Ovlivní hrozby pokut pro lékaře jejich vztah s pacientem?

V rámci reformy zdravotnictví ministra Leoše Hegera dojde i k výrazné úpravě práv pacienta. Lékař má být nově za každé své pochybení postižitelný – každé porušení pacientových práv bude finančně potrestáno. Pokutu až 300 000 korun může lékař dostat za odmítnutí ošetření akutního pacienta, půl milionu za neumožnění nahlédnutí do vlastní karty pacienta a porušení mlčenlivosti má být potrestáno pokutou až jeden milion korun. Oslovili jsme proto lékaře i další odborníky s otázkou: Ovlivní tato změna práci lékaře a jeho vztah s pacientem?

MUDr. David Feltl, Ph.D., MBA,

přednosta Onkologické kliniky,

Fakultní nemocnice Ostrava

Jde o další z řady pokusů upravit vztah nemocnice (potažmo lékař) versus pacient. Jako každý z těchto pokusů jde o dvousečnou zbraň: můžeme ji vnímat jako pomocnou ruku pro některé pacienty stejně jako pobídku pro kverulanty. Těch prvních je naštěstí drtivá většina, ti druzí jsou ale o to nepříjemnější. Mně osobně připadá, že ke kultivaci těchto vztahů už stejně pozvolna dochází a preferoval bych spíše evoluční cestu. Každopádně jsme však schopni se s tímto nařízením v klidu vypořádat, protože uváděná pravidla máme v nemocnici zavedena jako standard a respektujeme je.

Jana Petrenko,

Koalice pro zdraví, o. p. s.

Tohle je první komplexní dokument, který specifikuje pacienta jako lidskou bytost postiženou nemocí a pravidla, jak se s ním má jednat. Často jsme se setkávali s pacientem, který byl brán jako diagnóza, ne jako člověk, jemuž je špatně, trpí bolestí, je závislý na pomoci a o to citelněji vnímá, jak se s ním jedná. Myslím, že pravidla slušnosti, respektu a vzájemné úcty mají vládnout všude ve společnosti, nejen ve zdravotnictví. Věřím, že pro hodně zdravotníků v tom zákoně není nic až tak převratného a zákon samotný pro ně nebude představovat problém. A pro ty, kdo jej vnímají jako šokující převrat, je na čase, aby se změnili. Pan dr. Kubek řekl v Radiožurnálu, že pokuty hrozí za banality – myslím, že právě proto, že jde o takové základní banality, mělo by se jim dát lehce vyhnout. Doufám, že budou mít hlavně preventivní účinek. V zemi, kde se zákony berou spíše jako nezávazné návrhy, psát zákon bez možného postihu je jen slohové cvičení s podobným efektem jako letáčky v poště, které bez rozmyšlení házíme do krabice vedle poštovní schránky. Pacienti mají veliký respekt a důvěru v každého zdravotníka, který s nimi slušně jedná. Ocení taky práva, která dříve neměli, anebo se na ně ani neodvážili zeptat. Ještě malý příklad. Pár let po maturitě jsem šla na gynekologickou prohlídku a ve skupince mediků čekajících v ambulanci jsem uviděla dva své spolužáky ze střední školy – tiše jsem zavřela dveře od kabinky, rychle se oblékla a šla pryč. Nestála jsem o setkání s nimi ani na maturitním srazu, natož v této situaci. Kdybych dnes šla do fakultní nemocnice, počítala bych s tím, že mohu narazit na studenty medicíny. Nemyslím, že je tak složité dát k dokumentaci a na postel pacienta barevnou nálepku, když si přeje, aby se zachovávalo jeho soukromí. Jde hlavně o to, aby se na jeho souhlas někdo zeptal, a nepředpokládám, že pacientů s výhradami bude tolik, aby to ohrozilo budoucnost výuky medicíny.

