Patří staré metody léčby do starého železa?
Někdy se může zdát, jako by vedle sebe paralelně existovaly dvě medicíny. Jedna, o níž se hovoří na kongresech a v odborných časopisech, kterou hýbou nová data ze studií a stále sofistikovanější výzkum. A pak ta reálná, v níž se zúročuje zkušenost, čas běží o poznání pomaleji a každý pokrok se do ní promítá se zpožděním. Pokud se ale něco dělá po dlouhá léta stejně, ještě to nemusí znamenat, že je to špatně. Proto se tentokrát v diskusním fóru ptáme: Jaká metoda léčby ve vašem oboru přežila desetiletí, a i když možná může působit obsoletně, je stále účinná?
Vakcinolog prof. Jiří Beran v této souvislosti zmiňuje prevenci nozokomiálních nákaz a Ignáce Filipa Semmelweise, který již v roce 1847 zavedl na oddělení rodiček povinné mytí rukou chlorovým vápnem. „Prokázal, že důkladná hygiena po práci na pitevně a před vyšetřením matky by měla výskytu horečky omladnic zabránit. I dnes se ukazuje, že prosté mytí rukou s případnou dezinfekcí je neúčinnější formou prevence mnoha infekcí, a to včetně těch, které se přenášejí vzduchem, jako je chřipka. Jednoznačné důkazy z praxe z posledních let ukazují, že tato jednoduchá forma prevence s minimem nákladů je schopná až 90 procentům všech nozokomiálních nákaz zabránit,“ říká prof. Beran. I v zubním lékařství se leccos najde: „Současný stomatolog se bez průběžného sledování nových poznatků a technologických postupů nemůže obejít. Přesto existují zákroky, které se téměř v ničem neliší od toho, co jsme se učili na fakultě. Na první místo v neměnnosti bych umístil extrakce zubů. Kleště jsou v podstatě stejné, extrakční páky také, liší se možná provedením a vzhledem,“ soudí stomatolog MUDr. Michal Mašek. MUDr. Petra Šimůnkova zase zdůrazňuje význam dechové rehabilitace: „Za studií jsem ji považovala za pouze pomocnou a obsoletní metodu. Podle mého tehdejšího názoru jen přežívala z dob, kdy nic jiného než ‚mačkání‘ hrudníku a foukání do ‚trubky‘ na obstrukční choroby plic nebylo k dispozici. Praxe mě vyvedla z omylu. O nenahraditelné úloze dechové rehabilitace při léčbě cystické fibrózy není sporu a totéž platí o pacientech s primární ciliární dyskinezí.“
| Prof. MUDr. Jiří Beran, CSc.,
Výukové pracoviště tropické a cestovní medicíny IPVZ v Praze, Ústav epidemiologie 2. LF UK v Praze, Centrum očkování a cestovní medicíny
Protože se ve své praxi zabývám především prevencí, je vhodné vzpomenout například vakcínu proti záškrtu, která se používá v podstatě ve stejné podobě k očkování na našem území již od roku 1945. Za objev záškrtu a jeho léčby antisérem obdržel již v roce 1901 Emil Adolf von Behring vůbec jako první Nobelovu cenu za medicínu. Difterický antitoxin se používá v léčbě záškrtu dodnes.
Také bych zmínil prevenci nozokomiálních nákaz a Ignáce Filipa Semmelweise, který již v roce 1847 zavedl na oddělení rodiček povinné mytí rukou chlorovým vápnem. Prokázal, že důkladná hygiena po práci na pitevně a před vyšetřením matky by měla výskytu horečky omladnic zabránit. I dnes se ukazuje, že prosté mytí rukou s případnou dezinfekcí je neúčinnější formou prevence mnoha infekcí, a to včetně těch, které se přenášejí vzduchem, jako je chřipka. Jednoznačné důkazy z praxe z posledních let ukazují, že tato jednoduchá forma prevence s minimem nákladů je schopná až 90 procentům všech nozokomiálních nákaz zabránit. A tak v poměru náklad a užitek ji není možné překonat ani v době, kdy máme velmi sofistikované metody prevence nozokomiálních nákaz.
| Doc. MUDr. Bohumil Seifert, Ph.D.,
přednosta Ústavu všeobecného lékařství 1. LF UK v Praze
Na tuto otázku se mně, jako lékaři z praxe, nedaří najít odpověď. Pozitivní individuální zkušenost lékaře s určitou léčbou, byť opakovanou, totiž nelze zaměnit za důkaz účinnosti. K postupům, které nevycházejí z medicínských důkazů a jež můžeme nazvat obsoletní, se obvykle uchylujeme při stavech, pro něž není k dispozici kauzální léčba nebo ověřené řešení. Zde se pak uplatňuje lékařská zkušenost a terapeutický folklór.
