Příběh Fredericka Bantinga

Frederick Banting stojí stále ještě na pódiu, pomalu se nadechne, pokyne ceremoniáři, téměř neznatelně se usměje na krále, otočí se směrem k sálu a rozhlédne se po něm. Pod mohutnými lustry sedí ctihodná společnost. Muži oblečení ve fracích, dámy ve večerních šatech ověšené šperky, ti všichni na něj hledí, někteří s obdivem, jiní se slabým úsměvem, někteří s dojetím a mnozí do svých důstojných obličejů ani žádné emoce nevpouštějí. Ruce všech se pohybují v potlesku, a jemu se zdá, že tleskají dlouho a najednou se cítí dojatý, protože všechen potlesk i sláva patří dnes jemu. Znovu se rozhlédne po sále, zvedne hlavu k honosným lustrům a na okamžik přivře před všemi světly i slávou oči. Oni přece vědí, že je plachý. Nedávno byly jeho plachost a neomalenost terčem posměchu, nyní ji v novinových článcích oslavují jako originální a jeho skromné oblečení, kterému se za zády ušklíbali, vyzdvihují jako nedbalou eleganci. To mu ale vůbec nevadí. Je synem farmáře z Allistonu v Ontariu, nejmladší z pěti dětí přísného metodistického otce. Vyrůstal uprostřed polí a krav, díky kterým mohl mnohem později dokončit své vědecké bádání. Vzpomíná si, jak chtěl z farmy odejít. Vždycky rád maloval a vybral si studium umění a přípravu na teologii. Brzy však zjistil, že tíhne k úplně jinému oboru. Při jeho nevalném prospěchu bylo velice těžké dostat se na lékařskou fakultu. On to ale nevzdal a medicínu dokončil. Vzpomíná si na školní dny a hlavně na noci, kdy měl klid na učení i přemýšlení. Vždycky rád pracoval v noci, kdy zvuky dne utichly, mysl se zklidnila a umožnila faktům a nápadům, aby se vynořily jako skály z mlžného oparu. Vzpomíná si i na noci prožité na frontě, kdy dlouhé hodiny operoval raněné; ještě dnes cítí silný pach krve a slyší nářek zraněných hochů, mající původ v bolesti z ran, strachu nebo amputovaných končetinách. Myslí prolétne vzpomínka na hubená léta v Torontu, kde dokončil univerzitu, stal se ortopedem, ale jeho ambulance zela prázdnotou. Přes den nasazoval protézy, večer maloval ve svém ubohém kamrlíku akvarely. Budoucnost je hodně nejistá, snoubenka ruší zasnoubení. A pak přijde další noc, její klid, kdy se zvenku ozývá jen klapot podpatků procházejícího opozdilce nebo slabý zvuk motoru. A právě téhle noci otevřel lékařský časopis. Jeho mysl upoutal článek o práci ruského vědce, který před mnoha léty podvazoval laboratorním psům slinivky. Ta tak v jejich těle zcela neodumřela a tito psi nikdy nedostali cukrovku. Až teď jeho zapomenutou práci přeložili do angličtiny. Cukrovka. Už viděl tolik mladých i starých lidí ležet v nemocnici v diabetickém kómatu, kdy jejich těžké oddechování a acetonový dech byly jen předzvěstí přicházející smrti...a pak vzpomínka na spolužačku Jane. Všichni viděli, jak tahle dívka plná života pomalu chřadne a opouští tento svět, aniž by jí kdokoli dokázal pomoci. Jeho myšlenky se té noci pevně zformovali a najednou, uprostřed toho nočního klidu byl přesvědčený, že ví, proč všichni před ním neuspěli. Je si najednou jistý tím, co má dělat, potřebuje jen pár týdnů, laboratoř a psy. Vytáhne čistý list papíru a horečně celé hodiny píše. Když o několik dní později ukazoval svojí teorii Macloadovi, šéfovi fyziologického ústavu Torontské univerzity, viděl v jeho obličeji jen skepsi, trochu pobavení a hodně nedůvěry. „Odkud berete tu jistotu, pane kolego? Žádáte mě o podporu a přitom nemáte žádnou zkušenost ve vědeckém bádání." Na odpověď čekal marně celé dny, ale nevzdal to. Byla to znovu jeho urputnost, která přesvědčila nabubřeného Macloada, aby mu půjčil laboratoř na 8 týdnů své dovolené. Jen si bádejte, milý kolego, za dva měsíce jsem zpátky a pak už o vás, doufám, neuslyším. Stejný Macload tu teď stojí s ním, září štěstím a užívá si ovace a světovou slávu. Bentigovým srdcem projede zlost jako bodnutí nože. Takhle to nemělo dopadnout. Macload tu s ním dneska stát neměl. A on to dobře ví. Tu slávu ukradl Charlesovi Bestovi. Když mu Macloud představil jednoho ze svých dvou asistentů, Charles právě složil poslední zkoušku na medicíně. Byl na práci najat s tím, že tento výzkum sice nikam nepovede, ale může se od Bantinga, zkušeného válečného chirurga něco přiučit. Charles měl na to léto úplně jiné plány. Ale musel to být on nebo kolega z laboratoře. Hod mincí pro něj dopadl špatně. Nebo ne? Propůjčená laboratoř byla tmavá a pochmurná místnost v podkroví. Rychle ji vyplnily klece se psy, operační stoly, laboratorní přístroje a sítě proti mouchám v oknech. Dobývaly se sem dnem i nocí, laboratoř prostupovalo dusivé vedro a všude se šířil puch moči, krve, hnisu a skučení pokusných psů. O většinu z nich po pár dnech přišli. Frederick Banting prodal své ortopedické nářadí i auto, to poslední, co mu ještě zbylo, nutně potřebovali peníze na další psy...neměli čas na jídlo, ani na odpočinek. I Charlese Besta práce pohltila, ukázal se být nadaný asistent, plný entuziasmu a víry v úspěch pokusů. Léto se chýlilo ke konci a jim se konečně podařilo izolovat látku, kterou tak dlouho hledali a kterou nazvali isletin. Pes, jehož život skomíral a jehož cévami kolovala příliš sladká krev se s její pomocí vrátil do života. Frederickova teorie byla potvrzená. Zdálo se, že Macloada výsledky nepřesvědčili, ale uvolil se na pokračování výzkumu vyčlenit další čas i skromné prostředky. Až do chvíle, kdy všem kolem začalo docházet, jakého objevu s Charlesem docílili...pak se pokusil si úspěchy přivlastnit. Ale úplně ukrást se je nepodařilo...bez něj a Charlese to prostě už nešlo. A o isletinu, který mezitím přejmenovali na inzulin, začaly psát s nadšením vědecké časopisy i noviny jako o objevu století. Jen Macloadova přítomnost a jeho pyšná radost, se kterou se tu dnes vystavuje s Nobelovou plaketou, mu kazí radost z triumfu. On cenu Charlesovi ukradl, ten tu teď měl stát místo něj. Kvůli téhle nespravedlnosti se chystal cenu odmítnout, ale přesvědčili ho, je prvním Kanaďanem v historii, vybraným Nobelovým výborem. Tak a teď je tady, v Oslu, stále ještě stojí na pódiu ve spontánním a dlouhém potlesku sálu. Znovu doširoka otevře oči, pohlédne na přítomné dámy i pány a začne si vychutnávat pocity, které dosud nepoznal.

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/pribeh-fredericka-bantinga-28/