MUDr. Lydie Fialová, M.Sc.,

Ústav etiky 3. LF Univerzity Karlovy v Praze

Péče o zdraví vyžaduje vzájemnou spolupráci pacientů, lékařů a dalších zdravotnických pracovníků. Přestože mezi pacientem a lékařem většinou existuje pochopitelná asymetrie, co se týče odborných vědomostí a zkušeností, neměla by tato asymetrie být přenášena do roviny lidské – obě strany mají určitou odpovědnost a zároveň oprávněné nároky a očekávání. Rovnováha může být vychýlena oběma směry a zdá se, že nové zákonodárství poněkud posouvá těžiště této rovnováhy – zdůrazňuje jak odpovědnost pacientů v péči o zdraví, tak i zodpovědnost lékařů dostát očekávání pacientů. Zatímco pacientem se člověk stává většinou nedobrovolně a mnohdy zcela náhle, lékaři se ke svému povolání sami rozhodli a věnovali významnou část svého života vzdělání v daném oboru. Od lékařů se tedy očekává profesionalita – a odborná kompetence je pouze jejím jedním aspektem, neméně důležité jsou schopnost komunikace, spolupráce s dalšími členy ošetřovatelského týmu, a především respekt k pacientům a vnímavost k jejich potřebám. Na druhou stranu, mnoho zejména tzv. civilizačních chorob souvisí s životním stylem (výživa, pohyb, alkohol, nikotin, rizikové chování…), a je tedy celkem oprávněné očekávat, že pacienti budou ochotní přijmout v rámci svých možností zodpovědnost za své zdraví a nebudou neoprávněně zneužívat systém založený na vzájemné solidaritě (což je princip zdravotního pojištění). Pokud se rovnováha vychýlí příliš na jednu nebo na druhou stranu, není možné očekávat příliš dobré výsledky. Je poněkud nešťastné, že v současné podobě jsou obě strany spíše zastrašovány sankcemi než vnitřně motivovány snahou vytvořit podmínky dobré spolupráce, která v konečném důsledku přináší prospěch a uspokojení oběma stranám. Institucionální zázemí zdravotnických zařízení by mělo tuto spolupráci podporovat, jak jen je možné.

Z diskuse na webu www.tribune.cz:

Obvodní doktorka

Tak tak. Práva pacientům přeju, ale chtělo by to i nějakou povinnost. Ne se uzdravit, jak myslím u podobného článku někdo zmiňoval, ale spolupracovat, tj. aspoň cíleně nelhat, pokud lékař něco doporučí, tak to aspoň zkusit dodržet; co třeba s astmatikem, který spolehlivě kouří, konzumuje léky, lišácky se usmívá, jako kdyby šlo o v podstatě roztomilou klukovinu, a vrací se spolehlivěji než tažný pták (a taky častěji)? Až lékař frustrovaný dlouhou marnou snahou jednou vypění, tak ještě dostane pokutu, protože pacientovi pocuchá ego? Pokud jde o mediky… no, ve fakultní nemocnici zkrátka jsou. Chci‑li ošetřit na hvězdném pracovišti, musím s nimi počítat. Já i mí spolužáci jsme byli vyděšení a vděční personálu i pacientům, když nás nechali podívat, případně sáhnout. Jako pacientku mě nedávno lékař požádal, jestli mě může ukázat medikům, o nějakých 13 let mladším, než jsem já. Ne, že by mě těšilo se před nimi svlékat, ale kývla jsem; jako to dřív udělali jiní pro mě, udělala jsem to já teď. A taky myslím, že třeba na interně byli zejména dlouho ležící rádi, když jsme za nimi přišli a kromě nařízené anamnézy jsme s nimi přetřásali život.

MUDr. Roman Durdis

Ministr jaksi zapomněl, že pacienti nemají mít pouze práva, ale i povinnosti. Každý den řešit spousty všemožně nespolupracujících pacientů, kteří si „beztrestně“ dělají, co chtějí, a lékaři ještě budou platit, že se komukoli z nějakých věčně si stěžujících znelíbí! Skvělý nápad. Pan ministr jakožto radiolog zalezlý u monitoru je zcela mimo realitu práce lékaře. Takže např., až si libovolný občan „v hmotné nouzi“ bude, jak je jeho zvykem, stále dokola volat zbytečně záchranku a vzápětí požadovat zase odvoz zpátky (znají to na nočních ambulancích všichni zdravotníci), bude mu muset být vždy vyhověno. Jinak svými stížnostmi (nebyl akutně ošetřen, nebyl akutně přivezen, byl diskriminován) snadno zlikviduje celou nemocnici.

Challenger

Z textu zákona je zřejmé, že ochrana zdraví má pro zákonodárce vyšší hodnotu než ochrana základních práv a svobod na straně lékaře. Inu dobře, ale v tom případě každý, kdo ohrožuje zdraví, nemůže dostat menší pokutu než lékař, který ohrozí jiný zájem pacienta – například na straně ochrany soukromí nebo lidské důstojnosti. Soud musí konzistentně posoudit, zda alkohol za volantem, jímž oficiálně někdo vystavuje jiné nebezpečí újmy na zdraví a který má maximální sankcionovatelnost do, tuším, 20 000 Kč do hodnoty 1 promile, je menší přestupek než nenahlášení dat do databáze se sankcionovatelností do 500 000 korun. Zákon přitom ani neurčuje, kdo se pro účely tohoto zákona rozumí zdravotnickým pracovníkem, a ani neurčuje, jakým konkrétním způsobem bude realizována tato povinnost. Nota bene v zákoně jsou data, která jsou pro účely existence databáze stanovené zákonem nadbytečná – například adresa trvalého pobytu nebo rodné číslo a datum narození.

Zdroj: Medical Tribune