Pomůže kauza Putna vysokým školám, nebo jim uškodí?
Když jsem začínal v roce 2008 psát fejetony pro Medical Tribune, byl jedním z prvních fejeton „Jak Franz Josef poráží Ameriku“. Byla to doba, kdy jsme si ještě více vážili starých tradic a kdy televizní redaktor oslovující na obrazovce pana doktora nebo pana profesora pane Nováku a reprezentant farmaceutické firmy říkající „Teď jsem byl na chirurgické klinice za panem Novákem a jdu na internu za panem Svobodou“ byli spíše výjimkou a vypadali jako hlupáci. Od té doby to Franz Josef vysloveně prohrává a s nastupující další generací redaktorů a reprezentantů je už všechno jinak. Je otázka, zda kauza pana profesora Putny povede k další ztrátě tradičních středoevropských konzervativních hodnot a vysokoškolští učitelé ztratí dále na prestiži. Nevím, vývoj je asi nepředvídatelný. Tak jako se nedalo předvídat chování reprezentantů či redaktorů. Profesoři si za to ale mohou trochu i sami.
Především je jasné, že úloha prezidenta ve jmenování profesorů je dána ústavou a není tzv. celebritní, jak se často mylně uvádí, ale že jde o plnohodnotný právní krok. Čili prezident zcela jistě může profesora nejmenovat. Složitější je zdůvodnit, proč by tak měl činit. Jmenovací profesorské a habilitační docentské řízení probíhá na fakultách a univerzitách obvykle podle jasně definovaných vědeckých a pedagogických kritérií. Ta jsou dnes různá a řízení se na různých školách kvalitativně liší. Kategorie profesorů je při jmenování prezidentem jen jedna, a to je zcela jasně velký důvod, proč už nejmenovat „univerzální celostátní“ profesory. Nedávno se stalo, že takový profesor jmenovaný na nepochybně horší škole pak rozhodoval o jmenovacích řízeních na škole výrazně lepší, a to je zcela jistě špatně.
Důvodů pro decentralizaci by se ale našlo ještě více. Přes podmínky definované v zákoně se konkrétní realizace na jednotlivých školách velmi liší, a to nejen v kritériích, ale i v průběhu řízení. Ale zpět ke kauze Putna. Z hlediska toho, co vypátrali novináři, musí být každému lékaři směšné, že je jmenován profesorem někdo s H‑indexem 1. To by na lékařských fakultách nestačilo ani na dlouhodobé vykonávání funkce odborného asistenta, natož docenta či profesora. To nutně vede k úvahám, zda kritéria humanitních škol nejsou definována úplně špatně.
Připomeňme však ještě další aspekty. O průběhu řízení, zejména v tajném hlasování, rozhodují i další, a to často náhodně zjištěná fakta. Na první pohled by mělo platit něco ve smyslu, že profesor by měl být slušný člověk. To je možná požadavek přehnaný. Čteme‑li například staré lékařské anekdoty, zjišťujeme, že profesoři byli a jsou často lidé velmi zvláštní a i dnes u nás už existují kauzy třeba odsouzených docentů či profesorů, a to nejen za podvody ve vědě. Zarážející je však nespravedlnost takových spíše společenských kritérií. Schovává‑li se někdo za bukem, jeho činnost se snadno vyhodnotí podle vědecko‑pedagogických kritérií. Nepochybně hůře jsou na tom lidé mediálně, politicky či jinak veřejně známí nebo lidé, které prostě někdo nemá rád. Na to, abychom uznali prezidentský důvod, že profesor Putna se chová v průvodech nestandardně, bychom museli spravedlivě vyhodnotit činnost všech profesorů, a to se v praxi neděje. Pamatuji mnoho řízení, která proběhla dobře, protože se o dotyčném málo vědělo, a nebo špatně nebo málem špatně jen proto, že se o něm vědělo moc a s řízením to nesouviselo. Kdybychom chtěli být spravedliví, tak by každý musel předkládat dotazník, zda netrhal v dětství broučkům nožičky, co dělal před rokem 1989 či zda negativně nepůsobí v místě bydliště. To by už nápadně připomínalo doby minulé.
A to připomíná další aspekt prezidentského jmenování profesorů – aspekt totalitní. Nedávno jsem četl hezkou knížku o profesoru Hohlbaumovi. To byl poslední přednosta německé chirurgické kliniky v Praze, který například po atentátu operoval Heydricha. Do Prahy přišel z Lipska a zcela jistě to nebyl fašista. Knížka je i hezkým povídáním o vztahu české a německé medicíny před válkou, za války a v roce 1945. Součástí knížky je fotografie jmenovacího dekretu, kterým ho jmenoval profesorem sám Adolf Hitler. Za komunistického režimu pak totalitní aspekt jmenování dospěl až do fáze přímého jmenování bez probíhajícího jmenovacího řízení. Staré Rakousko byl režim také totalitní, který se postupně jen velmi pomalu demokratizoval, a v tom je tradice prezidentského jmenování špatná. Je pravdou, že běžný občan profesory až na malé výjimky prakticky nezná a v současné společnosti už je význam docentů a profesorů hlavně čistě univerzitní a oborový.
V slušné společnosti by jmenování profesorem mělo být procesem apolitickým a zcela jistě nejhorším řešením by bylo, aby byli profesoři jmenováni politiky – třeba ministrem školství. Tak zbývá jen doufat, že to nenastane. To by byl tragický důsledek kauzy Putna. Naopak kdyby kauza vyvolala posun dolů a jmenování profesorů by dospělo k rektorům a docentů k děkanům, výsledek by byl asi nejspravedlivější a nejbližší modernímu fungování nezávislých univerzit. Ono i na úrovni univerzit lze ukázat mnoho nespravedlivostí v habilitačních řízeních, podobně jako prezidentská vyjádření po profesorském řízení byla nespravedlivá vůči panu prof. Putnovi i vůči jeho univerzitě. Obecně platí, že naše společnost je stále velmi centralizovaná, a to, co platí ve veřejné správě, platí určitě i v oblasti univerzit. Tak zbývá jen doufat, že kauza Putna napomůže dobrým věcem a nepomůže věcem špatným.
Zdroj: Medical Tribune