Potěšování a rozesmávání jako profesní úkol zdravotníků?

Ze všech úkolů, tváří a přístupů „celostní“ medicíny, jež jsem kdy uváděl jako kontrast její košatosti oproti technokraticky redukcionistickému pojetí, jsem nejvíce váhal nad potěšením, radostí, smíchem. Jistě radost a štěstí coby vedlejší produkt záchrany života, uzdravení, vyloučení zhoubné diagnózy – to je jaksi samozřejmá součást i striktně technokratické medicíny, to všichni znají a všechny zdravotníky kromě anetiků to potěšuje. Ale aktivní šíření radosti, vzbuzování libých pocitů, vyvolávání smíchu – kristepane, to už snad vážně není pravda, to snad nikdo nemůže myslet vážně, co bychom ještě měli stíhat, copak jsme kašpaři, od toho jsou jiné profese včetně té nejstarší…

Námitky vážné, ale přesto soudím, že stejně závažná je hodnota radosti v lidském životě, a to i v tom nemocném, omezeném, ba končícím. Anebo ne? Nebo je smích svatokrádežný zočivoči smrti, umírání, majestátu lékařské vědy, étosu milosrdenství i vřavy boje za zdraví lidu?

Smích je pochopitelně běžnou součástí medicíny – výkonu profese i stonání. Lékařské anekdoty či Aeskulapovy humorné příběhy z českého lékařského prostředí jsou sice kouzlem nechtěného či dítětem paradoxu, ale nelze opomíjet drsné psychoterapeutické žertování pacientů po devastujících poraněních (personál rehabilitačních ústavů by mohl vyprávět) či lékařů v superstresových situacích; smích je jeden z ventilů extrémního stresu a tísně.

Pochopitelně něco jiného je superstres (drsné žerty přípustné), akutní či kritická medicína (žerty stranou a dvoutýdenní absence juchání nikoho nezničí) a chronické stonání. To má jako téměř vždy a ve všem své „extrabuřty“:

U „chroniků“ jde o víc než o vyloudění úsměvu na tváři úzkostného pacienta během vizity. Deficit radosti, libosti, potěšení a těšení může být obrovský – mnohdy mnohaletý a absolutní. Možná bychom byli zaskočeni, ba zděšeni, kdybychom se v rámci anamnézy zeptali nádavkem k obvyklému, „kouříte?, pijete?“, třeba „kdy jste se naposledy smál“, „kdy jste se naposledy na něco těšila?“. Možná nám do toho nic není, ale možná je to stejně rizikové a patognomické jako množství vykouřených cigaret a závažnější než sdělení, „to víte, pivko k jídlu, sem tam večír, tak normálně jako všichni“, což zaznamenáme stejně pečlivě jako údaj o žloutence či zápalu plic před 70 lety.

Anhedonie a morozita zarážejí u zdravých a mladých, ale berou se jaksi samozřejmě u lidí nemocných a mnohdy jen starých. Prostě, „máte-li tumor, přejde vás humor“ a senectus molesta, bolestný senilní marasmus. Mnohdy jde o mladě zdravou reflexi: „Bez chlastu, sexu, žrádla a ještě chromej, to bych se nejspíš picnul a rozhodně bych se nesmál.“

Mnoho nemocných a starých lidí žije zvláště v nemocnicích a jiných ústavech v chronickém stresu, úzkosti a bez radosti. Jejich emoce se pohybují od nuly do minusu – různě velký smutek, úzkost, strach, studená prázdnota, beznaděj, bolest a jiná utrpení, při nejlepším nula, emoční nic, emoční neutrál. Což je pro zdravotníka pozitivum, neboť pacient přestal trpět, takže nepotřebuje analgetikum, anxiolytikum, projímadlo, nic – „na nic, nepodám nic“, nula od nuly pojde.

Jenže končí zájem medicíny na nule? Stejně jako nestačí neponižovat, ale měli bychom aktivně chránit, obnovovat a posilovat důstojnost znevýhodněných lidí (dignitogeneze), měli bychom docenit u lidí těžce a chronicky nemocných hodnotu radosti a pozitivně o ni usilovat nad úroveň netrpění. Ostatně není její dlouhodobá absence (anhedonie) součástí utrpení stejně jako absence sebeúcty a respektu? Navíc v tomto smyslu asi opravdu platí, že veselá mysl je půl zdraví, a tedy léčebný nástroj, což bylo doceněno nejdříve u dětí a dětského hospitalismu. Odtud se vzali i nemocniční klauni.

K nejhorším vjemům z nemocničních a jiných ústavních pokojů i domácností těžce a chronicky nemocných lidí dnes již vesměs nepatří tělesné utrpení, ale úzkost, beznadějná prázdnota, regrese zájmu na biologickou úroveň, nulová radost. Péče často „gumuje“ osobnost a vytváří prázdno. I když tomu tak mnohdy být nemusí. Je však nutno pracovat s pozitivními prožitky, krátkodobými perspektivami, reziduálním potenciálem, na scénu musí vstoupit komunikace, psychoterapeutická podpora, animace, osobní asistence, subjektivně uspokojivá náplň času.

Jinak vzniká u lidí umírajících dokonce pocit dysthanasie – medicína nedovolí smrti vstoupit, ale uhájený prostor zůstane prázdný, bez pozitivního prožitku, bez radosti a smyslu. Medicína přirazila smrti dveře před nosem, ale pacient zůstal sám v prázdném studeném prostoru. Často diskutovaná samoúčelnost účinných medicínských postupů je tak zčásti dána nevyužitím jejich výsledků. Čím chroničtější je stonání a čím těžší je funkční postižení, tím větší by měl být zájem pečujících o radosti a libosti pacientů, včetně lidí s pokročilou demencí. V tomto smyslu by měl i lékař hodnotit a ordinovat potěšení – a když ne lékař, tak zdravotnický tým. A když ne lékař ani zdravotnický tým… tak je to špatně.

Zdroj: Medical Tribune