Plíšek tam, plíšek sem, kdopak bude podveden?

„...a pak zazvonil konec a pohádky byl konec."

„Tatínku, ještě jednu pohádku... Prosím!"

„Už je pozdě, Terezko, měla bys už spát."

„Prosím, prosím... Jenom jednu. Poslední!"

„Tak dobře, princezno, ale mámě o tom ani muk," usmál se muž a pohladil láskyplně svoji holčičku po vláskách. „Tak tedy... Bylo, nebylo, za devatero horami a devatero řekami... dál, než si vůbec dokážeš představit a než bys vůbec byla schopná dojít, leží jedna podivná země."

„Jak podivná?" zamrkala Terezka s očima navrch hlavy.  Byla to přesně ta zvídavá ratolest, která u návštěv sklízí obdiv pro svoji bystrost a současně svoje rodiče připravuje všetečnými otázkami o poslední zbytky příčetnosti. Dítě k zulíbání.

„Poslouchej a dozvíš se to. Byla to tuze podivná země - nežili v ní totiž obyčejní lidé, ale plechoví roboti."

„A měli tam princezny?"

„Ne, to sice neměli -"

„A draky?"

„Ani draky. Ale zato spoustu a spoustu plechových robotů. Vedlo se jim dobře - někteří pěstovali slunečnice, aby měli olej na mazání, jiní káceli stromy a další z nich stavěli přístřešky. A ještě jiní kutali hluboko v horách železo a z toho se vyráběl další a další roboty. A mezi těmi všemi roboty byl jeden, který se jmenoval Cukrblik. Na první pohled to byl robot jako každý jiný. Kdo ho však znal lépe, věděl, že Cukrblik je věru zvláštní kousek. Měl totiž cukrovku."

„Jako já?"

„Ano, Terezko, jako ty. Jenže robotí cukrovka je jiná než ta tvoje."

„Jak jiná?"

„Poslouchej a dozvíš se to," usmál se tatínek. „Jak jsem říkal - Cukrblik byl zvláštní kousek. A celé to začalo, když jej ve fabrice dávali dohromady. Roboti totiž nemají ani maminku, ani tatínka. Tuhle vezmou jeden plech, tamhle šroubek, tady zase kontrolku a robota jiní roboti sestaví. A každému kousku dají do vínku něco jiného. Jednomu namontují místo jedné ruky pilu, aby mohl kácet stromy, druhému připraví do hlavy neomylnou kalkulačku, aby mohl všechny stromy správně spočítat.

A náš Cukrblik měl vyrábět zlaté plíšky, kterými roboti platili jako mincemi. Stačilo, když spolknul nějaký jiný kov a za chvilku mohl otevřít dvířka na břiše a vyndat hrst zlatých plíšků."

„Jako ten kouzelník v té jedné pohádce, viď, tati? Ten taky uměl vyčarovat zlato."

„Přesně tak, Terezko. Jenže při výrobě Cukrblika něco popletli a náš nebohý robot nevyráběl zlato, ale kostky cukru."

„Jé! To bych chtěla taky umět..."

„Jenže našemu milému Cukrbikovi to bylo houby platné. Roboti cukr nejedí a vlastně ho vůbec neznají. Nejchytřejší roboti zkoumali, co užitečného by mohli s cukrem dělat, ale na nic nepřišli. Zkoušeli ho jako palivo, ale cukr se jim rozpustil, stejně tak se nehodil ani jako drahý kámen do šperků, protože zapršelo a cukrová ozdoba byla tatam. A tak Cukrblik skončil se smetákem v ruce a zametal ulice.

Jednoho dne - byla už tma tmoucí - šel z práce domů, pobrukoval si oblíbenou písničku... Když tu najednou před něj skočili dva špinaví roboti.

‚Pracky vzhůru!' zakřičeli a namířili na něj bambitky.

Cukrblik se samozřejmě strašlivě polekal a udělal, co mu řekli. Ti lumpové se na něj vrhli, svázali ho a odvlekli kamsi daleko za město - do velké tmavé jeskyně."

„A co tam s ním udělali?" zeptala se Terezka s očima vykulenýma.

„Posadili ho na dřevěnou pryčnu a pověděli mu:

‚Dej sem všechno zlato, plíškový robote!'

Cukrblik na ně zmateně zíral s otevřenou pusou. ‚Já ale žádné zlato nemám,' řekl jim nakonec.

‚Lžeš!' osočil ho jeden z banditů. ‚Jsi robot pro výrobu zlatých plíšků. Musíš mít nějaké zlato. Nebo nám ho můžeš vyrobit.'

‚Ale pánové roboti,' zasmál se Cukrblik, ‚já žádné zlaté plíšky vyrábět neumím, já vyrábím cukr. Mám totiž cukrovku.'

Ti dva zlí roboti se na sebe podívali. Vymlouvá se Cukrblik nebo má snad pravdu a vyrábí cukr? O něčem takovém ještě neslyšeli.

