Péče je dostupná. Možná až příliš

Zítra se uskuteční protest lékařů namířený proti reformám ministerstva. Opět tak přicházejí dny, kdy budeme slýchat o tom, že zdravotní péče je špatně dostupná. Anebo že dostupná zatím je, ale pokud nenalijeme do zdravotnictví více peněz, tak věru dostupná nebude.

Podívejme se však, co říkají čísla. Například publikace OECD (Health at a Glance: Europe 2012) přináší přehled o nenaplněných zdravotních potřebách. Jsou to výsledky šetření mezi občany všech zemí OECD vyšší, střední i nižší ekonomické síly hledající odpověď na otázku, zda se museli zříci lékařského vyšetření v situaci, kdy to potřebovali.

Důvody, které se přitom sledují, jsou zejména vysoké náklady na vyšetření, dlouhé čekací doby, nemožnost uvolnit se ze zaměstnání anebo z péče o děti, případně kvůli nepřijatelným dojezdovým vzdálenostem k vyšetření.

Překvapení spočívá v tom, že se Česká republika nachází ve velmi komfortní výši nad průměrem EU, přitom za sebou (nebo pod sebou) zanechává země jako Velká Británie, Dánsko, Francie. Výčet těch, kteří sledují naše "brzdová světla" a jsou pořád nad průměrem, tímto není úplný.

Jistě, můžeme se pozastavovat na metodikou, statistickými chybami i tím, že nám to třeba nejde pod vousy. Ale nezůstává než přiznat, že i na každém statistickém šprochu je pravdy trochu.

Nespokojíme-li se pouze s tím, že tímto poznatkem smeteme slogany příštích několika dní ze stolu, zkusíme se podívat na téma dostupnosti péče ještě trochu hlouběji a z jiného úhlu.

Česko, země gynekologů

Když se ukazuje, že zdravotní péče asi není málo, nemůže jí být – odvažme se říct –možná příliš? Kolik péče je "dobře"? Anebo umíme říct, kolik je "tak akorát"?

Mezi roky 1995 a 2009 vzrostly průměrné náklady na zdravotního pojištěnce věkové skupiny 75–79 let ze zhruba 16 tisíc korun na částku okolo 64 tisíc, tedy téměř čtyřnásobně. Jistě, inflace také zasáhla, takže prakticky rozhodně dvojnásobně. Můžeme si klást otázku, zda byla populace těchto seniorů na konci tohoto období o to nemocnější, že potřebovala více péče. Anebo naopak, zda byla o to zdravější, protože tuto péči obdržela.

Nedávno jsem zaslechl stesk kolegyně praktické lékařky, která se ve svých skoro sedmdesáti letech pomalu chystá do důchodu. Začátkem devadesátých let, to se to ordinovalo, říká. Dostat pacienta ke specialistovi kardiologovi šlo třeba do dvou dnů. Echokardiografie možná do čtyř. Dnes se na termín ke specialistovi čeká týdny, někdy dva, někdy tři. Jednoho by napadlo, že by bylo méně kardiologů než před dvaceti lety? To se jednomu nechce věřit. Možná se jen naučili lépe využívat svých kapacit, zvát svoje pacienty jinak ke kontrolám a podobně.

Nahlédněme do další statistiky OECD, zkusme hádat, ve které členské zemi je nejvíce specialistů gynekologů. V České republice (zdroj OECD Health Data 2011 – údaje z roku 2009 anebo nejmladší, která jsou k dispozici). Konkrétně 47,8 specialistů gynekologů na 100 tisíc žen. Hned za námi žádné Švýcarsko, ale Řecko. Dále za ním Itálie, Slovensko, Izrael, Německo, Rakousko atd. A specialisté přibývají všude, to ne že ne. Zemí, kde gynekologů mírně ubývá, jsou jen tři – Izrael, Polsko a Japonsko.

Nizozemsko je v tomto seznamu s 15,7 gynekology na 100 tisíc žen šesté od konce. Při jedné přednášce, shodou okolností pro skupinu studentek z Nizozemska, jsem se při prezentaci těchto čísel zeptal, jestli se jim někdy jevilo, že by byl problém dostat se ke gynekologovi, pocítily-li potřebu. Nevěřícně kroutily hlavami.

