Ošetřovatelství okopávají kotníky

České ošetřovatelství jako by přešlapovalo na místě. Leccos se podařilo dosáhnout, ale české sestry si stále mohou nechat jen zdát o postavení a sebevědomí, jaké mají jejich kolegyně především v anglicky mluvících zemích. Proč tomu tak je?

To hlavní by se dalo shrnout do jedné věty: Nejsou lidi. Není ochota cokoli dělat, není ochota jít s kůží na trh. Jen málokdo si vezme nějaké téma za své a odpracuje je. Česká asociace sester přitom na tom není tak, že by se vše muselo dít pouze na dobrovolné bázi, jsme schopni i něco zaplatit. Máme však problém s generační výměnou. Moje generace a generace o něco starší je vyhořelá. Mladší kolegyně se nechtějí zapojit. Když jsem se do toho vrhla před několika lety, světlo přede mnou bylo jasnější. Ale vím, že to tak v životě je, že je normální, když se cíl vzdaluje. Teď se mi však zdá, že světlo zhasíná.

Čím to je, že českému ošetřovatelství chybějí výrazné osobnosti, které by je posouvaly?

Nevím, možná je to tím, že jsme je nenechali vyrůst. Je spousta sester, které jsou velmi dobré v klinické práci a v přímé péči o pacienty, jsou to skutečné odbornice. Bohužel nemají přesah, aby za sebou táhly ostatní a vytvářely týmy a sítě zaměřené na řešení nějakého konkrétního tématu. Uznávám, že se jim nyní není co divit. Přemýšlela jsem i o tom, není‑li čas vedení asociace zprofesionalizovat. Nejsem si však jistá, že bychom z kanceláře měli budovat profesi – a kontakt s praxí ztrácíte velmi rychle.

Když se podíváme na současnou situaci, co sestry ohrožuje především?

Mám pocit, že české ošetřovatelství se dostalo na velmi slušnou úroveň, a teď jsou nám ze všech stran okopávány kotníky. Dobrým příkladem je snaha, kterou jsme zaregistrovali všichni, i když její faktické provádění se nepotvrdilo – a to převádění všeobecných sester na pozice zdravotnických asistentů. Byly to jednotlivé případy a nevíme, že by taková změna byla podepsána. Nicméně už jen to, že něco takového managementy nemocnic napadlo, je alarmující. Snad i naše aktivní obrana přispěla k tomu, že k takovému kroku nedošlo. Česká asociace sester byla u toho, když se personální vyhláška připravovala, psali jsme ji v dobré víře, že tak vznikne minimální nepodkročitelný limit, aby zdravotnické zařízení vůbec mohlo péči poskytovat. Tak byl také tento úmysl ministerstvem prezentován. Zdravotnická zařízení ji ale použila jako nástroj k redukci personálu, zejména sester, o jiných profesích nevím. To považuji za další zločin na ošetřovatelství. A nejde jen o počet sester, ale i jejich kvalifikaci. Zaměstnavatelů, kteří nesplňují kvalifikační požadavky svých ošetřovatelských týmů, je velmi mnoho. Spoléhají na to, že nedojte k chybě a že nepřijde kontrola. Mají lidské zdroje podfinancované, navíc redukují jejich stavy. Dějí se i jiné, nebezpečné věci. Někde jsou sestry opět nuceny k tomu, aby dávaly znovu do oběhu jednorázové pomůcky. Nic konkrétního s tím jako odborná společnost nemůžeme dělat. I když máme zprávy, že se tak děje, málokdo si troufne v dnešní situaci riskovat místo, aby na takou situaci upozornil. Nicméně sestra stejně jako lékař odpovídá v rámci své kvalifikace za kvalitu provedené práce. I v oblasti domácí péče registrujeme už delší dobu velmi negativní vývoj. V poslední době se tato tendence ještě zesiluje. Je vytvářen velký tlak na praktické lékaře, aby domácí péči neindikovali, a když už ji indikují, tak aby používali kódy časově co nejméně náročných výkonů. Pokud se tomu nepřizpůsobí, jsou sankcionováni. Současný návrh pojišťoven je pro tuto oblast naprosto likvidační. V souvislosti se změnou struktury akutních lůžek, při změně úhrady za zdravotní péči s vyšším podílem DRG, je destrukce systému terénních služeb nelogická.

