Přijatelné navýšení spoluúčasti
Zdravotní reforma je v politickém vesmíru neobyčejně citlivé téma. Zavedení třicetikorunového poplatku svého času zlomilo vaz ODS v krajských i senátních volbách a pravicové strany dodnes vzpomínají na podzim 2008 jako na svůj černý pátek.
O tři roky později je vládě zřejmé, že zdravotnictví reformu nutně potřebuje, že jednou z cest je navýšení spoluúčasti pacienta, a stejně tak je zřejmé, že každou korunu, kterou bude muset pacient přispět navíc na své ošetření, opozice mnohonásobně vládě vyčte (řečeno mírně) a zúročí ve formě politického kapitálu.
Připomeňme banální fakta. Všichni bychom si jistě přáli obdržet špičkovou lékařskou péči, která by byla zdarma. Léky, lékaři a léčba ovšem něco stojí a musí to být z něčeho zaplaceno, a co víc, díky větším možnostem a technologiím se zvyšuje nejen průměrný věk občanů, nýbrž i objem financí potřebných na zdravotnictví.
Pro zajímavost, celkové náklady na lékařskou péči v USA činily v roce 1960 asi 5,2 procenta HDP, v roce 2010 to bylo již 17,4 procenta HDP. V naší zemi jsme v současnosti na pouhých 7,1 procenta HDP, což je skoro nejméně ze všech evropských států na západ od našich hranic. Průměr OECD (společenství 34 nejvyspělejších států světa) je 8,6 procenta a ve všech státech bez výjimky rok od roku stoupá. Těžko očekávat zvýšené výkony v českém zdravotnictví bez přísunu dalších peněz, obrazně řečeno je to, jako bychom si přáli jezdit v rolls-royceu za cenu trabanta.
Poplatky? Nic výjimečného
Zdravotní systém v civilizovaných zemích je postaven na principu solidarity, kdy část nákladů hradí stát z daní, odkud jsou placeni ti, kteří pomoc potřebují, jedná se tedy o princip solidarity bohatých s chudými a zdravých s nemocnými. Domnívám se, že pokud by občany České republiky mělo spojovat ještě něco jiného než tentýž typ občanského průkazu, pak možná právě toto vědomí, že my zdraví právě nyní přispíváme na léčbu našich méně šťastných bližních, a jistota, že až se my sami jednou dostaneme do role pacienta, solidární spoluobčané si náklady na naši léčbu rozdělí a každý přispěje svým dílem.
V civilizovaných společnostech je ale zdravotní systém nastaven z dobrých důvodů tak, že část hradí stát s pojišťovnami, část pacient v konkrétní chvíli sám. Třicetikorunové či jakékoli jiné poplatky tedy nejsou v evropském kontextu ničím výjimečným a ani to, že za nadstandard se platí.
Zavedení nadstandardů je totiž pedagogicky velmi dobře zváženým krokem. V tuzemských nemocnicích se stále ještě potýkáme s paternalistickým přístupem k pacientovi, kdy lékař navrhuje danou terapii a pacient s ní vděčně souhlasí. Je třeba říci, že v mnoha případech tento přístup oběma stranám víceméně vyhovuje, lékaři dává volnou ruku a z pacienta snímá břímě odpovědnosti.
V paternalistickém modelu jde pacient do nemocnice a pasivně přijímá terapii, aniž by jej kdy napadlo, že léčbu lze vést ještě i jinak, a aniž by byl nucen za sebe převzít svůj díl odpovědnosti.
Zavedení nadstandardů by určitou část pacientů pozvedlo na partnerskou úroveň a povede je k tomu, aby se zajímali o možné varianty výkonů, o srovnávání jednotlivých pracovišť, o to, jak s nimi lékaři zvládnou komunikovat, jak příjemná či napjatá atmosféra vládne na jednotlivých odděleních, a do systému by začalo zvolna pronikat zdravě konkurenční prostředí. Pacienti si dnes typicky zkušenosti nenechávají pro sebe a sdělují si je navzájem na různých internetových fórech, což lze jen uvítat.
Zavedení nadstandardů by mělo i ekonomická pozitiva, kdy se situace může ukázat jako výhodná pro všechny. Stát dnes například platí levné plomby ze sypaného amalgámu, jejichž trvanlivost je omezená.
Pokud by si občan mohl připlatit za plomby, které by vydržely doživotně, byl by ve výsledku spokojen pacient, zubař i stát. Pacient by měl po starostech, zubař by dostal zaplaceno a stát by nemusel během let platit znovu a znovu stejný zákrok na stejném člověku.
V přijatelných mezích
Reforma ministra Hegera nechce nic jiného než solidární model zachovat, s tím, že si pacienti poněkud navýší spoluúčast, a chtěl bych nahlas říci, že podle mého názoru v naprosto přijatelných mezích. Stokoruna za den v nemocnici není v žádném případě likvidační.
V mnoha zemích západní Evropy je spoluúčast mnohem vyšší a kritikům je možno připomenout, že průměrná česká domácnost dává za zdraví stále méně peněz než za alkohol a cigarety.
Zároveň je v současných polemikách evidentní, že jakýkoli zásah do zdravotnictví, opravdu jakýkoli, využije opozice a odbory, kdy se zdá, že v debatách nejde ani tak o to, nalézt optimální řešení, jako spíše protivníka dehonestovat, překřičet či zesměšnit a z jakéhokoli zásahu do zdravotnictví vytlouct politický kapitál. Situace tak nahrává poněkud pesimistické myšlence, že ať jde v současných debatách o cokoli, pacient nebo pravda to nejsou.
MAREK VÁCHA přednosta Ústavu etiky, 3. lékařská fakulta
Zdroj: Lidové noviny