Omyl

Marta potkávala mladého muže na patře u výtahu. Přistěhoval se teprve nedávno. Každé ráno se tiše pozdravili a pak od sebe rychle odvrátili oči. Marcela nastoupila do výtahu, sjela do přízemí, on pokaždé seběhnul dolů pěšky. Připomínal jí vlastního syna. Mohlo mu být kolem 30 let, šedomodré oči, nakrátko ostříhané hnědé vlasy, vystouplé lícní kosti, hodně hubený, měl klátivou chůzi. Po vzájemném okukování, které trvalo 3 měsíce, se jednou ráno pokusila usmát a když se chystal vyrazit směrem ke schodišti, pronesla: „To je dneska venku hnusně... Taky vyrážíte do práce...?" Plaše se na ní podíval a tiše odpověděl: „Ne, do školy." Pak se otočil a zmizel na schodech. „Že by ještě studoval?" Na to už je trochu starý...", pomyslela si v duchu. Další dva týdny se neviděli. V jeho bytě na konci chodby vyzváněl telefon, který nikdo nezvedal. Znovu na sebe narazili odpoledne ve čtvrtek. Tentokrát se potkali u vchodu do domu, když se Marta snažila jednou rukou odemknout dveře, zatímco v druhé zápasila s nákupní taškou. „Počkejte, pomůžu vám," ozvalo se za ní tiše. Mladý muž jí pomohl otevřít dveře a počkal, až vejde do domu. Martě nemohlo uniknout, že přitom lehce zavrávoral. Když se míjeli u schodiště, všimla si, jak je bledý. Poděkovala mu a vyrazila směrem k výtahu. Koutkem oka zahlédla, jak si její mladší soused sedá na schody a něco loví v kapse. Nestačila už ale vidět, co to bylo. Přijel výtah. Cestou nahoru si říkala: „Tihle mladí chlapi neznají míru. Je odpoledne a už nasávají...". A zase si vzpomněla na svého syna. Uplynuly tři měsíce. Do města nenápadně vklouzla zima, lidé vytáhli teplé kabáty a s rukama vraženýma do kapes spěchali ráno do práce. Marta se toho dne zdržela v kanceláři. Bylo sedm hodin večer a v záři městských světel poletovaly vzduchem první vločky sněhu. Na autobusové stanici, kde vystupovala, uviděla hlouček lidí. Jeden postarší muž se skláněl nad něčím, co leželo u zastávky na zemi. „No to je hrůza! Podívejte se na to!" pohoršeně vykřikovala žena v hnědém kabátě. „Ten se ale zřídil", poznamenal další muž v hloučku. Marta se prodrala lidmi, aby viděla, co se stalo. Na zemi uviděla ležet mladého muže, schouleného v kabátě, špinavé kalhoty, zřejmě jak upadl na chodníku. Jeho tvář jí byla povědomá. Sklonila se k němu. „Vždyť to je on...", blesklo jí hlavou. Byl to její soused. Rázně všem oznámila, že mladého muže zná, bydlí přece u nich v domě. Skupinka se rozešla s tím, že Marta se o opilého mladíka postará. Zajistí, aby se dostal v pořádku domů. Znovu se nad ním sklonila a zalomcovala mu s ramenem. Něco zamumlal. Všimla si jeho zrychleného dechu a zpocené tváře. Po chvíli váhání vytočila číslo policie. „Dobrý večer, prosím můžete si přijet pro mého souseda? Leží opilý na chodníku, je úplně na mol, nemůže vstát. Nerada bych, aby tady zmrznul", popsala situaci do telefonu. Policejní vůz přijel nečekaně rychle. Hlídka se pokusila mladého muže vzbudit. Nepodařilo se jim to. Začali ho šacovat, aby se dostali k jeho osobním dokladům. Marta se otočila a vyrazila k domu. Po cestě se ohlédla a viděla, jak se jeden z policistů nad mužem sklání a druhý s někým hovoří na mobilu. Když dorazila do bytu, sundala si kabát, odhrnula záclonu v kuchyni a pohledem zkontrolovala místo u autobusové zastávky. Policisté i mladík byli pryč. „To je dobře, že tě odvezli. Na záchytce se z toho vyspíš", pomyslela si. Celá situace jí byla nepříjemná, protože věděla, jak mu druhý den bude špatně. Tolik jí připomínal jejího syna. Následující tři dny se vracela domů z kanceláře nepravidelně. Rychlým pohledem vždy zkontrolovala, jestli se v sousedním v bytě nesvítí. Nikdo doma nebyl. Po mladém muži jako by se slehla zem. Byla sobota dopoledne, když u dveří jejího bytu někdo zazvonil. Opatrně otevřela dveře a uviděla starší manželský pár. Muž si zjevně oddychnul, když ji uviděl. „Dobrý den, paní Bártová, omlouváme se, že rušíme takhle v sobotu. Chtěli jsme vám jen poděkovat za našeho Jirku. Zachránila jste mu život, netušíte, jak moc si toho vážíme", promluvil nezvykle hlubokým hlasem. Marta se na něj nechápavě podívala. „Já jsem nikomu život nezachránila, to bych snad musela vědět, ne? S někým si mě pletete." Starší muž se usmál. „Určitě zachránila. Jen to možná nevíte". A pokračoval: „Náš Jirka je diabetik, už od dětství si musí denně píchat inzulin. A ten den, co jste ho našla na autobusové zastávce, na něj přišla hypoglykémie. Teda nebezpečně mu klesla hladina cukru v krvi. Než si stačil dát do pusy kostku cukru, upadl do bezvědomí. Kdybyste nezavolala policii, tak by umřel. Prošacovali ho a našli u něj průkaz diabetika. Tak ho naložili a rovnou odvezli do nemocnice." Martě se udělalo lehce nevolno. Pozvala muže i ženu dál. Popíjeli společně kávu a chvíli si povídali. Když se za nimi zavřely dveře, položila si hlavu do dlaní a dlouho nehybně seděla a přemýšlela. V pondělí navečer nejela rovnou z práce domů, Vzala to oklikou přes knihkupectví. „Dobrý večer", pozdravila prodavačku. „Nemáte nějakou knížku o cukrovce? Chtěla bych si o ní něco přečíst", pronesla pevným hlasem.

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/omyl-38/