Všeobecné praktické lékařství charakterizuje rychlý nástup laboratorních, přístrojových a informačních technologií, které dramaticky mění dostupnost diagnostiky v místě péče a ovlivňují lékařské postupy. Na národní i mezinárodní úrovni vznikají doporučení podpořená důkazy. Přesto v praktickém lékařství dominují empirické postupy. Při klinickém rozhodování u akutních onemocnění praktický lékař vychází z anamnestických údajů, znalosti pacienta, epidemiologické situace, fyzikálního vyšetření, ev. POCT diagnostiky, je‑li k dispozici, ze svých zkušeností a svého pocitu („gut feeling“, jak říkají Angličané). Praktický lékař musí reagovat na aktuální stav pacienta a nemůže čekat na výsledky vyšetření vedoucích k diagnóze. V pozadí empirických postupů je i fakt, že většina obtíží, které pacienti konzultují, je samolimitujících. Proto někdy odlehčeně charakterizujeme praktické lékařství jako medicínu kvalifikovaného odkladu. Další velkou skupinou (cca 30 procent) jsou potíže funkčního charakteru. Ty vyžadují mimořádnou angažovanost lékaře v konzultaci a terapeuticky pak obvykle zaměření na dominantní příznak. Samozřejmě, že výše uvedené platí s respektem k alarmujícím příznakům a varovným známkám.
| MUDr. Michal Mašek,
stomatolog, Radotín
Za čtvrt století, které uplynulo od mé promoce, se stomatologie velmi změnila. Rozšířilo se spektrum výkonů, zpřesnila se práce, změnily se materiály a hlavně jich ohromná škála přibyla. V dutině ústní byly objeveny dříve neznámé bakterie. Výčet by mohl pokračovat diagnostickými i terapeutickými přístroji. Novinky a nové postupy se střídají velmi rychle – vzpomínám si, jak jsem v létě 1990 na klinice v Bonnu kopíroval implantologickou publikaci stránku za 5 tehdejších feniků a byl nadšený tím, že si dovezu něco úplně nového… Dnes mi ty svázané papíry připomínají jen pobyt v Německu, ale o implantátech už čtu v jiných knihách a na internetu.
Současný stomatolog se bez průběžného sledování nových poznatků a technologických postupů nemůže obejít. Přesto existují zákroky, které se téměř v ničem neliší od toho, co jsme se učili na fakultě. Na první místo v neměnnosti bych umístil extrakce zubů. Kleště jsou v podstatě stejné, extrakční páky také, liší se možná provedením a vzhledem.
Dále nesmím zapomenout na amalgám, výplňový materiál, který oslavil již 150. narozeniny a pořád se s úspěchem používá – pravda, jeho složení se od nejstaršího liší asi tak jako první auto od nejmodernějšího modelu, ale princip použití a technologický základ je stále stejný.
Stomatologická protetika samozřejmě využívá nové postupy i materiály, ostrůvek tradic a neměnnosti představuje výroba základních snímatelných náhrad. Nové postupy, materiály a možnosti ošetření a rehabilitace stomatologických defektů s sebou nesou vyšší časovou náročnost. Zatímco v roce 1991 „proseděl“ průměrný pacient v ordinaci průměrně půl hodiny ročně, v současné době je to minimálně třikrát, ale i pětkrát více. To se projevuje zejména neúnosně dlouhými čekacími dobami i přetěžováním stomatologického personálu. A ani to není žádná novinka.
| MUDr. Petra Šimůnková,
Ústav histologie a embryologie 2. LF UK a FN Motol
Již první den práce na oddělení dětských respirací mi bylo jasné, že nedílnou součástí provozu a starosti o pacienty trpící jak akutními, tak chronickými nemocemi plic je dechová rehabilitace. Za studií jsem ji však považovala za pouze pomocnou a obsoletní metodu. Podle mého tehdejšího názoru jen přežívala z dob, kdy nic jiného než „mačkání“ hrudníku a foukání do „trubky“ na obstrukční choroby plic nebylo k dispozici. Praxe mě vyvedla z omylu. Existuje řada studií, které dokazují a potvrzují zkušenosti získané při práci s dětmi s respiračními onemocněními. O nenahraditelné úloze dechové rehabilitace při léčbě cystické fibrózy není sporu a totéž platí o pacientech s primární ciliární dyskinezí (PCD). Zavedení dechové rehabilitace ve spojení s inhalacemi pacientům s PCD velice pomáhá. Dochází ke stabilizaci plicních funkcí, zlepšuje se kvalita života. Rehabilitace je vhodná i v akutních stavech, je běžnou součástí režimu při nemocniční léčbě pneumonií, exacerbace astmatu, obstrukčních bronchitidách. Setkávám se mnohdy s názorem, že dechová rehabilitace je neúčinná, a to nejen od pacientů nebo jejich rodičů, ale i od některých lékařů. Dechová rehabilitace nicméně patří k léčbě respiračních nemocí stejně jako dietní opatření k léčbě diabetu 2. typu a její účinnost potvrzují nejen zkušenosti, ale i mnohé publikované studie.
Zdroj: Medical Tribune