Pozdní lítost

Větev stromu tloukla do okenního rámu. Vítr venku znovu zesílil a větev statného smrku v zahradě se v tom vichru zmítala jako křehké stéblo. Do okenní tabule bušil déšť, řinoucí se z podmračené oblohy. Byl pátek večer a z obývacího pokoje zazněla znělka televizních novin. Muž sedící v křesle to ani nevnímal. Byl otočený zády ke dveřím a zíral na okno své ložnice. Jeho oči, ale nic neviděly. Byl slepý. Pokusil se narovnat v křesle, ale s povzdechem se znovu sesunul do zhroucené polohy. Přetékající břicho sklesle viselo v jeho rozkroku, stejně jako jeho mužný nástroj, který už dlouho neplnil svou funkci. Levou nohu měl nějak kratší. Ano, byla kratší než pravá, zabalená do vlněné ponožky. Byla amputovaná kousek pod kolenem. „Chceš podat čaj Péťo," ozval se z vedlejší místnosti ženský hlas, a mezi pootevřenými dveřmi se objevila hlava s prošedivělými vlasy. „Dej mně pokoj,“ ozval se muž mrzutě. Větev opět narazila do rámu okna a ozval se škrábavý zvuk, jako šmátrající prsty kostlivce. Muž si opět povzdechl a jeho ruka sjela k rozkroku. Kalhoty byly opět mokré. Jen stěží udržel moč. Proč takhle musel skončit? Honilo se jeho myslí. Vždyť vedl takový veselý a spokojený život. Užíval života plnými doušky, nic jej netrápilo, peníze vydělal, holky proháněl a toho dobrého jídla a pití co zkonzumoval. Jeho myšlenky se vydaly na cestu zpět časem. Byl mladý, právě se vrátil z vojny a chtěl si užívat života. Na vojně byl přísný režim a to mu moc nesedělo. Teď byl svobodný a svět byl tak krásný. První víkend v civilu řádně oslavil s kamarády v hospodě. Na vojně byl u silničního stavebního vojska bývalé PTP, kde pracoval a vydělával peníze. Za ty dva roky dost našetřil, tak kluky pozval. Večeře byla bohatá, hojně zalévaná vychlazeným pivem proloženým panáky tvrdého alkoholu. O půlnoci si dali ještě studenou mísu a na závěr koňak. Nakonec zjistil, že nemá sebou dost peněz. Hostinský, s kterým se znal mu to bez problémů napsat „na futro.“ Další víkend se tam hoši sešli znovu zaplatit dluh, a znovu jim peníze nevyšly. A tak se z toho stal zvyk. Ty bohaté tučné večeře, řízečky, uzené, knedlíčky, hranolky a toho alkoholu co tam vypili. Ale vždyť to bylo jen o víkendu, tak proč ne? V týdnu by to nešlo, chodil do práce a večery trávil u televize při sportovních přenosech, kdy si po bohaté večeři dal na klín mísu bramborových chipsů a zalil to pravidelně několika pivy. Sport jej zajímal, ale jen z gauče. Jeho kolega z práce jej marně lákal na kolo, do bazénu do tělocvičny. „Cvičení! To by mě zabilo,“ odpovídal na jeho lákání „a to tvoje jídlo,ta tvoje zelenina,to bych chcípnul! Pořádnej chlap si musí dát pořádnou flákotu a dobrý pivko, ty vegetariáne. Podívej, jak seš hubenej. To já mám krásný bříško, je vidět, že se mám dobře a jsem zdravej,“ pohladil si spokojeně vzdouvající se břicho. Časté návštěvy hospody jej přivedly i ke kouření. Proč ne, vždyť jsem mladej a nic mně není, proč bych si nedopřál. Můžu jíst, kouřit a pít co chci. A ty holky! Někdy měl i tři najednou. Vždyť ženský jsou od toho a když mně to všechno dobře funguje, proč bych se nepotěšil. Zhroucená postava starého muže se v ložnici na křesle pohnula, tak jako větev za oknem bičovaném deštěm. Z mohutné hrudi se vydral znovu povzdech. Tělo přetékající tukem, neschopné pohybu bez úporné bolesti, se vzpíralo osudu, který se už nedal změnit. Bylo pozdě! Jen mysl se toulala ve vzpomínkách. Věk se nedal zastavit a po třicítce nastaly potíže. Z mladého junáka se stal obtloustlý muž s kruhy pod očima. Při návštěvě lékaře poslouchal domluvy, aby změnil svůj životní styl. „Musíte jíst víc zeleniny, ovoce, celozrnné pečivo a hýbat se, hýbat se pane Peterka,“ nabádal jej lékař „ nebo špatně dopadnete!“ „Ať si kecá ty svoje blbosti,“pomyslel si po cestě domů. „Já mám rád bůček, slaninu, knedlíky, ty dobrý salámky a paštiky, to je jídlo pro chlapa, a ne žrát nějakou zeleninu. Možná ještě brambory, ale rejži nežeru, ta je pro slony. Po čase se začal zadýchávat, měl stále žízeň, kterou hasil půllitry piva a neustále by jedl. Mezitím byl už několik let ženatý. I když zpočátku vše klapalo, postupem času se mu žena začala vyhýbat. Byl často opilý a jeho narůstající hmotnost ji odpuzovala. Když se k ní v ložnici zezadu tiskl, dělalo se jí špatně z jeho přetékajícího břicha. Často mu říkala, že jeho jediný „sportovní“ výkon je cesta od televize k ledničce. Pak mu při jedné kontrole u lékaře odhalili cukrovku. Nemohl tomu uvěřit. „Musíte držet dietu, přestat kouřit a na hospodu zapomeňte,“ nabádal jej lékař. Neposlechl! Byl už tolik let zvyklý na svůj životní styl a ani varovné signály jeho těla s jeho myšlením nic nesvedly. Jeho stav se zhoršoval. V ložnici už nebyl k ničemu, ani ty jeho „holky“ už jej nechtěly. Zkoušel různé vitamíny a „zázračné“ prostředky na zvýšení potence a nebylo to nic platné. Dřevěněly mu nohy, měl je tak nějak bez citu, až se jednou ošklivě zranil na levé noze. Roztrhl si lýtkový sval o rezatý hřebík. Chodil na převazy, ale rána se nehojila a nehojila. Rána hnisala, noha bolela čím dál víc. Nakonec mu v nemocnici oznámili, že nohu musejí amputovat. Zatmělo se mu před očima. To snad ne! Odmítl to, ale jeho stav se stále zhoršoval. Nakonec musel amputaci podstoupit. Potom postupně přestával vidět, začal se pomočovat. Byl z něj invalida. Muž v křesle se znovu pohnul a jeho tělo hledalo snesitelnější polohu. V jeho mysli mu klokotal celý jeho život. Plné talíře vonícího jídla, pečeně, uzené maso, salámky, těch půllitrů a kořalička a ten bohapustý sexuální život! Teď se mohl „dívat“ nevidoucíma očima přes převislé břicho, které mněl jako pomník nad padlým hrdinou, mezi své nohy na pomočené kalhoty. Proč já hlupák, jsem tehdy neposlechl toho doktora, pomyslel si. Stačilo trochu přemýšlet, neřídit se jen svou chutí, ale také zdravým rozumem! Vždyť tolik lidí, žije s cukrovkou a vedou takřka normální život! Chce to jen trochu sebekázně, poslouchat signály svého těla a doporučení lékařů! Větev opět zarachotila o okenní rám a pomyslné prsty kostlivce se natáhly blíž.

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/pozdni-litost-44/