemluvit paní doktorku, aby přišla na návštěvu ona k ní.

„Paní Nováková," důrazně ji upomínala, „přijdete zítra ráno na krev, ať zkontrolujeme ten cukr, ano?"

„Jo, jo..." odpovídala nepřítomně. Mezitím po mně hodila vražedný pohled.

Když se za doktorkou zavřely dveře, obrátila jsem se na ni: „Tak prosím tě nezapomeň, nařiď si budík, ať nezaspíš ráno na tu krev."

„Ále," vysmála se mi, „proč bych tam chodila, dyť mi nic není!"

„Máš cukrovku," snažila jsem se jí vysvětlit.

„Ale houby mám, haha...Ona má cukrovku!"

„Tak si to nech zkontrolovat..., no tak, co za to dáš. A uvidíme, třeba máš pravdu?" snažila jsem se jí obalamutit její vlastní lží.

„Jdi už domů a dej mi pokoj..." vyháněla mě zase ze svého života.

Další den dopoledne jsem volala  paní doktorce. Ujistila mě, že se neobjevila. Nedošla do ordinace ani v dalších dnech.

„Můžete mi pro ni předepsat alespoň nějaké léky, ať se něco nestane?" prosila jsem ji.

„Dobře, stavte se, něco jí napíšu. Neměla bych to dělat..., ta kontrola je nutná!" na chvíli se odmlčela, „ale vy asi nevíte, co maminka udělala, že?"

„No, co zase provedla?" čekala jsem další katastrofu s trošku pokleslým hlasem.

„Přinesla inzulín zpátky do lékárny, že prý ho nepotřebuje..." sdělila mi.

„Co?"

Znělo to jako špatný vtip. Neměla jsem už sílu se dále vyptávat.

Přijeli jsme k ní a přivezli vyzvednuté léky.

„No vidíš to, tabletky mám, tak proč bych tam chodila?" vysmívala se mi.

Léky nám paní doktorka sice ještě párkrát předepsala, ale donekonečna to takto řešit nešlo. Její hlavní problém byl bohužel psychický. Proto jsme nakonec museli přistoupit na léčebnu. Ovšem pravdou zůstává, že podle lékařů se už nikdy neměla obejít bez inzulínu. Její přesvědčení a pevná vůle jí v mnohém uzdravila. Dodnes se léčí tabletkami. Inzulín zůstal navždy v lékárně.

Škoda jen, že nejde psychikou vyléčit i psychika.