To všechno je ovšem pouze jedna strana mince. Každý známe situace, kdy není možné se dostat ke specialistovi včas. Takovému konkrétnímu pacientovi jsou všechna citovaná čísla platná jako partnerovi Felixe Holzmanna statistika ve známém skeči. Holzmann se odmítá zabývat hladem svého protějšku s tím, že on sám přece snědl celé kuře, proto statisticky partner snědl kuřete půlku.

Anebo si představme seniora, který svým řešitelným a přechodně zhoršeným stavem jaksi propadá přes příliš nahrubo rozestavěné záchranné sítě. Musí tedy doopravdy onemocnět natolik vážně, aby byl přijat na akutní oddělení. Tam jej sice úspěšně seberou hrobníkovi z lopaty, avšak z odkazem na zbytečné polehávání na drahém akutním lůžku jej posunou do léčebny dlouhodobě nemocných, kde jej čistě zastelou do postele a vyčkají, než příroda dokoná své. Všem pečlivým, iniciativním a pacienty domů propouštějícím LDN se omlouvám, někdy musí být příměr vyhrocený, aby zaujal.

Zůstaňme však u těch seniorů. Je to bezesporu pravda, že člověk čerpá největší část své zdravotnické spotřeby v posledních dvou letech života. Většinou také v séniu, tedy stáří. Zůstává však otázka, jak je čerpá. Zdali z pohledu jeho zdravotního stavu málo efektivním blouděním po tzv. systému, kde se vzájemným v lepším případě zdvojováním, v horším případě vzájemně si odporujícím působením různých opatření sice spolehlivě čerpají peníze, avšak hodnoty se moc nepřidává. Přitom by bylo zapotřebí několik nízkonákladových a minimálně intervenčních postupů, které by pomohly seniora zaléčit pouze tak mírně, že po přechodném zhoršení by se vrátil zpět do své – byť nadále křehké – rovnováhy, nejlépe ve vlastním obydlí s vlastními lidmi kolem.

Jak o tom často píše geriatr MUDr. Kalvach, šlo by o koordinaci péče na poliklinice, kde by místo opakovaných návštěv hůře pohyblivý senior absolvoval vše v několika hodinách a se svými splněnými zdravotními potřebami by se vrátil tam, kde mu je dobře, tedy domů. Anebo takzvaná servisní lůžka, kde by starý křehký člověk absolvoval pouze krátké zaléčení, kdy by se po minimálním pobytu vrátil rychle zpět do své jakés takés samostatnosti. Kde se jednak cítí dobře, kde má šanci se dožít třeba dalšího roku a kde – světe div se – péče o jeho zdraví také nejméně stojí.

Ze vzduchu žít nelze

Tímto způsobem lze uvést mnoho příkladů, jak zdánlivě nepatrná a také levná intervence přináší efekt i úsporu. Je otázkou, zda těchto a podobných opatření je nedostatek, protože se to nehradí, a nehradí se, protože jsou peníze potřeba na něco jiného. Ale pokud se podobná péče nehradí vůbec, tak to nikdo dělat nebude. Protože ani lékaři, ani další zdravotníci ze vzduchu žít nemohou. Nečekaně i překvapivě tímto autor vyjadřuje určitou solidaritu protestujícím nastávajících dní. Avšak z jiného důvodu, než by se prvoplánově nabízelo.

Bude potřeba asi hodně trpělivosti, a to na všech stranách barikád i obrazovek. Protože ne každá medicína je otázkou peněz a ne každé peníze v medicíně utracené plní to, o co v medicíně jde. Otázky, které si moderní zdravotnictví klade, jsou daleko hlubší a potřebují daleko jemnější zacházení než jenom volat, že je v systému málo prostředků.

Mezi roky 1995 a 2009 vzrostly průměrné náklady na zdravotního pojištěnce věkové skupiny 75–79 let ze zhruba 16 tisíc korun na částku okolo 64 tisíc, tedy téměř čtyřnásobně. Inflace také zasáhla, takže prakticky rozhodně dvojnásobně.

O autorovi: MIROSLAV PALÁT prezident CzechMed

Zdroj: Czechmed