Peníze skryté v reformě myšlení

Poker, či šachy? Anebo obojí...? Toť otázka, přicházející na mysl nejednomu občanovi, když sledoval utkání nemocničních lékařů s ministrem zdravotnictví. U šachového stolku se pan ministr s kamennou tváří snažil najít pozici, v níž by vůči protivníkům (mediálně zpodobňovaným jako smečka vyhládlých, leč bojovně naladěných vlků) ubránil kozu rozpočtové odpovědnosti.

A u vedlejšího karetního stolku se pak táž "vlčí smečka" snažila panu ministrovi vrátit vše i s úroky - a v duchu hesla, že "nejlepší obranou vlastních zájmů je útok na city druhých" jej lstivě trumfnout ne zrovna pohádkově šťastnou hrozbou možného exitu hospitalizované Karkulky.

Jistě, cílem vlků bylo nad Hegerem zvítězit. Tak, aby se jim zaručilo důstojné zacházení, aby nebyli vyhládlí, aby nemuseli hledat humanitární azyl na některé z rakouských či německých klinik a aby nám všem dosvědčili, že po celou dobu své vzpoury byli těmi hodnými bílými "beránky", byť "v šedém rouše vlčím", kteří pomáhají občanům překonávat jejich neduhy.

Nicméně, v požadavku "chránění občanů před neduhy" bychom neměli přehlédnout "vlčí jámu", kterou si rebelové sami sobě vykopali. Je-li totiž každý občan spoluodpovědný za svůj život i zdraví, pak obdobnou spoluodpovědnost měli a mají vůči sobě i nemocniční lékaři.

Rutina zdaleka nestačí

Stačí si jen vybavit, specialisté kterých že oborů patřili v průběhu akce "Děkujeme, odcházíme" k těm nejohroženějším: byli to neurologové, neonatologové, porodníci... Ale proč právě oni? Odpovězme si otázkami: A proč se zrovna porodníci tak zarputile léta bránili předat část svých kompetencí porodním asistentkám - s poukazem na závažnost všech možných i nemožných rizik, která se u porodu mohou vyskytnout? Proč čas těhotenství a porodu obestřeli jakousi až chorobně medicinalizovanou atmosférou, k jejímuž ozdravění byli oprávněni a povoláni výhradně oni? A proč je dnes poskytování neonatologické péče mnohdy řešením následků - namísto jejich předcházení?

Řešením draze zaplaceným - jak ve smyslu utrpení dětí i jejich rodin, tak z pohledu ekonomické zátěže. Jako by již bylo takřka lhostejno, že oproti inkubátorům "pobyt" dětí v matčině děloze prakticky nic nestojí - ani ekonomicky, ani lidsky. Proč řešit skutečnost, že za předčasnými porody, respektive za novorozenci s nízkou porodní hmotností, stojí - krom jiných - i faktory netoliko matkami, nýbrž i společností ovlivnitelné, jako jsou kouření, drogy, sociální stres či automobilovým provozem znečištěné životní prostředí. A že se tyto faktory nacházejí u kořenů i mnoha dalších zdravotních problémů dětí i dospělých - včetně problémů neurologických - je vcelku nabíledni.

Ano, máme mnohé renomované nemocnice, kde se poskytuje špičková akutní, invazivní, vysoce specializovaná péče. Avšak, máme rovněž mnohé chronické pacienty, léčené formou "rutinní somatické údržby". Ale pokud se čistě biomedicínsky vzdělávaní lékaři budou "úspěšně bránit" možnostem uplatňování medicíny psychosomatické - a pokud se za terapeuticky "uplatnitelné" bude považovat zejména to, co je výhodně "uplatitelné," pak mnozí pacienti s chronickými obtížemi budou nadále léčeni rutinně - prostě proto, že to je pro systém zdravotní péče schůdnější a jednodušší; stačí přece nějaké to vyšetření, nějaký ten lék - a kontrolu či vizitu zase příště.

Jak si kupříkladu vyložit, že podle aktuálních údajů databáze "Clinical Evidence", jen málo přes desetinu zavedených metod léčby je pacientům prokazatelně prospěšných, a u poloviny metod není míra jejich účinnosti vůbec známa? Nemělo by nás to přimět k zamyšlení, zda v medicíně stejnou měrou, jako na vědecké průkaznosti, nezáleží i na osobní empirii, intuici a zkušenosti? Tedy na kvalitách zjevně osvojitelných.

Vstřícnost a prevence

Ale rozhlédněme se více po Evropě. Proč dnes takřka 3/4 obyvatelstva Německa trpí chronickým nedostatkem vitamínu D? Tedy vitamínu, jehož nedostatek (obvykle provázený i nedostatkem vápníku) se čím dál zřetelněji dává do souvislostí se zkracováním délky života a s civilizačními chorobami, jako jsou zhoubné nádory vnitřních orgánů, srdeční onemocnění, osteoporóza, roztroušená skleróza, diabetes. Léčba každé jedné z těchto chorob si vyžaduje enormní finanční náklady - a přitom, vcelku nenáročnými opatřeními na poli výživy, veřejného zdravotnictví a zdravého životního stylu, by bylo možné zlepšit saturaci populace vitamínem D, a tím předcházet zmíněným nemocem - a tak ročně ušetřit jen v Německu až 30 miliard eur ze zdravotního pojištění.