Stále platí myšlenka, že indikace ošetřovatelských výkonů v domácí péči by měla být závislá na sestře, protože právě ona je ten odborník, jenž takovou potřebu posoudí nejlépe?

To je naše trvalá snaha, mělo by tak tomu být i v kontextu připravovaných změn v dlouhodobé péči, ale příprava nových pravidel se příliš nedaří.

Velký dopad na sestry bude mít tzv. velká novela zákona č. 96 – tedy normy, která upravuje základní podmínky pro práci nelékařských zdravotnických pracovníků. Jak hodnotíte její návrh?

Bohužel je to velmi silné politikum, byli jsme členy transformační komise, která po celý rok pracovala velmi poctivě. To, jak návrh vypadá dnes, není zcela totožné s tím, co komise předložila. Ministerstvo do něj zasáhlo, i když respektujeme, že je to jeho právo. Nicméně jsme ve shodě, že zákon má poskytovat rámec, nikoli přesný výčet či přesný popis procesů. Navíc se shodujeme také v tom, že je nutné převést část povinností na poskytovatele zdravotních služeb, konkrétně mám na mysli celoživotní vzdělávání. Velmi diskutovanou částí novely zákona je registrace zdravotnických profesí, v této oblasti předpokládám ještě bouřlivou diskusi.

Co byste chtěli jinak?

Podle mého názoru je změněna celá filosofie toho, s čím jsme návrh připravovali. Těžko vyzdvihnout nějaký konkrétní prvek. Navenek se novela tváří, že ošetřovatelství má podporu, ale prakticky to tak být nemusí. A nezmění to ani zavedení pozice hlavní sestry na ministerstvu, která však nebude mít žádné zásadní pravomoci.

Jednou z výrazných změn, s níž nová norma počítá, je odklon od přípravy všeobecných sester na vyšších zdravotnických školách – nadále by už měla probíhat jen v bakalářských vysokoškolských programech. Je to podle vás v pořádku?

S tím jako asociace v zásadě souhlasíme. Jde nám však o to, aby finanční prostředky, které šly na vzdělávání sester na VOŠ, nezmizely. O tuto částku musí být logicky posílena výuka na VŠ. Jinak samozřejmě hrozí, že se skokově sníží počet kvalifikovaných sester, které vstupují do praxe. Rozhodně svými aktivitami podporujeme snahy vysokých škol o navýšení koeficientu úhrady studentů ošetřovatelských povolání. Domníváme se však, že navýšení koeficientu nebude jedinou podmínkou zajištění úspěšného přechodu vzdělávání sester z VOŠ na VŠ. Dalším nástrojem je numerus clausus (státem povolená kvóta počtu studentů určitého oboru studia) pro ošetřovatelské obory. Ve hře je i nějaký překlenovací program zkráceného bakalářského studia pro absolventy VOŠ. Omezeně tato možnost již existuje a je o ni obrovský zájem.

Jednou z častých námitek proti takovému kroku je, že sestry z VŠ nezískávají během studia dostatečné praktické zkušenosti…

Ano, s tím se setkávám a i to je do značné míry otázka peněz. Způsob výuky všeobecné sestry je diametrálně odlišný od jiných oborů a svou náročností na organizaci praktické výuky a finanční zdroje se blíží studiu medicíny. Skupinově či individuálně organizovaná praxe je pro získání dovedností studentů ošetřovatelských oborů naprosto klíčová. V tom mají vysoké školy ještě rezervy. Takto zajišťovaná praxe je drahá, když máte zaplatit kvalifikované mentory. Právě motivace odborníků vedoucích praktickou výuku by měla její kvalitu zásadně zvýšit.

Během několika málo let tu vznikla skupina s nejasným postavením a nejistou profesní budoucností – zdravotničtí asistenti. Co s nimi?

Podle novely zákona č. 96 by měla být tato kategorie zdravotnických pracovníků zrušena a nahrazena ošetřovatelem. Uznávám, že je to bolestný krok pro ty, kdo se pro tuto cestu rozhodli, ale pro ošetřovatelství jako takové je to jediné řešení. Posilování kompetencí zdravotnického asistenta by vedlo k tomu, že by poskytování péče bylo fixováno jen na tuto profesi a všeobecná sestra jako nejvzdělanější, a zároveň tedy nejdražší člen ošetřovatelského týmu by byla ohrožena.

