Pan Cukrovka a maličký
Sčítaly se roky a život sladším se stal. U jiných dávno rozpukl, ale u dveří jeho až tu dnešní noc stál. Nebojácně roztáhl závěs a ke dveřím vchodovým s pevným pohledem zíral. To on, byl to on. Postával, přešlapoval opodál. Ne každý by o něj stál. Od dveří odháněli jeho smutná a zoufající slova. Jak ke hmyzu chovali se, ať už nemocna či zdráva byla náhodná postava tvář jeho míjející. Pozdravil častokrát, nedopřáli mu odpověď. Žadonil mnohokrát, zatoužil vyhovět představám - tomu očekávání, co do něj snad, myslil, vkládali. Nepochopil, že stejný není, to kvůli němu byli nemocní.
„Ahoj," roztáhl koutky do širokého, zářivého a snad i naivního úsměvu.
Před ním dítě vesele mu pokynulo, „Pojďme stavět bábovky."
Potkal známé, mával dospělým i těm s nejmenším nosíkem. Občas nabídl rámě, aby jinému pomohl na cestě tím velkým, neznámým světem. Hluboko chápal, nebyla to nejlepší volba. Hluboko v srdci naznal, že neměl by činit, co dělal. Bolelo ho, že jiným ubližuje, snažil se jim to vynahradit. Posedlo ho vidění, že snad dokázal by je před sebou uchránit. Snažil se a z plných sil bojoval. Utěšoval, kde svou strašlivou moc nezdolal.
„A jakpak se jmenuješ, maličký?"
Velké dětské oči se rozzářily. „Matýšek," pronesl hrdě na svou bez-zoubkovou výslovnost. „A jak ty?"
Dítě upíralo své laskavé, zvědavé oči na neznámou osobu. „Víš, já mám mnoho jmen," znělo v jeho dětských uších. A přesto jak malá byla, zaznamenala smutek a lítost. Třebaže ještě kloudně nevědělo, dítko, co přesně ty pocity znamenají.
Přesto sám byl samotný. Osamocen, posmutněl a nevědomky zpět k lidem se vracíval. Polichocen, že znají ho. Tak jak dítě malé, tak pozornost si vydupal. Ve zlém, když chápali ho, obracel k nim hřbet. V dobrém zas když spatřili ho, šťasten byl a neznal mezd.
„A kdepak máš tatínka a maminku?"
„Maminka je tam," ukázal chlapeček prstíčkem k ordinaci vedle pískoviště, na kterém zrovna dřepěli, „a tatínek je s maminkou." Zarděly se mu tvářičky spokojeností. Ať jsou jeho milovaní rodiče kdekoli, jsou spolu a nedaleko.
Tak po mnoho generací toulal se a kostky cukru za sebou nechával. Snad aby nalezl cestu domů, zpět, kde s ostatními pobýval. Na cestách spousty nového, dosud nepoznaného poznával. Kamarády sobě pak pečlivě si vybíral. Každý přeci přátele své potřebuje. Každý do jednoho přeci jen někdy slova ostrého zalituje.
„A odkud jsi ty?" tázalo se dítko uplácávajíc hromádku písku.
„...Odnikud."
Dlouhou dobu trvalo mu pochopiti, že lidé špatné mu nepřejí. Jen neznali jeho pohled, těžkost jeho svědomí. Pro ně, kdož ho poznají, doufal, pro většinu z nich - to bude jinačí. Doznal se vzdělaným, doznal se přátelům - on neprahl po tomto osudu. Nikdy škodit nechtěl, předem nepoznal ten úděl. Ale s dalšími roky pochopil, že je tu, aby i jiné důležitému z života naučil.
„A není ti smutno? Být odnikud?"
„Ano,... je. Ale jsem špatný, víš... Bolí mě druhým ubližovat. Dělám jejich životy těžší..."
„Ale," zadumal se maličký, „tatínek říká, že čím těžší něco je, o to větší hodnotu to potom má."
„I život?"
Chlapeček se zarazil. Pouze opakoval, sám těm slovům pramálo rozuměl. „I život," pronesl nakonec pln přesvědčení.
Tehdy, když procházel se kolem s výrazem putujícího. Tehdy chlapečka spatřil, poznal ho. Byl synem matky, které těžké chvíle v žití nastražil. A nyní i jemu do budoucnosti prostoupil. Však ale věděl, že snažiti se bude, neb by mu to usnadnil. Chlapečkova dobrá duše ho dobrovolně přijala. Už nebude sám. Maličkého očka zřela, že po vzoru maminčina, co trošku těžší to měla, i on pozná, co ona znala a znáti bude. Ale netrápilo to jeho prostou mysl. Vždyť teď bude mít život o to větší smysl.
„Teď se uvidíme častěji, že?" bylo rádo dítko, převelice.
„Hm," přikývl neznámý a poznaný, „zítra si zahrajeme na piráty a seznámíš mě s kamarády, dohodnuto?
„Dohodnuto," vyjeklo dítko v projevu neskrývané radosti.
Ne, tohle dítko je jiné. Dokáže ho pochopit, dokáže s ním žít. S tímto přístupem budou hned dny jich obou snazší. Matýskovi vzpomínky nic nedokáže ke zlému ovlivnit. Jeho srdce nedokáže žádná překážka zastavit.
Zdroj: Medical Tribune