Pohádka o tajném městě z cukru

Jednou byl Pepíno nucen vydat se do světa, daleko, předaleko.

Prošel dokonce i bludištěm ordinací i laboratoří, neboť svět je dnes i takový. Složitý a vědecky zaměřený. A když se Pepíno z těch labyrintů nakonec zase vymotal, tak nejel domů autobusem, ale rozhodl se, že si vyčistí hlavu a půjde jednou (mimořádně) pěšky. I kdyby ta procházka měla trvat dvě hodiny! Sluníčko svítí, tak co!

Cestu domů si však moc dobře nepamatoval, tak se stalo, že zabloudil.

Potom našel krásnou, širokou cestu, která vypadala, jako kdyby vedla k něčemu velikému a důležitému. I dostal se na okraj zvláštního města - a sice města postaveného ze samých sladkostí. O tom se mu přece nedávno zdálo, však si to ještě pamatuje. Že však něco takového skutečně existuje, tak to je překvapení! Ovšem v tom snu také bylo, že by do toho cukrového města chodit neměl - přece jen je to velké pokušení.

Avšak co bylo daleko důležitější než nějaký sen: pan doktor dnes ráno Pepínovi diagnostikoval cukrovku! A to byla skutečnost! Potvrzená na papíru a v ordinaci už je na to založena i příslušná složka. Opatřená razítkem! Punktum.

Pepíno chvíli stál, přemýšlel, ale pak se přece jen odhodlal vkročit na zakázané území. Vždyť musí poznat, před čím ho lékaři varovali! Co si má odříkat. Osobně se přesvědčit. A rozloučit se. Samozřejmě jenom symbolicky! Prostě udělat tečku za dosavadním způsobem života. A když si to člověk takhle pěkně zdůvodní, je snadné pokračovat v jakémkoliv dobrodružství. A tohle je výzva!

Městečko to bylo vlastně úhledné, čisté a miloučké. Nízké ploty z perníku obrostlé marcipánovými růžemi ... trávník vonící jako čerstvě našlehaný pistáciový krém ... hrdě se tyčící domy z dortových korpusů ... a parky plné květin a stromů z krásně barevného a někde i skoro průsvitného želé. Pepíno měl dojem, že se dívá na živoucí pulzující duhu. Zázrak!

A lidé, které potkával? Všichni zdravili, usmívali se a měli na šatech knoflíky z bonbónů a místo šperků umělecky zpracovaná různobarevná lízátka. Krása!

Co bylo však opravdu zvláštní, tak to, že ty tuny báječných sladkostí okolo nikoho ze zdejších obyvatel snad ani nezajímaly. Nebo jim nepřikládají žádný význam. A přitom být to někde jinde, lidé se o takové dobroty i poperou. Přímo na ulici!

Takže, když se nikdo nedíval, líznul se Pepíno trochu šlehačky z nějakého květu a rychle spolknul kopeček zmrzliny. Studila v krku, tak si ještě ulomil kousek nugátové oplatky. Jenže to už u něj stál strážník!

„To nevíte, že se můžete jenom dívat?" řekl přísně.

Pepíno se podivil: „Tak to je jenom na koukání? Taková nádhera? Taková dobrota? Nemůžu ochutnat ani kousíček? Já zaplatím, vidíte, peníze mám!"

„Tady nejde o peníze, tady se platí jedině zdravím," prohlásil strážník úředním hlasem.

A když se Pepíno na toho člověka pozorněji podíval, všiml si, že za řemenem na uniformě má místo pistole jen tři injekce s inzulínem. Ještě že pendrek vypadal poměrně stravitelně a neotlučeně, asi nebyl určený na mlácení.

„To je ale zvláštní město a přitom tu všichni lidé vypadají zdravě," podivil se Pepíno.

„Však taky oni zdraví jsou," potvrdil strážník: „Ale vy si dávejte pozor! Raději běžte rychle pryč, utíkejte! A opatrně, ať se tamhle nepřilepíte na cukrovou polevu, právě tam dělají novou silnici z piškotu."

Pepíno stál a nehýbal se.

Strážník se tedy na něj podíval o mnoho přísněji: „Stejně už jste tady stihl něco sníst. Vidím drobečky na vaší košili. Člověče, vy nám tady konzumujete nugátovou ptačí budku! Olupujete oplatky! A co ta zmrzlina, co vám kape z vousů? Z ní měl za dva dny vykvést celý nanukový dort! Botanická rarita!"

Pepíno byl šokován. Být přistižen není příjemný pocit, zvláště když to člověk nemá natrénováno. A Pepíno neměl, protože ho už dlouho nikdo z ničeho špatného neobvinil. A teď rovnou trestající ruka zákona!

Strážník pokračoval: „A teď mi musíte vy dát tři facky! A pořádné! A to proto, že jsem u vás nebyl včas a neuhlídal si vás! Ale neomdlíte mi přitom, že?"

Pepíno vyvalil oči a začal protestovat: „Já vám žádnou facku nedám, to tedy ne! Ještě byste mě zavřel!"

Ale pak mu došlo, co se vlastně stalo: „Vlastně byste mě měl zavřít, ale někam, kde nejsou žádné sladkosti!"

„Tak to je problém," odpověděl mu strážník: „U nás i vězení je z čokolády. Všude cukr. Mříže taky. A vy jste diabetik. Kdybyste se chtěl prokousat ven na svobodu, byla by to katastrofa. Vám by to ublížilo. Takže vás nemohu arestovat. Dejte mi ty tři facky, abych příště lépe hlídal veřejná prostranství, a pak vás vypovím z městečka!"

Pepíno už téměř křičel: „Nemůžu vám nafackovat, to je nespravedlivé! To já si zasloužím pár facek! Prosím! Zato že jím, co nesmím! Ani jsem se nezeptal, komu to patří! Nanuková orchidej! Už nerozkvete. Sežral jsem ji! Neovládl jsem se. To já si zasloužím potrestat!"

Strážník jej uchopil za paži: „Tak tedy půjdeme hned! Vyprovodím vás za hranice. Ukážu vám cestu domů. Sem už se nevracejte. Není to tu pro vás. Lékař vám snad řekl, jaká nebezpečí vám hrozí, když nebudete disciplinovaný. S diabetes mellitus není žádná legrace. Vy to podceňujete!"

No, to byla ostuda, když strážník vedl Pepína přes Cukrové náměstí jako uličníka!

A Pepíno to sladké městečko už raději nehledá. Při pomyšlení, že by měl nespravedlivě nafackovat tomu neústupnému a přece zdvořilému a docela milému strážníkovi, který ho vlastně chránil ... a dalo by se říci, že i zachránil! Takovému člověku může přece jenom krásně poděkovat. A právě to se stalo!

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/pohadka-o-tajnem-meste-z-cukru-67/