A co tedy s nimi bude? Zdravotnické školy je stále produkují po stovkách…

V praxi je jich ale velmi málo, většinou dále studují. Ministerstvo zdravotnictví připravilo poměrně komfortní návrh přechodného řešení, aby asistenti nebyli finančně postiženi, aby neodcházeli ze zdravotnictví. Jejich postavení bude podobné jako u jiných absolventů s maturitou.

Nebojíte se odporu středních zdravotnických škol?

Ten je dlouhodobý a určitě se ještě bude mobilizovat. Nemůžeme zde ale nechávat školy, které odvádějí studenty na slepou vzdělávací cestu. Dnes už prostě nelze čas vrátit zpět.

A co nějaký urychlený program, který by jim umožnil snáze dosáhnout kvalifikace sestry?

Ve spojení s oborem zdravotnický asistent to skutečně nelze.

Jestli se sestry z praxe shodnou na něčem, co je odborně posunulo, tak je to specializační studium. Jak by mělo být nově upraveno? Přesune se na vysoké školy?

Shodli jsme se na tom, že vysokoškolské magisterské studium by mělo být zachováno. Jedna z variant byla tzv. velké specializace, např. ARIP, psychiatrie, dlouhodobá nebo komunitní péče, ponechat na magisterské úrovni. Ostatní specializační vzdělávání by mohlo být řešeno převážně certifikovanými kursy. Jejich forma se mi velmi líbí, protože takto lze sestry relativně snadno připravit na nové kompetence.

Specializaci by tedy absolvent získal státní zkouškou na jednom z těchto magisterských oborů? Bez praxe to nedává příliš smysl…

Navrhovali jsme, i když to nemůžeme vysokým školám nařídit, aby pro vstup do těchto programů byli studenti s praxí bonifikováni. Jinak to nemá vůbec význam, ošetřovatelství je z více než padesáti procent o dovednostech a ty jinde než v reálném provozu s vlastní zodpovědností nezískáte. Ministerstvo ale specializační programy na VŠ nepodporuje, chce magistry ošetřovatelství obecně. Nechápu proč, jsou například na Slovensku, ale jejich využití je velmi omezené. S takovým zadáním nejsme schopni magisterské studium naplnit nějakým užitečným obsahem. To je jedna z věcí, o nichž se musí diskutovat.

Nová podoba zákona opouští dosavadní kreditní systém. Na máloco sestry tak žehraly, ale na druhou stranu celoživotní vzdělávání by nějak podchyceno být mělo…

Ale ono tam podchyceno je, i když v jiné rovině a poněkud obecně. Podle návrhu je zaměstnavatel povinen dát jednou za rok zprávu, zda sestra plní požadavky na počet hodin věnovaných vzdělávání – a těch hodin opravdu není mnoho. Ale opět ze zkušenosti – když se někdo vzdělávat nechce, tak ho prostě nedonutíte. Navíc mrháte časem i finančními prostředky. Je to otázka motivace a nabídky takových programů, ze kterých zdravotníci vytěží něco pro svou činnost. A nemůže to změnit nikdo jiný než zaměstnavatel. Když nechce investovat do lidských zdrojů, tak pak jejich práce podle toho také vypadá. Je to zejména v jeho zájmu. Motivovaní zdravotníci se budou ve své odbornosti vzdělávat i nadále, věnují tomu podstatně více času, než je stanovená minimální povinnost.

Možná je velký problém už na samém začátku, kdo do profese vstupuje – v programech pro sestry nyní naprostou většinu studentů tvoří absolventi středních zdravotnických škol – a málokterý z nich je vyloženě studijní typ. Už zdaleka neplatí, že jen dostat se na zdrávku je úspěch. I z nedávno zveřejněných dat o výsledcích státních maturit je zřejmé, že se střední zdravotnické školy často pohybovaly v pásmu podprůměru…

Ano. Navíc střední zdravotnické školy, aby se udržely, tak mnohdy nepořádají přijímací zkoušky a jejich nároky na studenty jsou nižší než v minulosti. V ideálním případě bychom chtěli přitáhnout nadané absolventy gymnázií, kteří mají základy biologie, chemie a fyziky a třeba dva jazyky. Ti ale bohužel končí jinde…

A není ten základní problém, že ošetřovatelství prostě nemá prestiž?