Miliardy by se daly ročně ušetřit, pokud by se hospitalizovaným pacientům věnovala náležitá péče - a tito se nemuseli léčit s komplikacemi, jež je při pobytu v nemocničním prostředí "tak nějak" potkají. Jak je kupříkladu možné, že mnoha pacientům se nedostává náležité výživy - byť je studiemi doloženo, že se tím prodlužuje délka jejich pobytu, pravděpodobnost komplikací, ba dokonce úmrtí?

A není snad alarmující, když zpráva zdravotního výboru britského parlamentu v roce 2005 konstatovala, že na následky žilní tromboembolie (častého to doprovodného "problému" hospitalizace) umíralo v Británii ročně až 32 000 pacientů? A pokud jde o finance: jen léčba pacientů s tromboembolií vycházela britské poplatníky na více než 1 miliardu liber ročně.

Ale zpátky do Čech. Za vyloženě nepromyšlené až kontraproduktivní lze považovat navrhované zvyšování spoluúčasti pacientů na balneoterapii. Nejedná se tu o výsledek tlaku farmaceutické, přístrojové, klinické a ambulantní lobby? Z vody a vzduchu (na rozdíl od léků, lékařské techniky a pojišťovnám vykazovaných klinických vyšetření) přece sotva poplynou zainteresovaným závratné marže, úplatky či zisky!

Argumenty o údajné neprůkaznosti pozitivních zdravotních účinků balneoterapie dnes již neobstojí - a tvrzení, že terapeuticky účinné je pouze to, co je vědecky kvantifikovatelné, nelze brát vůbec vážně. Tak proč balneoterapii de facto likvidovat coby nedílnou psychosomatickou součást komplexní péče?

Uvedené příklady hovoří jasně: ve zdravotnictví je peněz až dost - a vedle úniku financí korupčními penězovody by se měla neodkladně řešit zkorumpovaná neochota a nevůle k radikálním změnám v myšlení a jednání jak státu, tak lékařů. Jeho a jejich neochota a nevůle začít od sebe - a sundat si růžové brýle mámení, skrze něž se jim jeví, jako že přes všechny otřesy systém zdravotní péče jede dál po těch správných farmakoprůmyslových kolejích.

Pacient není "dojná kráva"

Ke vzpouře lékařských elit v salonním kupé českého zdravotnictví muselo zákonitě jednoho dne dojít. Otázkou zůstává, co tyto elity učiní nyní; zda ukolébány režijními výhodami se proberou a uznají, že léčení zdravotních následků chronické sebestřednosti a zkorumpovanosti medicíny je ekonomicky nadále neudržitelné - a že za daného stavu věcí nemá reforma zdravotní péče šanci na zdárné uskutečnění. A že provádět ji bez souběžné zásadní proměny odborného vzdělávání, nejen toho postgraduálního, ale primárně pregraduálního, by bylo čirou pošetilostí.

Jistě, medicína by mohla představovat společensky přínosný a prospěšný byznys, ale jen potud, pokud by v něm pacienti nebyli chápáni jako nemocničně ustájené či ambulantně pasené "dojné krávy", sloužící apriori k odvádění tučné smetany veřejného zdravotního pojištění do bezedných díží rozličných, více či méně parazitních zájmových skupin, firem a institucí, propojených na "důvěrné spolupracovníky" z řad lékařů i manažerů lůžkových a ambulantních zařízení.

A proto, se stejnou odhodlaností, s jakou se před časem české lékařské elity pustily do akce "Děkujeme, odcházíme", by se nyní, ozbrojeny výše uvedenými poznatky a argumenty, měly tyto elity stát vůdčím duchem hlubokých a zásadních proměn českého zdravotnictví i lékařského školství, měly by být aktivním obhájcem naplňování práv občanů na příznivé biopsychosociální podmínky v životě lidí i společnosti, iniciativním propagátorem ozdravění veřejného prostoru měst, přírody a krajiny, příkladným vzorem uplatňování prevence nemocí a výchovy ke zdraví - a v neposlední řadě zastáncem práv dětí na vyrůstání od samého jejich početí ve zdravém prostředí.

Takovýmto svým jednáním by lékařské elity prokázaly, že jsou vskutku nejprestižnější a nejuznávanější profesní autoritou v naší zemi, že převratný čin celospolečenského dosahu je možné v medicíně prosadit i bez nákladných prostředků na techniku, léky a granty a že v lékařství se stále ještě cení kvalita nad kvantitou, kvalita prostředí, osobní pohody a péče o pacienty nad kvantitou soukolí, utvářejícího ve svém celku pohonnou jednotku ekonomicky sice fungujícího, leč lidskost postrádajícího zdravotnictví.

HN Zdeněk Smrčka
Autor je informační specialista, pracuje v Ústavu vědeckých informací Univerzity Karlovy

Zdroj: HN