‚Tak... tak nám vyrob cukr,' pobídl ho nakonec jeden z nich a dloubl do Cukrblika banditkou. Ten jen pokrčil rameny, zachrčel a už svým únoscům nabídl místo zlata dvě bílé kostky cukru."

„Jé, tati, to se mi líbí," zasmála se Terezka a přitáhla si peřinu až k bradě.

„To jsem rád," oplatil jí úsměv tatínek. „Ti dva roboti se samozřejmě podivili a hned chtěli vědět, co to ten cukr je.

‚Vážení, račte si to poslechnout,' řekl jim Cukrblik, který hned vycítil svoji šanci. I když totiž celý život jen zametal ulice, byl to velice chytrý robot. A tuze mazaný. Výroba cukru je přísně tajným projektem. Cukr je, milí robůtci, totiž nově objevený drahý kámen nesmírné ceny! Je tak vzácný a tak drahý, že ani nejbohatší robotí paničky si jej zatím nemohou dovolit nosit ve špercích. Ale na jeho rozšíření se už pracuje a jen co se dostane do běžného užívání, ten kdo bude mít velké zásoby cukru, se stane boháčem. Strašně prachatým boháčem.'

A tos měla, Terezko, vidět, jak se těm dvěma loupežníkům rozzářily oči. Vždyť oni unesli robota na výrobu zlatých plíšků a najednou zjistili, že mají někoho mnohem cennějšího."

„Ale cukr není dražší než zlato," namítla holčička.

„To sice není, ale to ti dva banditi vůbec nevěděli. Každopádně na Cukrblika hned zakřičeli: ‚Vyrob nám ještě cukr, ještě další a další!'

‚Bohužel,' povzdechl si Cukrblik, ‚abych mohl vyrobit další cukr, potřebuju zlato. Co jedna kostka cukru, to jeden zlatý plíšek...'

‚Zlato... to my máme. Hned ho přineseme,' kývali loupežníci hlavou a hned jeden z nich odběhl kamsi do zadní části jeskyně, odkud přinesl celý pytel zlatých plíšků. A co myslíš, že se pak stalo? Cukrblik jeden plíšek za druhým polykal a za každý, co spolknul, dal banditům jednu cukrovou kostku. Finta byla v tom, že Cukrblik vůbec zlato k výrobě cukru nepotřeboval. Kostky cukru dokázal tvořit jako kouzelník - jakoby jen ze vzduchu. A to zlato, které loupežníkům takhle chytře sebral, jen schovával v tajné přihrádce.

A ti dva loupeživí roboti mezitím skákali samou radostí málem až do stropu. Radovali se, jak výhodný obchod se jim to povedl. Mysleli si, kdovíjací teď nejsou zbohatlíci. Ani ve snu by je nenapadlo, že cukr je tak obyčejná věc... A Cukrblik si mezitím plnou svoji tajnou kapsu dalšími a dalšími zlatými plíšky, až už je za chvíli neměl kam dávat.

Naštěstí si ho ti dva roboti už moc nevšímali. Tancovali spolu kolem hromady cukru a prozpěvovali si, jací že jsou velcí boháči. Když tu jednoho z nich napadlo, že kostku spolkne. Nejspíš si naivně myslel, že pak možná bude moct vyrábět cukr sám. A co se nestalo! Jemu ten sladký cukr zachutnal. A to už jej ochutnal i ten druhý a za chvíli se jím ládovali horem dolem. Jenže to neměli dělat.

Každé malé dítě přec ví, že když se něčeho sní moc, bolí potom bříško. A pro roboty, kteří ještě nikdy dříve cukr nejedli, to byly bolesti vskutku veliké. Oba dva naříkali a nakonec si lehli na zem a ze samého naříkání usnuli.

A to byla příležitost pro Cukrblika. Na nic nečekal, vzal nohy na ramena a pelášil i s vyměněným zlatem zpátky do města. Tam vyhledal prvního robota strážníka a všechno mu popořádku vypověděl. Strážník nelenil a už o chvíli později měli ty dva lumpy zavřené za mřížemi."

„A co Cukrblik?"

„Cukrblik? Ten si po zbytek života užíval z bohatství, které od těch banditů získal. Oni chtěli obrat a podvést jeho a nakonec to dopadlo úplně opačně. Postavil si pěkný srub nedaleko té jeskyně a už vícekrát v životě nezametal. Jen tu a tam si pro sebe a pro své přátele vyrobil pár kostek cukru, aby si ti hoši plechoví taky trochu osladili život."

„Tati, taková cukrovka je vlastně docela prima, že?"

„To víš, že jo, i s tvojí cukrovkou se dá pěkně žít. Ale teď už opravdu dobrou noc, princezno," usmál se tatínek a pohladil holčičku po vlasech. Až na tu cukrovku to bylo přece jenom děvčátko jako každé jiné.

„Dobrou noc, tati."

Zdroj: Medical Tribune