To s vámi úplně nesouhlasím. Podle šetření Centra pro výzkum veřejného mínění byla v loňském roce „zdravotní sestra“ třetím nejprestižnějším povoláním v ČR. Zatímco v roce 1990 byla na místě sedmém. Stále však platí, že prestiž, tedy sociální hodnocení, nám nikdo nedaruje ani se nedá nařídit, tu si musíme odpracovat. A budovat ji musíme nepřetržitě. Souvisí to i s tím, jak aktivní, respektive neaktivní jsou vysoké školy. Stále nám chybějí pracoviště, která by přicházela s novými myšlenkami a dotahovala je do konce. To se ale bez podpory od fakult nezmění.

Další věcí, která souvisí se svébytným postavením ošetřovatelství, je vlastní výzkum.

Zvažuje se, že by se Interní grantová agentura MZ transformovala a mohlo by jít o dotační titul vlády. I zde máme obavy, že bude těžké se sem s ošetřovatelskou problematikou dostat. Nikdy nenabídneme tvrdá data, podobně jako technické obory. To ještě neznamená, že nemá smysl o vlastní výzkum usilovat. Ošetřovatelství je oborem na pomezí humanitních a biomedicínských věd, vždy tam budou i další, těžko postižitelné rozměry člověka. Vždyť člověk je tvor bio‑psycho‑sociální a vše souvisí se vším. Pokud nebudou prostředky na výzkum, budou problémy s habilitací učitelů a doktorandským studiem, což se projeví zejména na rozvoji oboru.

Co udělat, aby sestry byly sebevědomější, vystoupily z pozice „pravé ruky lékaře“ a převzaly zodpovědnost za řešení těch problémů, které jsou plně kompetentní řešit?

Ještě před pár lety by pro mě odpověď na tuto otázku byla snazší. Teď je nejpoctivější říci, že nevím. Nejsme už takoví nadšenci a entuziasté, celková atmosféra ve společnosti doléhá už i na nás. Myslela jsem si, že dvacet let bude stačit, ale nebude. Rakousko‑uherský model zde stále přetrvává. I mnozí osvícení lékaři jsou překvapení tím, jaké argumenty jejich kolegové proti ošetřovatelské obci používají. Je za tím i obava o vlastní pozici. Jak sociální, tak ekonomickou. Přinášíme si to už ze škol. Na spoustě z nich učí lékaři a k budoucím sestrám přistupují trochu jako ke studentům druhé kategorie, ať už z hlediska očekávání nebo energie, kterou do výuky vkládají. Aniž by si to uvědomovali, mnohdy tlačí sestry do podřízené role. Až příliš často se stává, že studenty ošetřovatelství učí ten, kdo zrovna zbude, aniž by přemýšlel o jejich specifických potřebách.

V těchto měsících vzniká komora nelékařských zdravotnických pracovníků. Může vůbec fungovat tak heterogenní společenství více než dvaceti různých subjektů – v komoře budou zastoupeny i profese, k nimž se hlásí jen desítky lidí…

Myslím, že svůj smysl to má. Ministerstvo soudí, že by registrovány měly být pouze ty profese, které jsou povinně regulovány, což je z oblasti ošetřovatelství pouze všeobecná sestra a porodní asistentka. Řada profesí by pak zůstala zcela na vodě a zde prostor pro profesní pravidla a regulaci dává jenom komora. Všichni si to uvědomujeme a tuto odpovědnost přijímáme.

Jste pro povinné členství?

Ne, mně by se líbilo nepovinné členství v komoře s povinnou registrací.

A co změna zákona o komorách, o které se hovořilo – pak by úprava komory nelékařů mohla mít dopad i na profesní samosprávy lékařů a farmaceutů…

Máme napsaný nový zákon, nemáme zájem vyvolávat nějakou hysterii, i když považuji za správné, aby platila pro všechny komory působící ve zdravotnictví stejná pravidla.

Zdroj: Medical Tribune